Článek
Julius Fučík se stal symbolem protinacistického odboje. Jeho spolubojovník Jaroslav Klecan dostal úplně jinou roli. Zrádce, který na gestapu nevydržel a začal mluvit. Oba přitom zatkli ve stejném bytě, oba byli nacisty odsouzeni k trestu smrti a oba zemřeli 8. září 1943 v berlínské věznici Plötzensee. Co tedy Klecan skutečně udělal?
Večer 24. dubna 1942 se v pražském bytě manželů Jelínkových schází několik lidí, mezi nimi jsou dva muži. Toho prvního bude po válce znát každý československý školák. Jeho tvář se objeví na známkách, plakátech i ve školních třídách. Budou po něm pojmenovány ulice, školy, závody i pražský Park kultury a oddechu. Jmenuje se Julius Fučík.
Druhý muž téměř zmizí. A když už se o něm někdo zmíní, většinou pod jiným jménem. Zrádce Mirek z „Reportáže, psané na oprátce“. Ve skutečnosti se jmenoval Jaroslav Klecan.

Civilní fotografie Jaroslava Klecana
Gestapo onoho dubnového večera zatklo oba. Fučíka i Klecana. Oba prošli výslechy, mučením a oba byli popraveni. Přesto se jeden stal hrdinou a druhý zrádcem.
Rozsudek nad Jaroslavem Klecanem nevynesli jen nacističtí soudci. Druhý, mnohem trvalejší rozsudek nad ním napsal jeho spolubojovník Julius Fučík. Ve své „Reportáži, psané na oprátce“ postavil proti sobě dva způsoby chování zatčeného odbojáře.
O sobě napsal: „Sedm neděl jsem nevypovídal.“
A potom přišla krátká věta, která měla Klecana provázet desítky let:
„Ale Klecan mluvil.“
Fučík následně líčí, jak gestapo získávalo informace a jak se dostávalo k dalším lidem. V jeho vyprávění vzniká velmi působivý kontrast. Jeden odbojář vydrží. Druhý selže. A právě druhým mužem je Klecan. Jenže skutečnost byla jiná, ne tak černobílá, ale podstatně složitější.
Jaroslav Klecan se narodil 2. dubna 1914 v Zadních Zborovicích v jižních Čechách. Rodina to byla zemědělská a už jako mladý muž se zapojil do komunistického hnutí. Byl členem komunistického svazu mládeže a později komunistické strany.
V roce 1937 odjel bojovat do španělské občanské války. Nebyl pozorovatelem ani politickým turistou. Stal se příslušníkem mezinárodních brigád a bojoval v praporu T. G. Masaryka 129. interbrigády na straně Španělské republiky.
Po její porážce přešel do Francie, kde byl internován v táboře Gurs. Po vypuknutí druhé světové války se přihlásil do československé zahraniční armády a zapojil se do francouzského odboje. Nakonec mu komunistická strana nařídila návrat do okupované vlasti. Koncem září 1941 se ilegálně dostal do Prahy a zapojil se do komunistického odboje. A tady se jeho osud spojil s Juliem Fučíkem.
Když interbrigadista Klecan bojoval ve španělské občanské válce, Fučík v Praze psal do komunistických novin a patřil k předním propagátorům politiky KSČ. Horlivě podporoval bolševizaci strany a veřejně obhajoval stalinské moskevské procesy v SSSR. Před koncem občanské války se oženil Augustinou Kodeřičovou, pozdější „národní vdovou“ Gustou Fučíkovou.
Po obsazení země nacisty se stal Fučík členem ilegálního vedení KSČ. Po návratu do Československa s ním Klecan úzce spolupracoval. Měl pomáhat při získávání českých intelektuálů pro odbojovou činnost a fungoval jako jedna z důležitých spojek.

Klecan krátce po zatčení v roce 1942 v Praze na Pankráci
Pak přišel 24. duben 1942. Setkání v bytě Jelínkových přerušilo gestapo. Fučík i Klecan byli zatčeni. A začala část jejich příběhu, o níž se později vedly největší spory.
Výslechy gestapa a Klecanova výpověď. Pokus udělat z Klecana po osmdesáti letech ideálního hrdinu by byl stejným zjednodušením jako někdejší obraz zrádce. Klecan po zatčení skutečně začal vypovídat.
Historik David Majtenyi, který jeho osud podrobně zkoumal a porovnával Fučíkovo vyprávění s dochovanými dokumenty, upozorňuje, že existují Klecanovy výslechové protokoly z doby krátce po zatčení. Fučík tedy nevymyslel skutečnost, že jeho spolubojovník mluvil.
Z toho ještě automaticky nevyplývá jednoduchý rozsudek. Klecan = zrádce. Při hodnocení chování lidí v rukou gestapa záleželo na tom, co zatčený věděl, co už věděli vyšetřovatelé, koho měli v rukou, co bylo možné ještě utajit a jaké informace si gestapo dokázalo spojit z jiných výslechů. A především na jedné věci, která se v pozdější legendě příliš nezdůrazňovala. Také Julius Fučík nakonec mluvil.
Tohle je jeden z nejzajímavějších momentů celého příběhu. Po desetiletí totiž existovala „Reportáž, psaná na oprátce“ v upravené podobě. Fučík ji psal ve vězení na malé motáky, které byly tajně vynášeny ven. Dochovalo se jich 167.
Po válce je shromáždila jeho manželka Gusta Fučíková. Do vydávaného textu se ale nedostalo všechno. Závěrečná část, v níž Fučík vysvětluje vlastní chování při výsleších, byla vypuštěna.
Právě tam stojí: „Sedm neděl jsem nevypovídal.“
Po sedmi týdnech začal Fučík s gestapem komunikovat. Ve své verzi vysvětluje, že šlo o vědomou hru. Chtěl vyšetřovatele zavádět, potvrzovat jim mrtvé či bezpečné osoby a chránit lidi, kteří ještě byli na svobodě. Mohla to být odvážná a promyšlená taktika.
Podstatné však je, že jednoduchý poválečný protiklad „mlčící Fučík versus mluvící Klecan“ neodpovídá celé skutečnosti. Úplná podoba textu vyšla až v roce 1995. Expertiza Kriminalistického ústavu přitom už na počátku 90. let potvrdila, že dochované motáky jsou autentické a napsal je Julius Fučík.

Reportáž psaná na oprátce
Fučíkův příběh nebyl komunisty jednoduše vymyšlen. Byl upraven tak, aby byl jednodušší. A také proto, že hrdina potřeboval zrádce. Po válce se z Fučíka postupně stala jedna z nejvýraznějších ikon komunistického Československa. „Reportáž, psaná na oprátce“ vycházela v obrovských nákladech, byla překládána do desítek jazyků a stala se povinnou školní četbou.
Fučík byl ideální hrdina. Komunista, stalinista, odbojář, oběť nacistické zvůle. A navíc po sobě zanechal mimořádně působivý text. Jeho příběh dostal jasnou dramaturgii. Odvaha proti strachu, věrnost proti zradě a hrdina proti zrádci.
Do role toho druhého obsadil Jaroslava Klecana. Člověka, který už se nemohl bránit.
Existuje přitom dokument, který působí ve srovnání s poválečným obrazem téměř absurdně. Nacistický rozsudek. Klecan a Fučík stanuli před Lidovým soudním dvorem, jemuž předsedal nechvalně známý Roland Freisler. Dne 25. srpna 1943 byli oba odsouzeni k smrti. Nacistický soud nepopsal Klecana jako člověka, který by gestapu věrně posloužil. Právě naopak. Rozsudek konstatuje jeho významnou účast na Fučíkově ilegální činnosti a pomoc nepříteli Německé říše.
Berlínská věznice Plötzensee zažila počátkem září 1943 jednu z nejděsivějších epizod své historie. Po bombardování Berlína byly během několika nocí ve věznici ve velkém vykonávány rozsudky smrti. Mezi odsouzenými byli také dva Češi. Julius Fučík a Jaroslav Klecan. Oba zemřeli 8. září 1943. Klecanovi bylo 29 let.

Věznice v Plötzensee
Muž, kterého budou miliony lidí později znát jako „Mirka“ a zrádce z Fučíkovy knihy, byl nacistickým režimem popraven za svou odbojovou činnost.
Po válce vyšla Fučíkova „Reportáž“ a její význam postupně rostl. Klecanova rodina tak musela žít se zvláštním dědictvím. Jejich příbuzný byl zavražděn nacisty. Současně ho jedna z nejslavnějších knih tehdejšího Československa představovala jako člověka, který selhal a zradil.
Identita „Mirka“ navíc nezůstala tajemstvím. Lidé věděli, koho Fučík popisuje. V padesátých letech se Klecanovo jméno objevovalo dokonce v prostředí politických procesů. V uvolněnější atmosféře šedesátých let přišla částečná změna a Klecan byl posmrtně rehabilitován a vyznamenán.
Jenže literatura, navíc upravená podle potřeby, bývá obvykle silnější než úřední rehabilitace. Ve školách se dál četla „Reportáž“, ve které zůstával Mirek s nálepkou zrádce
Zásadní obrat přišel až mnohem později. Historik a archivář David Majtenyi se rozhodl Klecanův život rekonstruovat nikoli podle jedné knihy, ale podle širšího souboru pramenů. Výsledkem byla rozsáhlá studie publikovaná v roce 2019 v Časopise Národního muzea.
Majtenyi porovnal životopisné dokumenty, materiály k interbrigadistům, odboji, nacistickému vyšetřování i soudnímu řízení. Jeho závěr Fučíkův jednoduchý obraz Klecana zásadně problematizuje. Fučíkova „Reportáž“je mimořádný pramen, ale pořád je to výpověď jednoho člověka. Člověka vězněného, mučeného a odsouzeného k smrti, který navíc nemohl znát všechny okolnosti Klecanových výslechů.
Majtenyi proto upozorňuje, že porovnávat mechanicky, kdo „vydržel“ kolik dnů, je zavádějící. Gestapo mělo různé informace, zatčení lidé byli v různých situacích a vyšetřovatelé je cíleně stavěli proti sobě. Historik proto odmítá označení Klecana za zrádce v obvyklém smyslu toho slova.
Do historického sporu nakonec vstoupil ještě jeden hlas. Nikoli z gestapáckého protokolu, ani z Fučíkovy knihy. Spisovatel Marek Toman vypátral rodinu ženy jménem Francisca – Paquita – kterou Klecan poznal během svého španělského působení. Ukázalo se, že po desetiletí uchovávala jeho dopisy.
Klecan jí psal v letech 1939 až 1941 z francouzských internačních táborů. Žádný Mirek, ale Jaroslav. Mladý muž, který prošel válkou ve Španělsku, internací, odloučením a exilem. Muž píšící ženě, kterou miloval. Paquita na něj podle zjištění Marka Tomana nezapomněla ani po válce. Jenže Klecan se k ní už nikdy nevrátil. Byl dávno mrtvý.
V roce 2021 vydali Marek Toman a David Majtenyi společně s Národním muzeem knihu Zrádce, hrdina, spisovatel? Jaroslav Klecan z Reportáže, psané na oprátce. Osmdesát let starý příběh tím dostal další kapitolu.

Památník Plötzensee
Oba muži, jak Fučík, tak Klecan byli protinacističtí odboráři a za svůj odboj zaplatili životem. Nabízí se v takovém případě otázka, jak se stalo, že jeden dostal nálepku hrdiny a druhý nálepku zrádce?
Dne 8. září 1943 zemřeli v Plötzensee dva čeští komunističtí odbojáři odsouzení stejným nacistickým soudem. Julius Fučík a Jaroslav Klecan. Po válce se jejich cesty paradoxně rozešly ještě jednou. Jeden dostal pomníky, ulice a místo ve školních čítankách. Druhému zůstala jediná věta: „Ale Klecan mluvil.“ Zrádce.
Zdroje:
Marek TomanZrádce, hrdina, spisovatel? NOVELA BOHEMICA 2021





