Článek
Začalo to přitom docela smutně. Cestovatel Alberto Vojtěch Frič se při své třetí jihoamerické výpravě roku 1908 vrátil k indiánům Čamakoko a zjistil, že je kosí podivná nemoc. Lidé trpěli střevními potížemi, krváceli, slábli a někteří umírali. Frič nebyl lékař, ale nebyl ani člověk, který by jen tak řekl „nedá se nic dělat“. Rozhodl se proto odvézt jednoho nemocného k doktorům. Přihlásil se Čerwuiš Piošád Mendoza, muž z významné rodiny Čamakoků.
Titulní strana knihy Indiáni Jižní Ameriky
Původní plán zněl celkem rozumně. Vyšetřit ho v civilizaci, zjistit příčinu, získat lék a vrátit pacienta domů. Jenže jihoameričtí lékaři si nevěděli rady a Frič mezitím potřeboval odjet do Evropy. A tak se z krátké návštěvy doktora stala cesta přes Atlantik. Čerwuiš nastoupil v Buenos Aires na loď, v papírech vedený jako Fričův sluha. Jestli měl při pohledu na oceán pochybnosti, historie je nezaznamenala. Ví se jistě, že se velice rychle skamarádil s lodními kuchaři. Což byla strategie natolik univerzálně úspěšná, že do Evropy dorazil navzdory své chorobě o pá kilo těžší.
Po zastávce ve Vídni přijeli oba do Prahy a pronajali si byt v Náplavní ulici. Z Čerwuiše se okamžitě stala atrakce. Pražané tehdy znali Indiány hlavně z dobrodružných knížek a z představ, v nichž se to hemžilo péry, tomahavky a skalpy. A najednou byl jeden živý Indián v činžáku u Vltavy. K Fričovi se hrnuli vědci, novináři, umělci i obyčejní zvědavci. Dvakrát týdně se byt prakticky měnil v salon otevřených dveří. Sochař Vilím Amort podle Čerwuiše vytvořil plastiku.
Fryč s indiány kmene Kaingan
Jenže jedna drobnost návštěvníkům možná unikala. Zatímco oni pozorovali Indiána, Indián pozoroval je. A měl co studovat. Evropané se oblékali do nepohodlných vrstev šatstva, zavírali se do kamenných domů, mačkali se v tramvajích, neustále někam spěchali a za všechno požadovali malé kovové kotoučky zvané peníze. Čerwuiš se tak stal něčím jako etnografem naruby. Praha dostala Čamakoka. Čamakoko dostal Pražany. Těžko říct, kdo byl překvapenější.
Čerwuiš se postupně učil česky a cestoval s Fričem po přednáškách v Čechách a na Moravě. Jeho pražské příhody později zachytil také Jaroslav Hašek. Tady ovšem pozor: kde začíná skutečný Čerwuiš a kde už Haškův Čerwuiš, není vždycky možné rozlišit. Hašek byl koneckonců muž, který by dokázal vylepšit i zemětřesení, pokud by mu připadalo málo zábavné.
Podle jeho vyprávění Čerwuiše například nadchly kleštičky, kterými průvodčí v elektrické tramvaji štípal lístky. Evropský cestující v nich viděl nástroj městské dopravy. Čerwuiš údajně praktickou pomůcku k proděravění nosu zajatého nepřítele, kterého pak lze pohodlně vést na provázku. Každý zkrátka posuzuje technický pokrok podle vlastních potřeb.
Jiná historka vypráví o setkání se žebrákem. Frič vysvětlil Čerwuišovi, že když člověk natahuje ruku, žádá o peníze. Čerwuiš princip pochopil dokonale a žebráka obdaroval zlatou desetikorunou. Frič zděšeně zjistil, že musí urychleně doplnit druhou lekci evropské dobročinnosti. Natažená ruka sice znamená „dej mi peníze“, ale rozhodně ne „dej mi všechny co máš“. Evropa byla složitá země.
Fotografie z knihy Indiáni Jižní Ameriky V letech 1908–09 rozbil jsem svůj wigwam v Náplavní ulici
Nejkrásnější historku ovšem Hašek spojil s pražskou policií. Čerwuiš se dostal do sporu kvůli drobnému poplatku při průchodu Vyšehradským tunelem, který odmítl zaplatit. Zasáhl strážník. A zde nastal zásadní mezikulturní problém. Před Čerwuišem stál uniformovaný muž, na hlavě měl přilbu s ozdobou připomínající peří a očividně disponoval mocí nad ostatními. Z hlediska návštěvníka z Gran Chaka tedy nebylo těžké dojít k závěru, že právě dorazil významný místní náčelník. Když se ho strážník pokusil zadržet, Čerwuiš to pochopil jako výzvu k zápasu. Náčelník skončil v prachu cesty.
Pak dorazili další policisté. Čerwuiš byl spoután a slavnostně eskortován na stanici. Jenže zatímco policie se domnívala, že zatkla výtržníka, její zajatec údajně nabyl přesvědčení, že právě získal mimořádné společenské postavení. Přemohl přece náčelníka a nyní ho početná družina uniformovaných bojovníků doprovází městem! Policejní celu tak nepovažoval za potupu. když dostal najíst, evropský systém spravedlnosti začal mít dokonce jisté přednosti.
Možná je to trochu literárně přikrášlené. Ale jako obraz setkání dvou kultur příhoda funguje dokonale. Policista viděl člověka, který nechápe pravidla. Čerwuiš viděl lidi, jejichž pravidla nedávají nejmenší smysl.
Ceremoniální čelenka indiánů kmene Bororo
Důvod proč Čerwuiš do Prahy přijel, tedy jeho nemoc, ale stále nebyl vyřešen. Lékaři dlouho tápali a rozuzlení nakonec přišlo skoro nedůstojně prostě. O Čerwuišův případ se začal zajímat mladý badatel zabývající se střevními parazity. Po podání tehdy používaných prostředků proti červům a projímadel se podařilo odhalit viníka. Byli jím měchovci, paraziti žijící ve střevě a živící se krví hostitele.
Čerwuiš dostal léčbu, krvácení ustalo a uzdravil se. Frič tak konečně získal to, kvůli čemu pacienta táhl přes půl světa. Nejen diagnózu, ale také způsob, jak pomoci ostatním. Roku 1909 se oba vrátili do Jižní Ameriky a léčba byla použita i mezi Čamakoky. Výprava, která začala nemocí a pokračovala zaoceánskou plavbou, pražskými tramvajemi a nedorozuměními s evropskou civilizací, svůj hlavní účel splnila.
Konec Čerwuišova osobního příběhu už tolik veselý není. Po návratu vyprávěl soukmenovcům o „Ropě“, jak nazýval Evropu. O městech, domech, vlacích, lodích a neuvěřitelných věcech, které viděl. Jenže čím víc vyprávěl, tím neuvěřitelněji jeho zážitky zněly. Podle Fričova pozdějšího líčení mu nakonec někteří přestali věřit a Čerwuiš se ocitl stranou vlastní společnosti.
Do Prahy přijel jako člověk, který nerozuměl našemu světu. Domů se vrátil jako člověk, jehož vlastní svět už nedokázal úplně porozumět jemu. Záhadnou nemoc tedy pražský pobyt vyléčil. Na jeden vedlejší účinek však medicína recept neměla. Čerwuiš poznal, že na druhé straně oceánu existuje úplně jiný svět. A zjistil také něco, co Frič možná původně vůbec zkoumat nechtěl. Že „divochem“ bývá zpravidla ten, jehož zvyky zrovna neznáme.
Zdroje:
A.V. Frič a Yvonna Fričová Červíček, aneb Indiánský lovec objevuje Evropu, Global, Titanic, 1993
A. V. Frič a Yvonna Fričová Čerwuiš aneb Z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu, Titanic 2000
Jaroslav Hašek Indián a pražská policie, povídka (1913)
