Článek
Bylo ráno 8. března 1782. V údolí řeky Tuscarawas, na území dnešního amerického státu Ohio, končila zima. Lesy byly dosud holé, pole opuštěná a v malé osadě s německým jménem Gnadenhütten panovalo neobvyklé ticho.
Ve dvou dřevěných budovách čekali na smrt lidé, kteří se ještě před několika dny zabývali docela obyčejnými starostmi. Potřebovali získat kukuřici ze svých někdejších polí, aby jejich rodiny přežily do jara. Byli to Indiáni z národa Lenapů, známých Evropanům také jako Delawarové. Muži, ženy a děti. Většina z nich přijala křesťanství a žila v misijních osadách, jejichž obyvatelé se zavázali neúčastnit válek. Nyní je obklíčili ozbrojení běloši.
Masakr pokřtěných indiánů v Gnadenhutten
Pensylvánští milicionáři, kteří do osady dorazili předchozího dne, hledali viníky nedávných indiánských útoků na americké usedlosti. Zajatí obyvatelé Gnadenhüttenu však nebyli válečníky, proti nimž výprava údajně směřovala. Byli příslušníky mírové komunity, kterou jen několik měsíců předtím jiná ozbrojená skupina vyhnala z domovů. To je ale nezachránilo. Milicionáři rozhodli, že zajatce zabijí.
Podle pozdějších svědectví a záznamů moravských misionářů se někteří odsouzení před smrtí modlili a zpívali duchovní písně. Věděli, co je čeká. Jejich vrazi se rozhodli šetřit střelným prachem a zabíjet ručními zbraněmi. Následovalo systematické vraždění. Muži byli zabíjeni odděleně od žen a dětí. Údery těžkých palic a dalších nástrojů postupně připravily o život téměř všechny zajatce.
Když vraždění skončilo, leželo v osadě 96 mrtvých. Tradičně uváděný počet zahrnuje 28 mužů, 29 žen a 39 dětí. Několika lidem se podařilo uniknout. Jejich svědectví se později stala jedním z pramenů, z nichž historikové událost rekonstruovali. Vrazi osadu vypálili.
Tak skončila jedna z nejtragičtějších kapitol americké války za nezávislost. Nešlo o bitvu, v níž by se střetly dvě armády. Nebylo to ani spontánní zabíjení v bezprostředním bojovém zmatku. Byla to úmyslná vražda zajatých lidí. A přece se o této události mimo okruh historiků amerického pohraničí příliš nemluví.
Ještě překvapivější je skutečnost, že příběh těchto indiánských křesťanů má přímou souvislost s českými dějinami. Jejich duchovní učitelé patřili k církvi, která vyrostla z tradice české Jednoty bratrské. A muž, jenž zasvětil život budování jejich mírových osad, se narodil v malé vesnici na severní Moravě. Jmenoval se David Zeisberger.
Portrét Davida Zeisbergera ve věku čtyřiceti let
Suchdol nad Odrou leží v krajině Moravské brány, mezi Oderskými vrchy a Beskydami. Dnes je to nenápadné městečko, kterým projíždějí vlaky a kolem něhož vede jedna z důležitých dopravních cest mezi Moravou a Slezskem. Na počátku 18. století to však byla venkovská obec, jejíž obyvatelé žili převážně zemědělstvím. V německojazyčném prostředí se nazývala Zauchtenthal. Právě zde se 11. dubna 1721 narodil David Zeisberger.
Jeho rodina patřila k tajným nekatolíkům. To nebylo v této oblasti nic neobvyklého. Přestože od porážky českého stavovského povstání na Bílé hoře uplynulo již celé století, některé rodiny si stále uchovávaly náboženské tradice předků. Ty sahaly až k Jednotě bratrské, která vznikla v polovině 15. století pod vlivem české reformace.
Po Bílé hoře byla její existence v českých zemích znemožněna. Mnozí příslušníci odešli do exilu, jiní svou víru uchovávali skrytě. Když se na počátku 18. století objevila možnost odejít do protestantského Saska, část těchto rodin ji využila. Zeisbergerovi rodiče patřili mezi ně.
Odešli do Herrnhutu, česky Ochranova, nové náboženské osady založené roku 1722 na panství hraběte Mikuláše Ludvíka Zinzendorfa.
Právě zde vznikala obnovená Jednota bratrská, v anglickém prostředí později známá jako Moravian Church. Jeho členům se říkalo Moravané, přestože mnozí z nich mluvili německy a jejich potomci již neměli s Moravou žádné bezprostřední spojení. V Ochranově vyrůstal také mladý David. Nemohl tušit, že jednou bude mluvit indiánskými jazyky, putovat severoamerickou divočinou a zakládat osady vzdálené tisíce kilometrů od svého rodiště.
Moravští bratři byli neobyčejnou náboženskou komunitou. Už roku 1732 odešli první z nich na karibský ostrov Svatý Tomáš. Následovaly další misie v Grónsku, Africe a Americe.
Misionáři Moravských bratří křtí indiány kmene Delawarů
Jejich motivace byla náboženská, ale způsob práce se v mnohém lišil od představ, které si dnes s evropskou kolonizací spojujeme. Moravští misionáři často žili mezi lidmi, jimž kázali. Učili se jejich jazyky, přizpůsobovali se místním podmínkám a snažili se vytvářet dlouhodobá osobní pouta. Nabízeli možnost společného života, který neměl být založen na vojenském podmanění. A právě tím se Moravští bratři dostali do neřešitelného konfliktu s prostředím amerického pohraničí.
Roku 1735 se skupina moravských misionářů vydala do britské kolonie Georgia. Tam se dostali do styku s anglickými osadníky i původními obyvateli. Do Georgie odjeli také Zeisbergerovi rodiče a David je následoval roku 1737, jako šestnáctiletý mladík. Brzy se přesunuli do Pensylvánie, kde vznikalo nové centrum jeho církve. Jmenovalo se Bethlehem. Odtud se vydávali na cesty mezi indiánské národy.
David Zeisberger se postupně stal jedním z nejvýznamnějších moravských misionářů v Severní Americe. Vynikal mimořádným jazykovým nadáním. Učil se jazyky domorodých národů, zejména mohawštinu a lenapštinu. Dokázal v nich nejen vést běžný rozhovor, ale také překládat náboženské texty a zaznamenávat gramatická pravidla. Vytvářel slovníky a jazykové příručky, které mají význam i pro dnešní historickou lingvistiku.
Znalost jazyka mu umožňovala pronikat do prostředí, do něhož většina evropských osadníků nikdy skutečně nevstoupila. Rozuměl tomu, že indiánské národy nejsou jednolitou masou. Každý měl vlastní politické vztahy, tradice, způsob rozhodování a představy o svém místě ve světě.
Síla evangelia. Zeisberger káže indiánům
Zeisberger se postupně sblížil především s Lenapy. Tento národ původně obýval rozsáhlé oblasti při atlantickém pobřeží, zejména kolem řeky Delaware. Evropská kolonizace jej však postupně vytlačovala do vnitrozemí. Lenapové tak patřili mezi první domorodé národy, které pocítily dlouhodobé důsledky evropského osidlování. Zeisberger mezi nimi strávil velkou část svého života. Nebyl však vždy vítaným hostem.
V době francouzsko-britského soupeření o Severní Ameriku byli misionáři často podezříváni ze špionáže. Roku 1745 byl Zeisberger při cestě do irokézské oblasti zatčen a několik měsíců vězněn.
Roku 1772 se Zeisberger vydal do údolí řeky Tuscarawas na území dnešního Ohia. Zde, se souhlasem významných lenapských představitelů, vznikla osada Schönbrunn. Název znamenal Krásná studna.
Téhož roku byla založena také osada Gnadenhütten, Chýše milosti. Později přibyla další sídla. Vesnice měly dřevěné domy, modlitebny, školy, zahrady a pole. Jejich obyvatelé pěstovali kukuřici, věnovali se řemeslům a udržovali obchodní styky s okolím.
Žili zde křesťanští Lenapové, ale jejich život nebyl pouhou napodobeninou evropské vesnice. Mluvili vlastním jazykem, udržovali příbuzenské vztahy a zůstávali součástí širšího domorodého světa. Někteří přijali křesťanství z hlubokého osobního přesvědčení. Jiní v nových komunitách nacházeli také určitou ochranu před neustálými konflikty.
Moravské misie jim poskytovaly možnost vytvořit prostředí, v němž by se nemuseli účastnit válek mezi evropskými mocnostmi a indiánskými národy. Právě tato neutralita však byla stále obtížněji udržitelná.
Roku 1775 vypukla americká válka za nezávislost. Pro indiánské národy představovala válka především další nebezpečí pro jejich území a způsob života. Britové a Američané usilovali o získání domorodých spojenců. Některé indiánské skupiny podporovaly jednu stranu, jiné druhou. Rozhodnutí se často lišila i uvnitř jednotlivých národů.
Křesťanští Lenapové se snažili stát stranou. Jenže obě válčící strany je podezřívaly. Američané se obávali, že moravské vesnice poskytují podporu indiánským bojovníkům spojeným s Brity. Britové a jejich domorodí spojenci zase podezřívali misionáře, že předávají zprávy Američanům. Neutralita přestávala být bezpečnou možností.
Na podzim roku 1781 přišla katastrofa. Ozbrojené skupiny spojené s britskou stranou a jejími domorodými spojenci přinutily obyvatele moravských vesnic opustit domovy. Křesťanští Lenapové museli odejít do oblasti řeky Sandusky. Zanechali za sebou domy, pole i zásoby potravin.
Zeisberger a další misionáři byli odvedeni k výslechům do Detroitu. Jejich komunity zůstaly bez dosavadního vedení. Nové sídliště nebylo připraveno na příchod tolika lidí. Zásob bylo málo a zima se blížila. Hlad se stal stále vážnější hrozbou. Část vyhnanců se proto rozhodla vrátit do starých osad a získat kukuřici, kterou tam při nuceném odchodu zanechali. Nikdo z nich nemohl vědět, že právě tato cesta povede k tragédii, která vstoupí do amerických dějin.
Na počátku března 1782 se skupina křesťanských Lenapů znovu objevila v okolí Gnadenhüttenu. Jejich někdejší domovy byly opuštěné, ale na polích stále zůstávaly zásoby, které mohly zachránit jejich rodiny před hladem.
V západní Pensylvánii panovala atmosféra strachu a nenávisti. Pohraniční osady byly vystaveny indiánským nájezdům. Některé útoky končily smrtí civilistů, včetně žen a dětí. Mezi osadníky sílilo přesvědčení, že proti Indiánům je třeba postupovat tvrdě a bez ohledu na rozdíly mezi jednotlivými národy.
V této atmosféře se shromáždila milice pod velením Davida Williamsona. Jejím deklarovaným cílem bylo potrestat pachatele nedávných útoků. Milicionáři se vydali na západ a překročili řeku Ohio. Dne 7. března dorazili do Gnadenhüttenu.
Nalezli zde křesťanské Lenapy, kteří se zabývali získáváním potravin. Zajatci byli odzbrojeni a shromážděni. Milicionáři prohledávali jejich věci a hledali důkazy, že se účastnili násilných útoků na bělošské osady.
Jenže v prostředí pohraniční války se za důkaz mohlo považovat téměř cokoli. Evropské předměty, které Indiáni vlastnili, mohly pocházet z obchodu, darů nebo dlouhodobých kontaktů s osadníky. Pro muže přesvědčené o jejich vině však představovaly další podezřelé okolnosti.
Následovalo rozhodnutí, které dodnes patří k nejtemnějším okamžikům amerických pohraničních dějin. Milicionáři se usnesli, že zajaté Indiány zabijí. Někteří účastníci výpravy s rozhodnutím nesouhlasili. Většina však vraždění podpořila nebo mu nezabránila. V noci ze 7. na 8. března se osud zajatců naplnil.
Zajatí Lenapové byli rozděleni podle pohlaví. Muži byli uzavřeni v jedné budově, ženy a děti v druhé. Vraždění začalo 8. března. Milicionáři používali palice a další ruční zbraně. Oběti byly postupně zabíjeny údery do hlavy. Když vraždění skončilo, bylo mrtvých 96. Mezi nimi 39 dětí. Osada byla vypálena a těla zavražděných zůstala na místě.
Jennie Bobb, a jeho dcera Nellie Longhat, Lenapové
Válka za nezávislost bývá v americké historické paměti spojována s ideály svobody, rovnosti a přirozených práv. Na západním pohraničí však současně docházelo k činům, které tyto ideály zásadně popíraly. Pro původní obyvatele Severní Ameriky totiž vznik Spojených států neznamenal žádnou svobodu.
David Zeisberger v době masakru v Gnadenhüttenu nebyl. Zpráva o vraždění však zasáhla samotné základy jeho celoživotního díla. Více než třicet let se snažil budovat důvěru mezi evropskými křesťany a indiánskými národy. Zakládal vesnice, učil se jazyky, překládal náboženské texty a přesvědčoval své indiánské spolupracovníky, že mírový život je možný. Nyní byli lidé, kteří této představě uvěřili, zavražděni.
Zeisberger se spolu se zbývajícími křesťanskými Lenapy opakovaně stěhoval a zakládal nové komunity. Jejich cesta vedla přes oblast Velkých jezer, dnešní Michigan a později také do kanadského Ontaria. Roku 1798 se vrátil do Ohia a usadil se v nové misijní osadě Goshen. Zde 17. listopadu 1808 zemřel. Bylo mu 87 let.
Příběh Moravských bratří má ještě jednu pozoruhodnou souvislost. Týká se literatury, která utvářela evropskou představu o severoamerických Indiánech. Jedním ze Zeisbergerových spolupracovníků byl John Gottlieb Heckewelder, misionář, který dlouhá léta působil mezi Lenapy a dobře znal jejich jazyk i zvyky.
Roku 1819 vydal rozsáhlé pojednání o indiánských národech Pensylvánie a okolních oblastí. Tato kniha se stala jedním ze zdrojů, z nichž čerpal americký spisovatel James Fenimore Cooper. Jeho román Poslední Mohykán, vydaný roku 1826, patří dodnes k nejslavnějším literárním obrazům indiánské Ameriky.
Cooperovy postavy Čingačgúk a Unkas se staly symboly romantické představy o zanikajícím světě původních obyvatel. Cooper přitom využíval také zprávy cestovatelů, historiků a misionářů. A mezi nimi zaujímaly Heckewelderovy práce významné místo. Tím se do slavné indiánské literatury dostala také zkušenost Moravských bratří.
Pohřební místo povražděných křesťanských indiánů „Moravských mučedníků“
Na místě někdejší osady Gnadenhütten dnes stojí památník. Připomíná lidi, kteří zde byli 8. března 1782 zavražděni. David Zeisberger věřil, že lidé různých kultur mohou žít společně, pokud přijmou určité mravní zásady a budou se navzájem respektovat. V Gnadenhüttenu tato naděje tragicky selhala.
Gnadenhütten znamená Chýše milosti. Dne 8. března 1782 se však toto jméno stalo symbolem místa, kde milost chyběla.
Zdroje:
