Článek
Dnes je to naprostá samozřejmost. Není nic jednoduššího, než si osladit čaj nebo kávu kostkou cukru. Jenže ještě před necelými dvěma stoletími to tak jednoduché nebylo. Cukr se prodával v obrovských tvrdých homolích, z nichž bylo nutné jednotlivé kousky pracně odsekávat. Za změnou, která nakonec usnadnila život milionům lidí, stál muž jménem Jakub Kryštof Rad. A podle známého vyprávění také jeho manželka Juliana, jeden nešťastný pohyb sekáčkem a poraněný prst.
Po staletí se v Evropě používal především třtinový cukr dovážený ze zámoří. Byl drahý a dlouho představoval spíše luxusní zboží. Teprve rozvoj výroby cukru z cukrové řepy na přelomu 18. a 19. století postupně umožnil jeho širší dostupnost. Typickým výrobkem byla cukrová homole. Vysoký kužel z tvrdého, slisovaného cukru. Vedle homolí existovaly také cukrové klobouky, bochníky nebo velké nepravidelné kusy.
Homole mohly dosahovat značných rozměrů, někdy i výšky přes jeden metr. Pro běžné použití v domácnosti byly mimořádně nepraktické. Kdo si chtěl osladit čaj, musel nejprve z tvrdé hmoty oddělit menší kus. Používaly se k tomu speciální kleště, sekáčky, nože nebo jiné nástroje. Nebyla to jednoduché ani úplně bezpečná. Při štípání cukr odletoval, drolil se a požadované množství se obtížně odhadovalo. Problémy přitom měly také cukrovary a obchodníci. Homole se dlouho sušily, špatně balily a při přepravě se mohly poškodit.
Jakub Kryštof Rad, německy Jacob Christoph Rad se narodil se ve Švýcarsku, ale jeho životní dráha ho přivedla do moravských Dačic. Zde vznikla roku 1833 rafinerie cukru, kterou založil podnikatel František Grebner. Zpočátku zpracovávala také dovážený třtinový cukr, později se zaměřila na cukr z domácích zdrojů.

Pomník kostce cukru
Na jaře roku 1840 se jejím ředitelem stal Rad. Byl technicky zdatný, podnikavý a měl zájem o modernizaci výroby. Nechal rozšířit výrobní prostory, pořizoval nové stroje a roku 1842 zavedl do podniku první parní stroj v Dačicích. Rafinerie zásobovala cukrem nejen Moravu a Čechy, ale také rakouské země. Rad navíc založil výrobnu cukrovinek, kandovaného ovoce a čokolády, do jejíhož provozu zapojil svou manželku Julianu.
Všechno se odehrálo v srpnu roku 1841. Juliana Radová právě potřebovala odseknout kousek cukru z tvrdé homole. Při práci se sekáčkem si ale poranila prst. Rozčilená a bolestí rozrušená se obrátila na svého manžela, aby s tím nepraktickým cukrem konečně něco udělal, když už je takovým šéfem v cukrovaru.
Rad přemýšlel, experimentoval a na podzim téhož roku daroval své ženě malou bedničku obsahující přibližně 350 bílých a červených cukrových kostek. V domácnosti manželů Radových s cukrové kostky velice osvědčily a sekáček s kleštičkami na odlamování cukru z homole už nebyli potřeba.
Jiná věc bylo vymyslet stroj, který by dokázal vyrábět kostky pravidelně a ve větším množství. Zkonstruoval speciální lis, jehož základem byla mosazná deska se 400 čtvercovými otvory. Do těch se plnila cukrová hmota, která se následně pomocí šroubového mechanismu stlačovala.
Vzniklé kostky se vytlačily na podložku a putovaly do sušárny. Tam při teplotě přibližně 31 až 37 stupňů Celsia vysychaly zhruba deset až dvanáct hodin. Výsledkem byly pevné, pravidelné kousky cukru, které se snadno balily, přepravovaly a používaly. První kostky se vyráběly ve dvou velikostech. Menší měly hranu přibližně 1,3 centimetru, větší asi 1,6 centimetru. Od dnešních kostek se tedy poněkud lišily, ale jejich základní princip byl stejný.

Cukrové homole v dárkovém balení
Dne 23. ledna 1843, kdy získal Rad od dvorské komory ve Vídni privilegium na výrobu kostkového cukru a podzim stejnéhoroku se nový výrobek začal prodávat. Nesl označení Thee Zucker, tedy čajový cukr.
Prodával se v malých balíčcích připomínajících bedničky s čínským čajem. Jedno balení obsahovalo například 250 menších kostek, vážilo přibližně půl kilogramu a stálo 50 krejcarů. Na obalu nechyběla etiketa s vyobrazením dačické rafinerie.
Kostky se brzy dostaly také do Vídně. Pro zákazníky představovaly nejen zajímavou novinku, ale především velké usnadnění každodenního života. O Radovo výrobní řešení začal být zájem i za hranicemi habsburské monarchie. Práva k jeho využití byla získána mimo jiné v Prusku, Sasku, Bavorsku, Švýcarsku a Anglii. Z drobného moravského vynálezu se tak postupně stala novinka mezinárodního významu.
Přestože Radův vynález získal světový význam, samotná výroba cukru v Dačicích neměla dlouhého trvání. Dačická rafinerie se potýkala s hospodářskými problémy a rostoucí konkurencí. Výroba kostkového cukru se postupně přesouvala do jiných, větších a lépe vybavených podniků. Původní Radův lis byl časem zdokonalován a později se prosadily i jiné výrobní technologie.
Dnes stojí v Dačicích nedaleko centra města stojí žulový pomník ve tvaru kostky cukru. Místní muzeum věnuje vynálezu samostatnou expozici a příběh Jakuba Kryštofa Rada patří k nejznámějším kapitolám dačické historie. Jak vidno, i ty nejmenší věci mohou mít překvapivě velké dějiny.

I dnes se homole cukru prodávají. Trh v Kermánu, Írán
Zdroje:





