Článek
Poválečná Praha. Místo pionýrského šátku americký „eman“
Praha konce čtyřicátých let byla městem plným kontrastů. Válka skončila teprve nedávno a v ulicích vyrůstala generace, která její poslední roky prožila jako děti. Jenže místo očekávané svobody přišel únor 1948 a s ním další režim, který mladým lidem říkal, co mají číst, poslouchat, nosit a pokud možno také co si mají myslet. Ne každému se chtělo být vzorným svazákem.
Na Vyšehradě se kolem roku 1948 začala formovat parta spolužáků ze školy Na Hrádku. Bylo jim většinou šestnáct až osmnáct. Hráli fotbal, boxovali, chodili za školu, kouřili, vyráželi na čundry a poslouchali zahraniční rozhlas. Scházeli se na vyšehradských hradbách, v hospodách i v podzemí staré pevnosti. Říkali si Královští vyšehradští jezdci. Nebyla to žádná organizace se stanovami a členskými průkazy. Spíš klukovské bratrstvo, v němž hodně znamenala odvaha, věrnost partě, fyzická síla a schopnost udělat dojem.
Hospoda U Melicha byla základna Vyšehradských jezdců
Poznat v té době „páska“ na ulici nebylo těžké. Zvlášť pokud si na svém vzhledu dal záležet. Kalhoty se zužovaly do úzkých nohavic takzvaných trumpetků. K tomu krátké sako se širokými klopami a vycpanými rameny, výrazná kravata nebo vícebarevná šála. Na nohou „maďarky“, boty s nápadně zvednutou špičkou. A na hlavě účes zvaný eman. Pro dnešního člověka móda. Pro komunistické úřady počátku padesátých let téměř politické prohlášení.
Obdiv Ameriky, jazzu, zahraničního rozhlasu a západního životního stylu se nebral jako nevinný generační vzdor. Páskové byli v oficiálním obrazu povaleči a výtržníci nakažení kapitalistickou kulturou. A Jezdci této pověsti často vycházeli ochotně vstříc.
Mezi výrazné postavy původní vyšehradské party patřil František Dobiáš přezdívaný Náčelník, jeho bratr Zdeněk zvaný Pinky, František Šulc alias Čert či Jindřich Kadrnoška, kterému nikdo neřekl jinak než Harry. Přezdívka byla téměř povinnou výbavou. V širším okruhu později potkáváme také Kozinu, Dawsona, Hombreho či Šilhavejho Tonyho. Právě směšování těchto různých part a přezdívek později významně pomohlo vytvořit obraz jedné mohutné zločinecké organizace.
Některé schůzky se odehrávaly ve vyšehradských kasematech
Původní Jezdci se scházeli například v hospodě U Melicha. Pivo, rum a cigarety byly součástí jejich světa stejně jako box a rvačky. Nešlo ale jen o vysedávání v hospodě. Vyráželi na čundry a podle pozdějších vzpomínek také trénovali kondici pro případný útěk na Západ. Chodili dlouhé pochody, lezli po skalách a plavali v řekách. Hranice mezi romantickou klukovskou hrou a skutečným plánem emigrace byla někdy velmi tenká.
Vyšehradští nebyli jediní. Praha měla množství mládežnických part a jednotlivé čtvrti své vlastní „krále“. A kde jsou party, bývají také spory o území, prestiž a pověst. Jezdci se prali. Někdy mezi sebou, jindy s konkurenčními skupinami. Vyhledávali konflikty a terčem jejich zábavy se stávaly i milenecké páry v parcích. Tady romantický obraz protikomunistických rebelů dostává první vážné trhliny. Nebyli to skauti bojující za demokracii. Část jejich chování bychom dnes bez váhání označili za výtržnictví a násilí. A pak potkali Kozinu.
Jindřich Procházka alias Kozina představoval jiný kalibr. Kolem sebe měl partu, do níž patřili například Josef Dvořák zvaný Dawson, Antonín Vodrlint alias Šilhavej Tony nebo Jaroslav Čermák přezdívaný Hombre. Právě Kozina byl prototypem pražského páska. Jeho lidé se pohybovali například kolem Václavského náměstí a pasáže Alfa, jednoho z míst tehdejších páskovské subkultury. Když se jejich cesty protnuly s Vyšehradskými jezdci, začalo přituhovat.
Rvačky a obtěžování nebyly Vyšehradským jezdcům cizí
Během jara 1953 následovala série násilných incidentů. Přepadávání lidí, rvačky, loupeže a krádeže motocyklů už nebyly klukovskou recesí. Někteří mladíci začali být skutečně nebezpeční. Jedním z míst, které vstoupilo do historie případu, byla hospoda U Šrytrů ve Vyšehradské ulici. Právě tam se 16. června 1953 sešli Čert s Harrym. Později dorazil Dawson a další. Pilo se pivo a rum. Společnost byla už značně opilá, když vyrazila ven. Následovalo další řádění. A potom spadla klec.
V září 1953 stanulo před soudem devatenáct obviněných. Nejmladšímu bylo sedmnáct, nejstaršímu ještě nebylo dvaadvacet. Komunistická justice však udělala něco velmi praktického. Několik různých skupin mladíků spojila do obrazu jediné nebezpečné bandy. V čele měl stát Kozina.
Ve skutečnosti ale původní Vyšehradští jezdci a Kozinova parta nebyli totéž. Soudní, a především propagandistické zpracování jejich příběhy slilo dohromady. Kozina dostal nejtvrdší trest, sedm let nepodmíněně. Dawson pět. Alois Vodička čtyři, Šilhavej Tony tři a Miloslav Šenkýř dva roky. Z původních Jezdců dopadli tvrdě Čert a Harry. František Šulc dostal čtyři roky a Jindřich Kadrnoška tři.
Komunistický tisk podrobně informoval o soudním procesu
Proces nebyl jen záležitostí soudní síně. Měl být divadlem. O případu psal tisk a informoval rozhlas. Veřejnost měla vidět, kam vede obdiv k západnímu způsobu života. Trumpetky, extravagantní účesy a zahraniční muzika se v propagandistickém podání ocitly téměř na stejné lavici obžalovaných jako rvačky a loupeže. Pro část Pražanů byli Jezdci skutečně gauneři. Lidé, kteří se báli chodit večer parkem, nemuseli mít pro jejich „rebelství“ mnoho pochopení. Jenže mezi mladými měl proces také opačný účinek.
Čím více režim líčil pásky jako nepřátele socialistického člověka, tím dobrodružněji mohli působit. Vyprávěly se historky o tajných zbraních, útocích na komunistické funkcionáře a hrdinských kouscích, z nichž řada patří spíš do světa pražských legend než doložené historie. Dokonce vznikla parta, která si říkala Mstitelé Vyšehradských jezdců. Režim chtěl legendu zadupat do země. Místo toho jí pomohl na svět.
Po propuštění z vězení se cesty někdejších kamarádů rozešly. František Dobiáš zvaný Náčelník po srpnu 1968 emigroval do Spojených států. Zemřel roku 1994 na Floridě. Do Ameriky se dostal také František Šulc, legendární Čert. Jeho život však skončil způsobem hodným temného kriminálního románu. Roku 1988 byl ve státě Washington nalezen mrtvý s prostřelenou hlavou. Harry, tedy Jindřich Kadrnoška, Československo rovněž opustil. Po cestách přes několik zemí nakonec zakotvil ve Vídni. Právě jeho pozdější vzpomínky se staly jedním ze zdrojů dnešního obrazu Jezdců. A s Harrym je spojena ještě jedna drobnost. Tvrdil, že se kolem jejich party pohybovala také mladá Helena Málková, později známá jako Helena Růžičková.
Vyšehradské jezdce lze snadno romantizovat. Mladí frajeři v amerických hadrech, kteří kašlali na svazáky, poslouchali Západ a chtěli utéct za železnou oponu. To je téměř hotový filmový scénář. Jenže skutečnost byla drsnější. Někteří se dopouštěli násilí a skutečné kriminality. Obtěžování lidí v parcích ani přepadávání kolemjdoucích se dá jen těžko považovat za protikomunistický odboj.
Výtržníci, chuligáni nebo mladí lidé, kteří se nechtěli podrobit vládě a modelu jedné strany?
Stejně zavádějící je i druhý extrém. Přijmout bez výhrad obraz, který vytvořila komunistická propaganda. Před soudem nestála disciplinovaná protistátní organizace. Byla to směs několika part, kamarádů, rváčů a mladých delikventů, které spojovala fascinace západní kulturou a odpor k nalinkovanému životu.
Vyšehradští jezdci nebyli ani čistými hrdiny, ani démony pražských ulic. Byli produktem zvláštní doby, kdy mohly úzké kalhoty, americký účes, pár skleniček rumu a chuť žít po svém dostat politický význam. Z kluků od vyšehradských hradeb se stali vězni. A z vězňů legenda.
Zdroje:
chrome-extension://efaidnbmnnnibpcajpcglclefindmkaj/https://theses.cz/id/q3e4wm/Bakalarska_prace_-_Trnkova_Natalie.pdf?zpet=%2Fvyhledavani%2F%3Fsearch%3Dvy%C5%A1ehrad%C5%A1t%C3%AD%20jezdci%26start%3D1
Stanislav Beran - Vyšehradští jezdci, 2016
