Článek
Nad Káhirou sedí na výběžku Mukattamu Citadela. Je to kamenná připomínka doby, kdy bylo vhodné mít mezi sebou a křižáky několik metrů pořádného zdiva. Saladin zahájil její stavbu roku 1176. Chtěl vybudovat mohutné opevněné centrum a spojit obranným systémem Káhiru se starším Fustátem. Sám se dokončení celého projektu nedožil. Za jeho nástupců se však Citadela stala sídlem vládců Egypta a politickým centrem země zůstala po staletí.
Kryštof Harant už v 16. století obdivoval káhirský „zámek“, protože ležel na vysokém vrchu, odkud bylo možné spatřit město i velký kus Egypta. V tom se nic podstatného nezměnilo. Jen Káhira dole poněkud nabobtnala.
Jedním z nejzajímavějších technických výtvorů Citadely je takzvaná Josefova studna. S biblickým Josefem nemá nic společného. Jméno odkazuje na Saladinovo vlastní jméno Júsuf. Studna je vytesaná hluboko do skály, zhruba devadesát metrů. V jejím nitru vede spirálovitá cesta a vodu kdysi vytahovala soustava kol poháněných zvířaty. Pevnost mohla být sebevětší a její zdi sebevyšší, ale bez vody by při obléhání byla jen velmi drahou pastí.

Prostranství mešity Muhammad Ali
Dnešní siluetě Citadely však nedominuje Saladin, nýbrž muž, který přišel o šest století později. Jmenoval se Muhammad Alí Paša. Jeho velká mešita s dvojicí štíhlých minaretů vznikla v 19. století a díky alabastrovému obložení se jí říká Alabastrová. Evropanovi může připadat starobylá, ale vedle Saladinových hradeb je to skoro novostavba.
A potom je tu orel. Na Citadele se dochoval kamenný reliéf dravce tradičně spojovaný se Saladinem. Moderní „Saladinův orel“ se po egyptské revoluci roku 1952 stal základem státního znaku a v různých podobách ho převzaly i další arabské státy.
Pak existuje Káhira, která se na pohlednicích nevyskytuje. Pod kopci Mukattamu leží Manšíjat Násir a v něm oblast známá jako Garbage City, tedy „Město odpadků“. Žije zde komunita „zabbálínů“, tradičních sběračů a zpracovatelů káhirského odpadu, z velké části koptských křesťanů. Na první pohled člověk vidí hlavně odpadky.
Pytle na střechách. Pytle v domech. Pytle na autech. Pytle v uličkách. Plast, papír, kov, hadry, krabice a věci, u nichž už ani původní majitel netušil, k čemu kdysi sloužily. Jenže při druhém pohledu se ukáže, že to není skládka, ale továrna.

Osvědčený dopravní prostředek osel
Zabbálíni po desetiletí svážejí odpad z káhirských domácností, přivážejí ho domů, ručně třídí a jednotlivé materiály dál zpracovávají nebo prodávají. Muži tradičně odpad sváželi, ženy a děti jej třídily. V domech vznikaly malé dílny, kde se plast drtil, kov odděloval, papír lisoval a věci, které většina města považovala za bezcenné, dostávaly další život.
Odhady účinnosti tohoto systému se liší, ale odborné studie mu připisovaly mimořádně vysokou míru opětovného využití odpadu. Uvádí se kolem osmdesáti procent. Je v tom nádherný káhirský paradox. Jedna z nejchudších komunit města vytvořila jeden z jeho nejúčinnějších recyklačních systémů. Pak se jej úřady pokusily modernizovat.
V roce 2003 dostaly zakázky na svoz odpadu velké společnosti. Moderní popelářské auto je samozřejmě skvělá věc. Jen se hůř dostává do uličky, ve které se dva osli musí domluvit, který z nich půjde první. Navíc firmy odpad odvážely, zatímco „zabbálíni“ z něj žili. Pro jednoho byl odpad problém, pro druhého surovina.
Roku 2009 přišla další rána. Kvůli světovým obavám z prasečí chřipky egyptské úřady nařídily vybít obrovské množství prasat. Jenže prase bylo důležitou součástí zdejšího recyklačního systému. Muslimové vepřové nejedí, koptští křesťané ano. Prasata navíc spotřebovávala organickou část odpadu, kterou nebylo možné výhodně recyklovat. Jedním správním rozhodnutím tak zmizela živá biologická linka systému, který se vyvíjel po generace.

Svážení odpadu v ulicích Káhiry
A nad tím vším se ve skále Mukattamu skrývá něco nečekaného.
Obrovský koptský kostel svatého Šimona Koželuha. Do skalního amfiteátru se vejdou tisíce lidí. Stěny jsou pokryté reliéfy biblických scén a místo je spojeno s koptskou legendou o zázračném přesunutí hory Mukattam v 10. století. Dole se třídí odpadky a nahoře se lidé modlí. Mezi tím děti běhají po ulicích a nákladní auta přivážejí další pytle. To je Káhira v kostce.
Ve Staré Káhiře se člověk dostane do Fustátu, města staršího než samotná Káhira. Po arabském dobytí Egypta jej v 7. století založil vojevůdce Amr ibn al-Ás a Fustát se stal prvním hlavním městem muslimského Egypta. Pozdější Káhira ho pohltila a dnes už člověk jen obtížně pozná, kde jedno město končilo a druhé začínalo.
Tady stojí synagoga Ben Ezra. Podle místní tradice vznikla poblíž místa, kde byla z Nilu vytažena malá ošatka s Mojžíšem. Jiná tradice místo spojuje s prorokem Jeremiášem. Tradice jsou v Káhiře levnější než stavební pozemky a často se jich na jedno místo vejde několik. Největší poklad synagogy však neležel u oltáře, ale v místnosti zvané „geníza“.

Synagoga Ben Ezra
Židovská tradice zakazuje jen tak zničit písemnost obsahující „tetragram“, tedy Boží jméno. Staré náboženské texty se proto ukládaly do zvláštních prostor, geníz, odkud mohly být později rituálně pohřbeny. V Ben Ezře ovšem nastala historicky šťastná komplikace. Nikdo pořádně neuklízel, a tak se tam po staletí hromadil papír. Modlitby, smlouvy, účty, dopisy, soudní písemnosti, školní cvičení, lékařské recepty, obchodní záznamy, básně, magické formule i obyčejné vzkazy.
Na konci 19. století začali evropští učenci chápat, jaký poklad se v Káhiře zachoval. Sestry Agnes Lewisová a Margaret Gibsonová přivezly roku 1896 několik fragmentů do Cambridge a ukázaly je Solomonu Schechterovi. Ten pochopil, že v káhirské komoře neleží starý papír. Leží tam židovský středověk.
Schechter odjel do Egypta a s povolením místní židovské komunity převezl obrovské množství materiálu do Cambridge. Tamní Taylor-Schechterova sbírka dnes čítá kolem 193 000 fragmentů. Další desetitisíce jsou rozptýleny v knihovnách po světě. A jejich význam není v tom, že by popisovaly velké bitvy a korunovace. Právě naopak.
Panovníci po sobě nechávají kroniky, nápisy a paláce. Obyčejný člověk nechá účet za zboží nebo dopis manželce. Obchodník si stěžuje na partnera. Matka na dítě. Někdo dluží peníze. Někdo se rozvádí. Jiný objednává zboží z Indie. Lékař píše recept. Student počmárá kus papíru.
Mezi dokumenty se zachovaly i texty spojené se slavným židovským filozofem a lékařem Maimonidem, který ve 12. století žil v Egyptě a působil jako lékař na panovnickém dvoře.

Solomon Schechter pracuje na nálezech z káhirské genízy. Rok 1898
Geníza je proto něco jako středověký pevný disk, který někdo tisíc let zapomněl smazat. Historik by si snad ani nemohl přát krásnější paradox. Obrovská část každodenního života středověkých lidí se zachovala proto, že někdo nesměl vyhodit starý papír.
Pár kroků od Ben Ezry je jiný svět, a přitom pořád tentýž. Koptská Káhira. Židé, křesťané, Římané a muslimové tu neleží vedle sebe jako kapitoly učebnice. Jsou naskládáni doslova jeden přes druhého.
Nejlepším příkladem je Visící kostel – al-Muallaqa. Nevisí na lanech a ani se nechystá spadnout. Jméno dostal proto, že byl postaven nad částí staré římské pevnosti Babylon. Pod jeho podlahou tedy původně nebyla normální zem, ale brána a věže opevnění.
Pevnost chránila důležité místo na Nilu a spojení s kanálem vedoucím k Rudému moři. Římané zde samozřejmě nebyli první, kdo pochopil význam spojení Nilu s východními moři. O podobné vodní cesty se pokoušeli už faraoni a Peršané. V Káhiře člověk málokdy stojí na nejstarší vrstvě. Většinou pod ní ještě něco je.
Visící kostel patří k nejstarším a nejvýznamnějším koptským chrámům Egypta. Jeho dnešní podoba je výsledkem mnoha přestaveb. Strop hlavní lodi připomíná převrácený trup lodi a tradičně se přirovnává k Noemově arše. Ve středověku se kostel stal sídlem koptského patriarchy.
Koptové přitom nejsou nějakým exotickým pozůstatkem předislámského Egypta, který dějiny zapomněly odstranit. Egyptské křesťanství patří k nejstarším křesťanským tradicím vůbec a koptská církev přežila římské pronásledování, byzantské teologické spory, arabské dobytí, středověké dynastie i moderní Egypt.
Nedaleko stojí kostel svatých Sergia a Bakcha, Abu Serga. Podle koptské tradice se v jeho kryptě zastavila Svatá rodina při útěku před Herodem do Egypta. Dokázat to samozřejmě nelze, ale jsme v Káhiře. Tady se dvě tisíciletí stará legenda neodmítá jen proto, že k ní chybí účet za cestu.
Takže na několika stovkách metrů Staré Káhiry je zároveň římská pevnost Babylon, Visící kostel, Abu Serga, synagoga Ben Ezra, Koptské muzeum a nedaleko mešita Amra ibn al-Áse, tradičně považovaná za první mešitu vybudovanou v Egyptě a Africe.
Říman, křesťan, Žid a muslim by se tu mohli celé odpoledne hádat, kdo přišel první. Archeolog by jim nakonec vysvětlil, že všichni stojí na někom jiném.

Obytná hrobka ve Městě mrtvých
A potom je tu místo, které asi nejlépe vystihuje káhirskou neschopnost respektovat hranice mezi jednotlivými kategoriemi. Město mrtvých.
Rozsáhlý pás historických nekropolí se táhne podél východní části staré Káhiry. Jsou tu hrobky sultánů, emírů, učenců a světců, nádherné mamlúcké kupole, mauzolea i obyčejné hroby.
Jenže egyptská hrobka nemusí být pouze kámen se jménem. Některé pohřební komplexy měly místnosti, dvory a zázemí pro návštěvníky a správce. Rodiny přicházely za mrtvými, při svátcích zde pobývaly a po staletí tu žili lidé, kteří se o hrobky starali.
Později se přidávali další obyvatelé. Chudí, přistěhovalci z venkova, lidé hledající místo k bydlení. A tak se mezi mrtvými žilo. Spalo se, vařilo, pralo prádlo, opravovala kola, provozovaly dílny a obchůdky. Děti si hrají mezi náhrobky a vedle hrobky mamlúckého emíra kluk opravuje motorku. Před místní poštou (ano, na starém hřbitově mají svoji poštu i policejní stanici) stará paní zalévá květiny, tři pánové na vyleštěném náhrobku hrají hru podobnou dominu a pokuřující stařeček ve dveřích starodávné hrobky zve na šálek růžového čaje
Populární články rády uvádějí statisíce lidí „žijících v hrobkách“. Nekropole jsou rozsáhlé, jejich obyvatelstvo se měnilo a přesná čísla jsou sporná. Část lidí využívala hrobky k bydlení, ale jiní žili v normálních domech postavených na hřbitově. Podstatné je něco jiného. Pro nás je hřbitov místo mrtvých, ale pro Káhiru byl po staletí také součástí města živých.
Evropan mrtvého pečlivě odveze za město, kde je obehnaný hřbitov zdí, stanoví návštěvní hodiny a večer zamkne bránu. Káhira ho zabydlí. Část historických nekropolí je součástí světového dědictví Historické Káhiry. Přesto jsou některé jejich části ohrožovány novou výstavbou, komunikacemi a demolicemi. UNESCO v posledních letech opakovaně upozorňovalo na ničení hrobek a narušování historické struktury.

Severní část hřbitova
Město mrtvých přežilo sultány, mamlúky, Osmany, epidemie, války, chudobu i lidi, kteří si mezi hroby postavili ševcovskou dílnu a prodejnu použitých mobilů. A teď mu největší nebezpečí může přinést moderní silnice.
Večer se vracím do baráku. Vzduch je pořád rozpálený, smog nezmizel a odpadky také ne. Z minaretů se ozývá volání k modlitbě, někde troubí auta, někdo prodává kukuřici, jiný olejové parfémy a další něco, co nedokážu identifikovat a možná je lépe se ani neptat.
V ubytovně stále sedí Asiat s bílými vlasy a ťuká do telefonu, královna Nilu se převlékla do dalších večerních šatů a stařec naproti mně usrkává bílé víno, pokuřuje páchnoucí cigaretu a zase čumí do blba.
Káhira má zvláštní schopnost všechno spolknout a nic úplně nestrávit. Egypťany, Řeky, Římany, Kopty, Židy, Araby, Fátimovce, Saladina, mamlúky, Osmany, Francouze, Brity, revoluce, turisty, taxikáře, paneláky, dálnice i miliony igelitových pytlů. Jednotlivé vrstvy nezmizí. Jen se na ně položí další.
Proto tu kostel stojí na římské pevnosti, synagoga ukrývala tisíc let dopisy mrtvých lidí, šíitská instituce se stala symbolem sunnitského islámu, živí se nastěhovali mezi mrtvé a chudí sběrači odpadků vytvořili recyklační systém, který by jim mohlo závidět nejedno bohaté město.
Proto se Káhira nedá pochopit z pyramid ani z Egyptského muzea. Musí se prochodit stovky jejích ulic, riskovat život při přecházení silnice, dohadovat se s taxikářem, mnohokrát zabloudit a najít něco, o čem jste ani nevěděli, natož abyste to vůbec nehledali. A smířit se s tím, že město nebude dávat smysl podle vašich pravidel.

Nový život na staletých ruinách
Potom někde ve staré Káhiře narazíte na zřícený palác. Suť je vyvalená do ulice, prach leží všude a ze zdi vyrůstá strom, který podle všech rozumných pravidel dávno nemá žít. Pod ním stojí stařec s pradávným koštětem. Kolem něj kamení, prach a bordel několika staletí. Toho si stařec nevšímá, ale pečlivě zametá několik spadaných listů, které nabere na lopatku a odnese, jen Alláh ví kam.
To město se už tisíc let rozpadá a tisíc let se dostavuje. Tisíc let ho někdo dobývá, bourá, opravuje, přestavuje a pokouší se v něm udělat pořádek. A Káhira pořád nějak funguje. Možná proto, že se vždycky najde někdo, kdo vezme koště a začne zametat spadané listí.
Zdroje:
BAREŠ, Ladislav; GOMBÁR, Eduard; VESELÝ, Rudolf: Dějiny Egypta. Praha, NLN, 2010.





