Hlavní obsah
Cestování

Podzimní putování pod Kojálem. Ze Senetářova přes Krásensko až do Lipovce, než krajinu přikryje sníh

Foto: Palickap/ Wikimedia Commons /CC BY-SA 4.0

Muzeum perleťářství a tradičního bydlení v Senetářově

Podzim na Drahanské vrchovině pomalu končí a silueta vysílače Kojál láká k posledním výletům před příchodem mrazů. Ze Senetářova přes Krásensko až do Lipovce krajinou plnou historie, zajímavých příběhů a nenápadné krásy.

Článek

Podzim na Drahanské vrchovině má zvláštní kouzlo. Lesy se zbarvují do odstínů zlata a mědi, nad loukami se převalují ranní mlhy a vesnice pod mohutným vysílačem Kojál se pomalu připravují na příchod zimy. Právě teď je ideální čas vyrazit na putování krajinou, která má nejen své kouzlo, ale i zajímavou historii.

Když nedávno padly k zemi Liblické vysílače u Českého Brodu, stal se Kojál se svými 340 metry druhou nejvyšší podobnou stavbou v České republice, těsně za Krašovem. Jako orientační bod je Kojál vidět z několika vesnic jako červenobílá tyčka, která shlíží na okolní krajinu od roku 1958.

Foto: Harold/ Wikimedia Commons /CC BY-SA 3.0

Kopec Kojál s vysílačem

Vesnice, odkud vyrážím na své cesty a cestičky po rodné hroudě, se jmenuje Senetářov, ale v minulosti dostala různá jména jako Czynholz, Senotitz nebo Zinholz.

Senetářov byl a je jednou z mnoha malých vesnic, o jejichž existenci se vědělo jen v nejbližším okolí. Krátce se dostala na výsluní ve druhé polovině šedesátých let minulého století výstavbou kostela. V dobách vlády jedné strany to byla událost nevídaná a všechno, co výstavbu kostela provázelo, by vyšlo na vesnický román s notnou dávkou satiry.

I místní komunisté a neznabozi přiložili ruku k dílu a s věřícími se podíleli na výstavbě božího stánku. Soudruzi tajemníci dost dobře nevěděli, jak se zodpovídat vyšším tajemníkům za stranické poklesky svých soudruhů a každý, kdo tu dobu zažil, si odnesl nespočet historek, které by umořily i Jaroslava Haška.

Naproti kostelu je došková chalupa, ve které za mého dětství trávily prázdniny sestřenice mého kamaráda. Starší a vyspělejší, v obtažených tílkách a minisukních, mě samozřejmě zajímaly víc než kamarád. Ale úplně nejvíc mě zajímaly místní řeči. Lapal jsem historky starých lidí jako rybář ryby a znal jsem rodinné historie snad z každé druhé chalupy.

O kousek dál po silnici za pomníkem padlých v I. světové válce byl obchod se smíšeným zbožím, kde to vonělo lákem z kvašených okurek a vlhkostí. Hospoda, která byla vedle, je už dávno zavalená prachem, stejně jako bývalý obchod. Naproti přes silnici vedoucí do Vyškova jsou dva bývalé statky, odkud pochází moji předkové.

Když byla v roce 1640 založena první kniha narození, svateb a pohřbů, aby měla vrchnost pořádnou kontrolu nad stavem svých poddaných, bylo v ní hned na prvním listě zaznamenáno narození mého nejstaršího známého prapradědečka a jeho rodičů. Jmenoval se Laurencius, tedy Vavřinec, a později byl senetářovským starostou. Potom už jsme byli vždycky „jen holá řiť“, jak říkal dědeček.

Foto: Palickap/ Wikimedia Commons /CC BY-SA 4.0

Kostel svatého Josefa v Senetářově v zimě

Cesta do kopce není nic moc, protože silnice je úzká a místa pro pěšího málo. Teprve nahoře je víc prostoru a bývalá továrna Chemoplast, která vznikla poté, co místním frčkařům, kteří po dvě generace vyráběli perleťové knoflíky, řekli soudruzi, že buď vstoupí do národního podniku, nebo nic. Knoflíkářství tady bylo velmi rozšířené a v každé druhé chalupě si touto výrobou někdo vydělával. Dnes je muzeum perleťářství dole v obci v domě s doškovou střechou, kde bývaly na prázdninách děvčata v minisukních, dokonalé kopie mladé Milušky Voborníkové.

Pak už je jen hřbitov, relativně nový, postavený až po válce, obrácený jednou stranou k lesu, odkud jsme v létě nosili konvičky plné borůvek. Dnes si z lesa člověk donese maximálně klíště.

Tady se přejde silnice a podle ukazatele se jde pohodlně pěknou polní cestou až do Krásenska. Senetářovští, kteří bydleli na kopci, to měli do kostela blíž do Krásenska než do Jedovnic, a měli tuto cestu prošlapanou. V polích je vidět několik menších skalních útvarů, tak zvaných „čupek“. Prý se to jmenuje podle toho, že dívky u nich vždy čuply, aby se vyčuraly. Je to sice blbost, ale hezká. Čupek je prostě skalní závrt do země tak hluboký, že nestojí za to pokoušet se ho odstranit. A tak ho zemědělci při orbě po staletí objíždějí a nechávají na pokoji.

Krásensko byla vesnice mých dětských snů. Kdysi se jmenovala Schönfeld. Jako většina vesnic a osad na Drahanech měla německé jméno. Říkalo se, že kdysi vládl v Krásenku strašně zlý a krutý pán, který týral prostý lid. Před smrtí se obrátil k Bohu, litoval svých zločinů a chtěl být pohřben u vstupu do kostela. Jako součást jeho posmrtného pokání po něm měli věřící při příchodu i odchodu z kostela šlapat. To bylo pro mě něco tak tajemného, že jsem byl oním kostelním prahem přitahován jako vosa na sladké. Když jsem se později dozvěděl pravdu, která mě připravila o  mystické vize, zhroutil se mi svět. Nebylo to samozřejmě naposledy.

Foto: John commons/ Wikimedia Commons /volné dílo

Krásensko

Tím mužem byl vladyka Kašpar Lukavecký z Lukavice a nebyl to žádný zlosyn. Vůči poddaným se choval asi tak, jako většina majitelů panství. Když roku 1594 zemřel, žádné pokání pod prahem kostela se nekonalo. Protože vyznával jinou víru než tu pravou apoštolskou, olomoucký biskup Pavlovský zakázal pohřbít jeho tělo na hřbitově mezi roduvěrné katolíky. Nakonec byl pochován pod podlahou kostela a jeho náhrobní kámen je dnes zasazen do boční zdi.

Kdysi tady bylo hodně kolomazníků a uhlířů, kteří v okolních lesích pálili milíře. V 19. století se jako všude v okolí ujalo knoflíkářství. Na návsi je dnes několik upoutávek s dobovými fotografiemi výroby perleťových knoflíků. Ostatně tři modré knoflíky jsou i na obecním znaku.

Za druhé světové války patřilo Krásensko k nejvíce poničeným obcím v kraji. Osmdesát procent chalup bylo zničeno a vrátit se domů mohla asi jen čtvrtina obyvatelstva. Jako dalších 32 vesnic na Drahanské vrchovině bylo i Krásensko vystěhováno kvůli vytvoření vojenského prostoru pro velkoněmeckou brannou moc. Po skončení II. světové války v květnu 1945 bylo Krásensko na pokraji zániku. Vstalo doslova z trosek a popela.

Krásensko však není jen místem událostí dávno minulých. Je to také vesnice, kde stojí za to na chvíli zpomalit, posadit se na lavičku u kostela sv. Vavřince a rozhlédnout se po okolních návrších. Podzimní Drahanská vrchovina není tak okázalá jako horské oblasti. Její krása se ukrývá v drobnostech. V pruhu slunečního světla dopadajícího na pole, ve vůni vlhkého listí, v tichu lesa i v kouři, který se za chladného odpoledne zvedá nad střechami domů.

Foto: cs:User:Pernak1/ Wikimedia Commons /Share Alike 3.0

Kostel svatého Vavřince Krásensko

A někde nad tím vším se připomíná Kojál, orientační bod zdejšího kraje. Podzim mu dodává zvláštní atmosféru. Někdy se jeho vrchol ztrácí v nízkých mracích, jindy se za jasného počasí tyčí nad barevnými lesy. A když se přes krajinu přežene mlha, může působit téměř tajemně. Ostatně celých 600 metrů vysoký kopec, po kterém dostal vysílač jméno, je tajemné místo plné příběhů už od dob, kdy tudy vedla hlavní cesta do Olomouce.

Z Krásenska do Lipovce, dříve Seibotschlag, je to slabá hodinka chůze. Nejprve táhlé stoupání na Kojál, pak přejít silnici a podle značení stále z kopce do Lipufca, jak se dříve říkalo. Tady bylo hlavním řemeslem vápenictví. Kdo potřeboval obílit chalupu zvenku nebo zevnitř, sklep, chlév nebo maštal, objednal si vápeníka z Lipovce. V roce 1950 soudruzi s vápeníky zatočili a pýcha Lipovce, vápenky Velká a Malá dohoda, byly zrušeny.

Vybavoval jsem si všelijaké historky z dob budování socialismu třeba o tom, jak se nezdařilo založit JZD pro nezájem místních, jak při měnové reformě sváželi občané své úspory na hromadu, dokud ji kdosi neznečistil a nepoložil cedulku s nápisem „Tato měna je podložena hovnem“ a další historky, které v oné době temna zase až tak veselé nebyly.

Lipovec, podobně jako i jiné obce v dřívějších dobách, sužovaly nejen války, ale také požáry. V roce 1600, kdy Lipovec patřil Bernardu Drnovskému z Drnovic a na Rájci, vyhořel kostel. Obnovit se ho podařilo až za padesát let. Další oheň mnohem větších rozměrů vypukl 28. srpna 1822. Kromě dvanácti domů vyhořel tentokrát kostel i s farou a staré zvony se rozlily.

Foto: Janskvaril/ Wikimedia Commons /CC BY-SA 4.0

Lipovec a kostel Narození Panny Marie

8. září roku 1843 byl nově vystavěný chrám Narození Panny Marie slavnostně vysvěcen a dodnes tak trochu z výšky shlíží na Lipovec a jeho obyvatele a jejich osudy. Při procházce Lipovcem, kde moje cesta končí, si snažím představit, jak těžké bylo opustit z rozhodnutí vystěhovaleckého úřadu vlastní dům, zahradu i pole s nejistotou, zda se člověk ještě někdy vrátí. Právě takové příběhy dávají zdejším vesnicím hloubku, která na první pohled nemusí být vidět. Tady na kopečku u kostelní zdi si uvědomuji, že nejzajímavější nejsou ani tak památky těchto míst, jako samotná krajina a lidé, kteří v ní po staletí žili.

Listopadové výlety mají své zvláštní kouzlo. Dny jsou kratší, slunce už tolik nehřeje a počasí dokáže překvapit. Lesy jsou tišší, pole už odpočívají po sklizni a vesnice se pomalu ukládají k zimnímu spánku. Putování ze Senetářova přes Krásensko do Lipovce nebylo honbou za kilometry, ale obyčejnou sobotní procházkou s občasným zastavením a zavzpomínáním na dětství a lidi, které jsem znal.

Ještě jedna osobní záležitost mě váže k Lipovci. V první polovině 17. století byl starostou obce Urban Sedlák, který se často vídával s mým pra, pra … dědečkem Vavřincem, senetářovským starostou, nejčastěji na křtech novorozenců. Tehdy to bývala čest mít za kmotra starostu. Takových křtů bylo podle matričních záznamů více než padesát. Potomci Urbana Sedláka z Lipovce se postupně rozšířili po okolí a Marie Sedláková z desáté generace se už narodila v Jedovnicích. Její syn si vzal za ženu dceru z desáté generace senetářovského starosty Vavřince. Tak se potomci obou rodů po více než 350 letech sešli a vstoupili spolu, jak se říkalo, do posvátného stavu manželského. Byli to moji rodiče.

Foto: Martin Strachoň/ Wikimedia Commons /Share Alike 4.0

Televizní vysílač Kojál, v popředí kříž na rozcestí

Každá z těchto tří vesnic nabízí něco jiného. Senetářov neobyčejný kostel a vzpomínky na stará řemesla, Krásensko půvab historické vesnice a Lipovec příběhy lidí, kteří se ani v těžkých dobách nevzdali svého domova. A nad tím vším stojí Kojál, tichý strážce Drahanské vrchoviny.

Tak proč nevyužít některý z posledních slunečních podzimních dnů? Vypnout na pár hodin telefon, nechat doma každodenní starosti a vyrazit do kraje, kde se historie potkává s přírodou. Protože za pár dnů možná budou zdejší cesty bílé, stromy obalené jinovatkou a podzimní barvy vystřídá zimní ticho.

Zdroje:

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz