Hlavní obsah

Richard Francis Burton. Muž, pro kterého nebylo na světě žádné místo dost nebezpečné

Foto: Lock & Whitfield/ en.wikipedia.org/volné dílo

Burton v roce 1879

V přestrojení pronikl do Mekky, přežil oštěp vražený skrz obličej a při hledání pramenů Nilu málem přišel o život i o přátelství. Richard Francis Burton byl voják, cestovatel, geniální lingvista, překladatel, diplomat a nenapravitelný dobrodruh.

Článek

Kopí mu vniklo do jedné tváře a vyšlo druhou. Richard Francis Burton měl v tu chvíli poněkud neobvyklý problém: z hlavy mu trčela dlouhá zbraň a kolem něj se ve tmě hroutil tábor.

Byla noc z 18. na 19. dubna 1855 poblíž Berbery na pobřeží dnešního Somalilandu. Ještě před chvílí odpočívali členové britské expedice ve svém ležení. Teď mezi nimi pobíhali ozbrojení útočníci, zněly výstřely a výkřiky a organizovaná výprava se během několika minut změnila v boj jednotlivců o život.

Poručík William Stroyan byl zabit. John Hanning Speke utrpěl mnohočetná zranění a Burtona zasáhl oštěp do obličeje. Zbraň mu prošla oběma tvářemi, poškodila zuby a patro a kvůli zpětným háčkům ji nebylo možné jednoduše vytáhnout. Burton se přesto dokázal dostat z obklíčení a uniknout. Jizvy po tomto zranění si nesl po zbytek života.

Pro většinu lidí by podobná zkušenost představovala životní předěl. Pokud člověk ve čtyřiatřiceti letech skončí v africké noci s kopím vraženým skrz obličej, může to chápat jako poměrně srozumitelnou zprávu, že by měl přehodnotit způsob života. Richard Francis Burton tuto zprávu ignoroval. Po zotavení odjel do krymské války.

Foto: Frederick Leighton/ cs.wikipedia.org/volné dílo

Portrét Richarda Francise Burtona v National Portrait Gallery v Londýně

Devatenácté století bylo plné cestovatelů, vojáků, orientalistů a dobrodruhů. Richard Francis Burton byl zvláštní tím, že dokázal být všemi zároveň.

Za svůj život působil jako důstojník Východoindické společnosti, průzkumník, zpravodajec, diplomat, lingvista, etnograf, překladatel a spisovatel. Byl výborným šermířem. Procestoval Indii, Arabský poloostrov, východní i západní Afriku, Brazílii, Severní Ameriku, Blízký východ a značnou část Evropy. Roku 1853 vykonal v muslimském přestrojení pouť do Mekky. Později pronikl do Hararu. Hledal prameny Nilu. Studoval sexuální praktiky různých společností. Překládal erotickou literaturu a vytvořil jeden z nejslavnějších – a nejvýstřednějších – anglických překladů Tisíce a jedné noci.

Narodil se 19. března 1821 do rodiny britského důstojníka Josepha Nettervilla Burtona, ale jeho dětství nebylo příliš britské. Rodina pobývala ve Francii a Itálii a Richard tak odmala vyrůstal mezi různými jazyky a společenskými prostředími. Právě tady pravděpodobně vznikla jeho neobyčejná schopnost napodobovat.

Burton se jazyky neučil jen jako soubory slov a gramatických pravidel. Zajímal ho přízvuk, rytmus řeči, gesta, způsob, jakým člověk sedí, jí, zdraví nadřízeného nebo nadává sluhovi. Později kolem jeho jazykových schopností vznikla legenda. Připisovalo se mu ovládání několika desítek jazyků a dialektů. Přesná čísla jsou problematická. „Umět jazyk“ může znamenat cokoli od základní konverzace až po schopnost psát odborné texty. Není však pochyb o tom, že Burton byl mimořádný polyglot.

Foto: Autor neznámý/ en.wikipedia.org/volné dílo

Burton v Perzii jako „Mirza Abdullah the Bushri“ (c. 1849)

Roku 1840 nastoupil na Trinity College v Oxfordu kde dlouho nevydržel. Vadilo mu tam snad všechno. Od autorit po univerzitní disciplínu, tak odešel bez titulu. Roku 1842 vstoupil do bombajské armády Východoindické společnosti a odjel do Indie.

Britský důstojník mohl v Indii strávit mnoho let a přitom zůstat překvapivě izolovaný od země, které jeho impérium vládlo. Existovaly britské kantonmenty, britské kluby, britští přátelé, britské večeře a britské předsudky. Burton se vydal opačným směrem.

Studoval hindustánštinu, gudžarátštinu, maráthštinu, perštinu, arabštinu a další jazyky. Ve zkouškách Východoindické společnosti vynikal. Při průzkumné práci pořizoval topografické, jazykové a etnografické poznámky. Nestačilo mu však vědět, jak místní společnost vypadá zvenčí. Chtěl vědět, jak funguje uvnitř.

Začal se oblékat místním způsobem. Pozoroval náboženské obřady. Studoval každodenní etiketu. A zjistil, že nejzajímavější informace bývají často ty, o nichž se v oficiálních zprávách nepíše. A čím déle v Indii pobýval, tím dokonaleji se učil ještě jednu věc. Jak přestat být Angličanem. Tato schopnost ho přivedla k jednomu z nejslavnějších rozhodnutí jeho života. Vydá se do Mekky.

V roce 1853 bylo Burtonovi dvaatřicet let. Za sebou měl Indii, roky jazykového studia a zkušenosti s převleky a místními identitami. Teď chtěl vykonat hadždž. Pouť do Mekky. Do posvátného města islámu nemohl vstoupit otevřeně jako britský důstojník a nemuslim. Musel se stát někým jiným. Burton potřeboval nový životopis.

Nakonec cestoval jako muslimský poutník paštunského původu Mirza Abdullah. Na cestu se připravoval celé roky, zejména během pobytu v Indii. Trasa vedla přes Alexandrii, Káhiru, Suez a Janbú do Medíny a následně do Mekky.

Foto: Ernest Edwards /en.wikipedia.org/volné dílo

Kapitán Richard Burton v roce 1864

Jeho schopnost splynout s prostředím později obrostla množstvím legend. Jednou z nich je i často opakované tvrzení, že se nechal obřezat, aby při případném odhalení obstál. Burton sám otázce obřízky věnoval pozornost, ale jistota, s níž se historka někdy vypráví, je větší než jistota pramenů.

Než mohl riskovat Mekku, potřeboval zjistit, zda jeho nová identita obstojí. Usadil se v Káhiře mezi muslimy, používal pouze arabštinu, pohybovat se v mešitách a testovat svou schopnost reagovat na nepředvídatelné situace. Teprve potom vyrazil k Rudému moři.

Jeho pozdější popisy jsou místy překvapivě respektující. Burtonův vztah k islámu byl složitý a dodnes se diskutuje, nakolik šlo pouze o intelektuální fascinaci a nakolik se jeho vztah k víře v určitých obdobích blížil něčemu osobnějšímu.

Existují okamžiky, kdy je těžké oddělit Burtona cestovatele od Burtona spisovatele. První pohled na Kaabu je jedním z nich. Člověk, který strávil roky přípravami, měsíce cestou a týdny udržováním jiné identity, konečně stojí před cílem. Kolem něj tisíce lidí, pro které není Kaaba geografickou kuriozitou. Je středem náboženského světa.

Burton vykonal rituály pouti. Obcházel Kaabu, modlil se, pil vodu z pramene Zamzam. Účastnil se obřadů společně s ostatními poutníky a přitom se díval a pozoroval.

Jeho pozdější Personal Narrative of a Pilgrimage to El-Medinah and Meccah není slavná proto, že by Burton byl prvním Evropanem, který se do Mekky dostal v přestrojení. Nebyl. Je výjimečná především detailností jeho pozorování a literární silou, s níž zkušenost zachytil. Burton se mohl vrátit domů. Svůj sen si splnil. Mohl psát knihy, přednášet, užívat si slávu. Jenže Burton začal přemýšlet o výpravě do Hararu.

Foto: Rischgitz/Stringer / en.wikipedia.org/volné dílo

Burton v roce 1864

Harar ležel ve vnitrozemí Afrického rohu. Starobylé muslimské centrum mělo mezi Evropany pověst mimořádně obtížně přístupného města. Právě to z něj pro Burtona udělalo téměř neodolatelný cíl.

Znovu přestrojení a jiná identita. Burton vstoupil do Hararu jako obchodník. Setkal se s emírem, prochodil město křížem krážem, shromažďoval informace. A potom se dokázal dostat ven. Napsal množství zpráv o cestě, o městě a v Evropě jeho knihy sklízely obrovských úspěch. Ale ten ho nezajímal.

Po návratu začal připravovat další, větší výpravu. A tak se na jaře roku 1855 ocitl u Berbery společně se Spekem, Stroyanem a G. E. Hernem. Ale tady ho štěstí téměř opustilo. Tábořili u města Berbery v Sudánu poblíž Nilu. V noci domorodci pronikli do tábora a začal boj o život.

Jeho přítel Stroyan byl zabit, Speke utrpěl řadu ran a byl zajat. Burton se snažil probojovat ven, když mu tváří pronikl oštěp. Nemohl mluvit, polykal krev a utíkal. Expedice skončila, ale on se svými cestovatelskými plány rozhodně skončit nemínil.

Jen co se zotavil, vyrazil znovu do Afriky společně se svým přítelem Johnem Hanningem Spekem. Jejich cílem byl jeden z nejslavnějších geografických problémů historie. Pramen Nilu. Výpravu financovala Royal Geographical Society a od začátku se ukazovalo, že tentokrát půjde do tuhého. Muže pronásledovaly horečky, infekce, byli plni vředů, trpěli hladem a žízní.

Foto: Southwell Brothers/ en.wikipedia.org/volné dílo

John Hanning Speke v roce 1863

Burton byl v určitých fázích natolik nemocný, že musel být nesen. Speke měl vážné zdravotní problémy také. Přesto se dostali k jezeru Tanganika, kde se jejich cesty na čas rozdělily. Speke pokračoval a dorazil k obrovskému jezeru, které bylo později pojmenováno podle britské královny na Viktoriino.

Speke dospěl k přesvědčení, že právě zde je třeba hledat zdroj Bílého Nilu. Burton byl jiného názoru a vznikl problém. Z problému se pod tlakem situace stala osobní válka. Kdysi společně bojovali o život u Berbery a teď se nenáviděli.

Speke prezentoval své závěry v Británii a získával podporu pro teorii Viktoriina jezera jako zdroje Nilu. Burton považoval důkazy za nedostatečné a zároveň cítil, že Speke jedná za jeho zády. Spor se dostal na veřejnost a noviny měly o čem psát.

Roku 1864 měla být uspořádána odborná debata, o prameni Nilu. Tváří v tvář si rivalové měli popovídat pěkně od plic. Velké show Burton proti Spekemu.

Den před plánovaným střetnutím vyrazil Speke na lov. Když přelezl jakousi zídku, ozval se výstřel. Speke byl nalezen smrtelně zraněný vlastní puškou. Vyšetřování dospělo k závěru, že šlo o nehodu. Okolnosti však od počátku vyvolávaly spekulace o sebevraždě.

Burton tak přišel o soupeře několik hodin před okamžikem, k němuž jejich spor roky směřoval. A historie nakonec v hlavní geografické otázce dala za pravdu Spekemu. Viktoriino jezero skutečně patří do hlavní zdrojové oblasti Bílého Nilu.

V posledních třiceti letech byla nejbližším Burtonovým člověkem Isabel Arundellové. Dcera z vážené rodiny a katolička. Zamilovala se do muže, který byl téměř dokonalým opakem ženicha, jakého by si její rodina pravděpodobně objednala. Zjizvený cestovatel s pochybnou náboženskou pověstí a zájmem o sexuální praktiky divochů. Věčně někde na cestách a slušná kariéra v nedohlednu. Burton a Isabel se vzali roku 1861.

Foto: Autor neznámý/ en.wikipedia.org/volné dílo

Isabel Burtonová

Isabel svého muže obdivovala téměř heroicky. Cestovala s ním, organizovala mu každodenní život, řešila smlouvy s vydavateli, podporovala jeho úsilí domoci se nějakého kariérního postupu. A Burton slušnou kariéru potřeboval víc než kdo jiný. Britská diplomacie v něm získala člověka s téměř ideální kvalifikací.

Znal jazyky, islám, uměl se pohybovat v mimoevropské společnosti a dokázal jednat s lidmi z kulturních prostředí, v nichž se běžný britský úředník ztrácel. Roku 1861 nastoupil jako konzul na Fernando Po, dnešním Bioku u západoafrického pobřeží. Následovalo působení v Brazílii a poté prestižnější Damašek.

V Damašku se díky svým znalostem islámu, arabštiny a Koránu cítil jako ryba ve vodě. Zároveň si svojí povahou získal tolik nepřátel, a vyvolal tolik sporů, že jeho působení skončilo náhlým odvoláním.

Roku 1872 mu Británie našla nové místo. Přístavní město Terst. Starší životopisci později s jistou ironií poznamenávali, že šlo o místo, kde už snad nebude moci způsobit mnoho škody. Terst byl to kosmopolitní přístav Rakouska-Uherska, obchodní centrum a místo, kde se střetávaly italské, slovanské, německé a další vlivy. Ale nebylo to Afrika ani Indie. Pro Burtona to byla svým způsobem zlatá klec, ve které zůstal až do smrti. Jenže britské ministerstvo zahraničí udělalo jednu chybu. Předpokládalo, že pokud Burtonovi odebere dostatek příležitostí k diplomatickým katastrofám, uklidní se.

Místo toho začal překládat a psát. Sepisoval vše, co se dozvěděl o lidské sexualitě v zemích a místech, kde pobýval. Zajímalo ho, jak různé společnosti klasifikují sexuální chování. Co je normální tady a skandální jinde? Jak souvisejí sexuální role se společenským postavením? Co se odehrává v bordelech nebo jaký jazyk se pro sexuální oblast používá.

Nejlepším příkladem je jeho slavná „Sotadická zóna“. Burton se pokusil zakreslit mužské homosexuální chování na mapu světa. Ve svém rozsáhlém komentáři k Tisíci a jedné noci formuloval teorii pásu táhnoucího se přes části Středomoří, Blízkého východu a Asie, v němž podle něj byly určité homosexuální praktiky kulturně rozšířenější než mimo něj. Nazval jej Sotadic Zone.

Foto: Autor neznámý/ en.wikipedia.org/volné dílo

Burton na konci života

Je pravda, že taková spisovatelská dráha byla pro diplomata Jeho královského Veličenstva dost specifická. Ale jeho překlad Tisíce a jedné noci je možná nejdokonalejší literární autoportrét, jaký po sobě zanechal.

Je plný archaického jazyka a poznámek pod čarou, které někdy přerostou samotný příběh. Žádné uhlazování sexuálních příběhů. Naopak je rozvedl, rozebral a z mnoha dokázal vytvořit etnografickou studii.

Jeho jméno je rovněž pevně spojeno s anglickým vydáním Kámasútry. I zde ale legenda věc zjednodušila. Burton se na projektu podílel a jeho jméno bylo pro publikaci zásadní, nebyl však osamělým překladatelem, který by prostě seděl se sanskrtským originálem a převáděl jej stránku po stránce.

Tak v Terstu stárli společně dva lidé, kteří se hluboce milovali a v některých základních věcech si vůbec nerozuměli. Isabel byla přesvědčená katolička, zatímco Richard četl náboženské texty téměř všech tradic, které dokázal najít.

Isabel chtěla chránit jeho pověst, zatímco on měl mimořádný talent svou pověst ohrožovat. Ona chtěla vidět učence, ale on se zajímal o témata, u nichž bylo někdy velmi obtížné určit, kde končí věda a začíná osobní fascinace.

Když Burton dokončil další rukopis, bylo to příliš i pro ni. Burton už dříve pracoval s arabským erotickým textem známým jako The Perfumed Garden. Na konci života však připravoval mnohem rozsáhlejší práci, kterou označoval jako The Scented Garden.

Měla vycházet přímo z arabského materiálu a být doplněna jeho typicky rozsáhlými poznámkami. A právě poznámky byly problém. Burton v nich hodlal pojednat témata, která byla i na jeho poměry výbušná. Sexuální techniky, homosexualitu a další formy sexuálního chování.

V posledních dnech života na rukopisu stále pracoval. Potom, 20. října 1890, Richard Francis Burton v Terstu zemřel. Bylo mu devětašedesát let. Muž, který přežil malárie, horečky, úplavice, pouště, expedice a kopí skrz obličej, nakonec zemřel v posteli jako britský konzul.

A Isabel zůstala sama s jeho papíry a nedokončenými rukopisy. Tady začíná jedna z nejslavnějších scén Burtonova posmrtného života. Isabel rukopis The Scented Garden našla. Věděla, co je v něm i to, že existují lidé, kteří na jeho vydání čekají. Věděla také, že má značnou finanční hodnotu. A spálila ho.

Později se k činu veřejně přiznala. Podle jejího vlastního vysvětlení se obávala, že text, který Richard považoval za antropologické či vědecké dílo, bude čten jako pornografie a poškodí lidi i jeho pověst.

Člověk, který celý život shromažďoval zakázané informace, byl mrtvý. A žena, která ho milovala, rozhodovala, co z něj smí přežít. Pozdější legenda z Isabel někdy udělala fanatickou katoličku, která systematicky zničila manželovo intelektuální dědictví.

Burtonovy cesty a expedice patřily k britskému kolonialismu 19. století. Průzkum, mapování, znalost jazyků a informace o místních společnostech měly v 19. století přímou politickou a strategickou hodnotu. Ale to nebyl hlavní důvod jeho cest a riskování života. Získal informaci o nebezpečném místě nebo městě, a proto do něj chtěl vstoupit a prozkoumat.

Mu nestačilo číst o Mekce, ale musel ji navštívit, i když nasazoval krk. Nestačilo mu číst o Hararu. Musel dovnitř. Nestačilo mu vědět, že existují sexuální praktiky, o nichž viktoriánská společnost mlčí. Musel je katalogizovat. Burton nebyl pouze sběratel informací, ale byl sběratel zkušeností.

Byl produktem britského impéria, kterému sloužil mu a využíval jeho institucí. Pohyboval se po světě s privilegii, která mu jeho původ poskytoval. Současně však často působil jako člověk, který se mezi vlastními krajany necítí úplně doma.

V Indii se nořil do místních společností, v Arábii se stal poutníkem, v Africe průzkumníkem. V Damašku se zapletl do místních konfliktů, v Terstu žil mezi několika kulturami. Možná i proto tolik miloval jazyky. Protože znalost jazyka umožňuje něco, co geografie nedokáže. Na chvíli přestat být člověkem, kterým jste byli předtím.

Foto: Svarochek/ en.wikipedia.org /CC BY-SA 3.0

Hrobka Richarda Burtona v Mortlake, na jihozápadu Londýna

Roku 1886 byl Richard Francis Burton povýšen do rytířského stavu a stal se z něj Sir Richard Francis Burton. Ctihodný představitel britské koruny a konzul Jejího Veličenstva.

Muž, který se kdysi pod falešnou identitou procházel Mekkou, s jizvami ve tváři po africkém kopí. Muž, který psal desítky stran o homosexualitě a podílel se na vydáním Kámasútry. Muž, který překládal Tisíc a jednu noc takovým způsobem, že jeho poznámky pod čarou byly někdy skandálnější než samotné příběhy. Muž, kterého vlastní diplomatická služba nakonec umístila do Terstu, kde už snad nebude působit problémy.

Zní to jako dokonalý viktoriánský paradox. Britské impérium potřebovalo právě vlastnosti, které na Burtonovi nesnášelo. Potřebovalo lidi schopné pronikat do cizích kultur. Ale nebylo si jisté, co dělat s člověkem, kterému se tam líbilo příliš.

Potřebovalo znalost jazyků. Burton je však používal k poslouchání věcí, které slušná Británie slyšet nechtěla. Potřebovalo dobrodruhy, ale chtělo, aby po dobrodružství přišli domů a chovali se jako džentlmeni. Burtonovi šla první část výrazně lépe než druhá.

Když Burton roku 1890 zemřel, končila zároveň epocha, do které patřil. Svět se díky dopravě zmenšoval. Telegraf umožnil přenášel zprávy rychleji, než mohl cestovat člověk. Antropologie se stávala akademickou disciplínou, diplomacie povoláním, lingvistika vědou, cestování průmyslem a zábavou. Burton pocházel z poslední velké éry, v níž mohl jeden člověk tvrdit, že bude vším. A on tím vším skutečně byl.

Zdroje:

Kniha Tisíce a jedné noci, ČSAV, Praha 1958–1963, překlad Felix Tauer, osm dílů, druhé doplněné vydání

Burton, Sir Richard Francis; Fowkes, Charles Pilgrimage to Meccah, Amberley Publishing, 2015

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz