Článek
Římský císař Nero patří k nejtemnějším a zároveň nejzáhadnějším postavám starověkých dějin. Nechal zavraždit vlastní matku, podle antických autorů se podílel na smrti dvou svých manželek, pronásledoval křesťany, a nakonec přikázal vykastrovat mladého chlapce, protože mu připomínal milovanou mrtvou ženu.
Byl Nero skutečně šíleným tyranem, jak ho líčí tradice? Nebo se stal obětí dějin, které napsali jeho nepřátelé?
Nero se narodil 15. prosince roku 37 jako Lucius Domitius Ahenobarbus. Jeho matkou byla Agrippina mladší, mimořádně ambiciózní žena z císařského rodu, sestra císaře Caliguly. Agrippina se provdala za císaře Claudia a prosadila, aby její syn získal přednost před Claudiovým vlastním synem Britannicem. Když Claudius roku 54 zemřel, stal se Nero v pouhých šestnácti letech císařem.

Neronova hlava v mnichovské Glyptotéce
První léta Neronovy vlády nebyla katastrofou. Pod vedením filozofa Seneky a zkušeného velitele pretoriánů Burra vládl poměrně umírněně. Římská aristokracie dokonce později vzpomínala na počátek jeho vlády jako na příznivé období. Jenže Nero postupně začal odmítat dohled své matky a rádců. Chtěl rozhodovat sám, vystupovat jako umělec a zbavit se každého, kdo ho omezoval.
Roku 59 nechal zavraždit Agrippinu. Podle Tacita se ji nejprve pokusil odstranit pomocí speciálně upravené lodi, která se měla na moři rozpadnout. Agrippina však přežila. Nakonec ji zabili vojáci.
Poppaea Sabina byla proslulá krásou, bohatstvím a společenským vlivem. Roku 62 se stala Neronovou druhou manželkou poté, co se císař rozvedl s Octavií, dcerou císaře Claudia. Octavia byla krátce nato na Neronův příkaz popravena.
V roce 65 přišla událost, která měla podle antických historiků změnit císařův osobní život. Poppaea byla znovu těhotná, když náhle zemřela. Tacitus popisuje její smrt jako následek Neronova prudkého kopnutí v záchvatu hněvu. Podobnou verzi uvádí Suetonius. Podle této tradice Nero svou těhotnou manželku napadl a způsobil jí smrt.
Cassius Dio, píšící s větším časovým odstupem, rovněž přejímá obraz Neronovy brutality. Na druhé straně existovala i tradice, že Poppaea zemřela v souvislosti s těhotenstvím či porodem. Nero uspořádal Poppaei velkolepý pohřeb, nechal ji po smrti prohlásit za bohyni a podle Tacita bylo její tělo místo tradiční kremace nabalzamováno za použití obrovského množství vonných látek.
Podle Suetonia a Cassia Diona si Nero oblíbil mladého muže jménem Sporus. Byl zřejmě otrokem nebo osobou nesvobodného původu a měl údajně nápadně připomínat zesnulou Poppaeu. Nero ho nechal vykastrovat a poté s ním uspořádal svatební obřad, při němž Sporus vystupoval jako nevěsta. Nero mu poskytl ženské šaty a ozdoby a zacházel s ním jako s manželkou.
Suetonius dokonce píše, že se císař pokoušel Spora proměnit v ženu. Antické prameny popisují, že svatba proběhla během Neronovy cesty do Řecka, pravděpodobně roku 67. Sporus pak císaře doprovázel i při veřejných vystoupeních. Podle Cassia Diona ho Nero oslovoval jménem Sabina, což mělo připomínat Poppaeu Sabinu.
Byl Sporus skutečně náhradou za Poppaeu? Podobnost s Poppaeou i císařova snaha vytvořit z mladíka ženskou postavu jsou v antických textech zaznamenány. Mohlo jít o chorobnou touhu znovu získat mrtvou manželku, o projev absolutní moci, sexuální vztah nebo kombinaci několika motivů.
Osud samotného Spora byl tragický i po Neronově smrti. Ocitl se v blízkosti dalších mocných mužů a podle Cassia Diona se nakonec raději zabil, než aby byl veřejně ponížen při představení, v němž měl ztvárnit mytologickou postavu. Zatímco Nero se stal legendou, Sporus zůstal člověkem, jehož vlastní hlas se v dějinách nedochoval.

Křesťanská Dirké, obraz namalovaný Henrykem Siemiradzkim
V červenci roku 64 zachvátil Řím katastrofální požár. Oheň se šířil několik dní a zničil rozsáhlé části města. Dodnes se traduje, že Nero sledoval hořící Řím, a přitom hrál na housle. Protože housle v dnešní podobě tehdy neexistovaly, v dalších zprávách byly nahrazeny lyrou.
Podle Tacita byl Nero při vypuknutí požáru v Antiu, dnešním Anziu. Když se dozvěděl o katastrofě, vrátil se do Říma a organizoval pomoc postiženým. Současně se ale šířily zvěsti, že si požár sám objednal, aby mohl přestavět hlavní město podle svých představ.
Právě požár Říma se stal jedním z nejdůležitějších momentů raných dějin křesťanství. Tacitus uvádí, že Nero se snažil zbavit podezření ze žhářství a označil za viníky křesťany, tehdy ještě poměrně malou náboženskou skupinu. Následovalo zatýkání a mimořádně kruté popravy.
Někteří odsouzení byli podle Tacita oblečeni do zvířecích kůží a předhozeni psům. Jiní byli ukřižováni nebo za soumraku zapalováni, aby osvětlovali císařské zahrady. Tacitus, který sám křesťany neměl v oblibě, přesto napsal, že jejich utrpení vzbuzovalo soucit. Lidé totiž získávali dojem, že nejsou trestáni kvůli veřejnému prospěchu, ale kvůli krutosti jediného člověka.
Podle křesťanské tradice zahynuli apoštolové Petr i Pavel v Římě za Neronovy vlády. Petr měl být ukřižován hlavou dolů, protože se nepovažoval za hodného zemřít stejným způsobem jako Ježíš. Pavel měl být jako římský občan popraven mečem.

Požár Říma
V novozákonním Zjevení Janovo se objevuje tajemná šelma, jejíž číslo je 666. Autor vybízí čtenáře, aby číslo šelmy vypočítal, protože jde o číslo člověka. Jedna z nejvlivnějších moderních teorií říká, že se za tímto číslem skrývá právě císař Nero.
Ve starověku se písmena používala také jako číslice. Tento způsob číselného výkladu jmen se označuje jako gematrie. Když se titul Neron Caesar přepíše do hebrejských písmen, jejich součet je 666.
Některé staré rukopisy Zjevení ovšem neuvádí číslo 666, ale 616. Pokud se použije podoba jména Nero Caesar vycházející z latiny, bez závěrečného písmene N, výsledkem je právě 616. Nero zosobňoval pronásledující císařskou moc. Křesťané odmítali božské pocty císařům a jejich náboženské představy se dostávaly do konfliktu s římským státem.
Nero nebyl pouze politikem. Sám sebe považoval za výjimečného zpěváka, básníka, hudebníka a závodníka. V římském prostředí přitom bylo pro císaře mimořádně nezvyklé veřejně vystupovat jako profesionální umělec. Římská aristokracie pokládala divadelní účinkování za společensky nedůstojné.
Nero však toužil po uznání. Při cestě do Řecka v letech 66–67 soutěžil na uměleckých i sportovních slavnostech. Podle antických autorů získával vítězství i tam, kde by za normálních okolností neuspěl. Suetonius vypráví, že při závodě vozů dokonce vypadl z vozu, ale přesto byl vyhlášen vítězem.

Nero obvinil křesťany ze zapálení Říma
Roku 68 se Neronova vláda začala hroutit. Proti císaři propukla povstání v provinciích. V Hispánii vystoupil proti jeho vládě místodržitel Servius Sulpicius Galba. Nero postupně ztrácel podporu vojska, senátu i pretoriánské gardy. Když zjistil, že se jeho moc rozpadá, uprchl z Říma a ukryl se ve venkovské vile svého propuštěnce Phaona. Bylo mu pouhých třicet let.
Jeho poslední hodiny na tomto světě připomínají divadelní tragédii. Nero se dozvěděl, že ho senát prohlásil za veřejného nepřítele. Hrozilo mu zajetí, veřejné ponížení a krutá poprava podle starobylého římského zvyku. Nechal si připravit hrob. Plakal a opakoval větu, která se stala jedním z nejslavnějších výroků starověku:
Qualis artifex pereo! „Jaký umělec ve mně hyne!“
Podle Suetonia se Nero nedokázal odhodlat k sebevraždě. Vzal do rukou dvě dýky, zkoušel jejich ostří, ale stále váhal. V jeho blízkosti se tehdy nacházel i Sporus. Císař ho vyzýval, aby začal naříkat, a prosil přítomné, aby mu někdo ukázal příklad odvahy tím, že se sám zabije. Když se přiblížili jezdci vyslaní k jeho zatčení, Nero konečně jednal. Vrazil si dýku do hrdla, přičemž mu pomáhal jeho tajemník Epafroditos.
Stalo se tak 9. června roku 68.
Epafroditos, který Neronovi pomohl zemřít, byl později za císaře Domitiana popraven. Podle Suetonia mu bylo kladeno za vinu právě to, že Neronovi při smrti pomáhal.
Přestože Nero zemřel, jeho legenda žila dál. V některých východních oblastech říše se objevili lidé, kteří se za něj vydávali. Vznikaly pověsti, že císař ve skutečnosti nezemřel, ale uprchl na Východ a jednou se vrátí.
Na Neronově příběhu je nejpozoruhodnější, jak se v něm prolínají skutečné zločiny, propaganda, lidské vášně a náboženské představy. Císař, který chtěl být obdivován jako umělec, nechal zabít vlastní matku. Muž, který podle antických pramenů miloval svou manželku, ji mohl v návalu hněvu usmrtit. Vládce, který se nedokázal vyrovnat s její smrtí, měl proměnit mladíka v její živou náhradu. Člověk, jehož jméno se možná skrývá za biblickým číslem 666, zemřel v opuštěné vile, vyděšený představou vlastní popravy.
Zdroje:
Publius Cornelius Tacitus Letopisy. Antická knihovna, nakladatelství Svoboda 1975
Suetonius Život císaře Nerona, Garamond 2016






