Článek
Mexiko roku 1531, kdy starý svět Aztéků právě zhroutil
Deset let před zjevením, roku 1521 padl Tenochtitlán, hlavní město aztécké říše. Hernán Cortés a jeho španělští vojáci, podporovaní početnými domorodými spojenci nepřátelskými vůči Aztékům, srazili aztéckou říši na kolena. Katastrofu násobily evropské epidemie, především pravé neštovice. Následovalo období dramatické politické, sociální a náboženské proměny.
Pro původní obyvatele nešlo jen o změnu vládců. Rozpadal se svět, jehož náboženství, kalendář, společenský řád a politická moc byly úzce propojeny. Do země zároveň přicházeli křesťanští misionáři. Roku 1524 dorazila skupina dvanácti františkánů, po nich dominikáni a augustiniáni. Evangelizace nebyla jednoduchým příběhem pokojného obracení. Historický výzkum ukazuje směs přesvědčování, vzdělávání a ochrany domorodců ze strany některých řeholníků, ale také ničení původních kultů, koloniálního nátlaku a pragmatických rozhodnutí domorodých komunit přizpůsobit se novým poměrům.
A právě deset let po pádu Tenochtitlánu, v prosinci 1531, došlo, podle katolické tradice, k události na Tepeyacu.
Originální „tilma“ Juana Diega, která je zavěšena na hlavním oltáři v basilice v Guadelupe
Juan Diego. Muž, kterému se zjevila Panna Maria
Podle církevní tradice se Juan Diego narodil kolem roku 1474 v Cuauhtitlánu, severně od Tenochtitlánu. Jeho původní nahuatlské jméno bylo Cuauhtlatoatzin, obvykle překládané jako „Mluvící orel“ či „Ten, který mluví jako orel“. Nebyl Španěl ale příslušník původního obyvatelstva středního Mexika.
Podle tradičního životopisu se po příchodu františkánů nechal spolu se svou manželkou pokřtít a přijal jméno Juan Diego. Jeho žena dostala jméno María Lucía a zemřela patrně roku 1529, tedy asi dva roky před zjeveními. Juan Diego měl pravidelně docházet na křesťanskou výuku a bohoslužby.
Podrobnosti o jeho životě nepochází z jeho soudobého životopisu zapsaného roku 1531. Nejznámější vyprávění obsahuje nahuatlský text Nican Mopohua – „Zde se vypravuje“, tradičně připisovaný vzdělanému domorodému autorovi Antoniu Valerianovi. Text bývá datován do poloviny 16. století, avšak poprvé byl prokazatelně vydán tiskem až roku 1649 jako součást díla „Huei tlamahuiçoltica“. Právě datování a vztah tohoto textu k událostem roku 1531 patří mezi hlavní témata historických sporů.
Katolická církev Juan Diega v roce 1990 blahořečila a papež Jan Pavel II. jej 31. července 2002 svatořečil.
Svatý Juan Diego od malíře Miguela Cabrera, 1752
Události zázraku popisuje guadalupská tradice, zejména Nican Mopohua. Nejde tedy každý detail nezávisle historicky ověřit. Byla sobota 9. prosince 1531 a Juan Diego šel brzy ráno směrem k Tlatelolcu, kde se účastnil náboženské výuky a mše. Jeho cesta vedla kolem pahorku Tepeyac, který je už dnes uvnitř obrovské aglomerace Mexico City.
Když procházel kolem kopce, měl zaslechnout nádherný zpěv připomínající zpěv ptáků. Potom uslyšel hlas, který ho volal. Vystoupil na kopec a tam spatřil mladou ženu. Podle „Nican Mopohua“ se mu představila jako Matka pravého Boha a požádala jej, aby na tomto místě vznikl chrám, kde by mohla projevovat svou lásku, pomoc a soucit lidem. Juan Diego měl její žádost předat mexickému biskupovi, kterým byl františkán Juan de Zumárraga, první mexický biskup.
Juan Diego tedy odešel za Zumárragou. Podle vyprávění ho biskup vyslechl, ale nebyl přesvědčen. Řekl mu v podstatě, aby přišel znovu. Juan Diego se proto vrátil na Tepeyac a Panně Marii oznámil svůj neúspěch. Juan Diego představuje sám sebe jako obyčejného, bezvýznamného člověka a prosí Pannu Marii, aby poslala někoho významnějšího, koho biskup bude brát vážně. Ona však trvá právě na něm.
Úpatí kopce Tepeyac v dnešní úpravě
Následujícího dne, 10. prosince, Juan Diego navštívil biskupa znovu. Zumárraga jej tentokrát podrobněji vyslechl a žádal znamení, které by potvrdilo, že jeho poselství skutečně pochází od Panny Marie. Tak se Juan Diego znovu vrátil na Tepeyac aby požádal Pannu o nějaké znamení pro nevěřícího biskupa.
Marie mu podle tradice slíbila, že požadované znamení dostane. Ale v této chvíli vstupuje do příběhu Diegův strýc Juan.
Juan Diego žil poblíž svého strýce Juana Bernardina bydlel blízko svého synovce Diega. Byl těžce nemocný a 12. prosince se jeho stav zhoršil natolik, že se Diego vydal hledat kněze, aby strýci poskytl poslední svátosti.
Juan Diego zároveň věděl, že má znovu navštívit Pannu Marii. Proto se pokusil kopec Tepeyac obejít jinou cestou, aby se setkání vyhnul a mohl rychleji přivést kněze. Do cesty mu však vstoupila samotná Panna, které vysvětlil, že jeho strýc umírá a nezvládne to dostat se na kopec.
Panna Marie mu sdělila, že se o strýce nemusí bát a že je již zdráv a poslala jej znovu na vrchol kopce.
Obraz Panny Marie Guadelupské na plášti (tilma) Juana Diega
Byl prosinec a Tepeyac byl kamenitý pahorek. Ke svému překvapení našel Diego na vrcholu množství čerstvých květin. Podle pozdější tradice šlo o kastilské růže. Juan Diego květiny natrhal a vložil je do svého pláště. Tomuto oděvu se běžně říká „tilma“ nebo „ayate“, což je jednoduchý plášť používaný místními obyvateli. Další příkaz Panny byl, ať Diego se znovu, tedy potřetí, vydá za biskupem a ten plášť před ním položí.
A tak Juan Diego odešel potřetí k Zumárragovi. A právě tato scéna je ústředním bodem celé guadalupské tradice. Juan Diego stojí před biskupem, rozevře „tilmu“ a z ní padají na zem růže. V tom okamžiku se na látce objeví obraz ženy. Obraz, který je dnes známý jako Panna Maria Guadalupská.
Biskup a další přítomní před obrazem pokleknou a brzy se na kopci Tepeyacu vystavena svatyně. Podle další části tradice se současně Panna Maria zjevila nemocnému Juanu Bernardinovi. Ten se uzdravil a měl potvrdit nejen zjevení, ale také označení Panny Marie spojené s názvem Guadalupe. Přesný původ tohoto jména je dodnes předmětem diskusí.
V důsledku těchto událostí se Juan Diego vzdal běžného způsobu života a přestěhoval se do malé stavby poblíž svatyně na Tepeyacu. Stal se jakýmsi strážcem místa a zároveň živým svědkem příběhu a lidem, kteří přicházeli, vyprávěl o setkání s Marií. Zemřel roku 1548, přibližně ve věku 74 let.
Marie z Guadalupe se postupně stala postavou, která dokázala překračovat etnické hranice mezi původními obyvateli, mestici a kreoly.
Guadalupe nakonec překročila i hranice čistě náboženské symboliky a stala se jedním ze symbolů mexické identity. Symbol, který vznikl v prostředí španělského koloniálního Mexika, se nakonec stal také symbolem svébytného Mexika.
Na obraze je žena, která má ruce sepjaté k modlitbě. Stojí před sluncem a na měsíci. V křesťanské ikonografii to připomíná „ženu oděnou sluncem“ ze Zjevení Janova. Její tvář není výrazně evropská. Má tmavší pleť. Zvláštní význam bývá přisuzován tmavé stuze kolem pasu, kterou guadalupská tradice interpretuje jako znak těhotenství. Maria tedy nepřináší sebe, ale přináší Krista.
Ale je tu ještě jedna zvláštní věc. Kopec Tepeyac byl posvátným místem dávno před příchodem Španělů a prameny spojují oblast s domorodým kultem ženského božstva, označovaného mimo jiné jako „Tonantzin“, tedy „naše matka“. Někteří historikové proto vidí rozvoj guadalupské úcty jako složitý proces, při němž křesťanská mariánská úcta částečně navázala na starší posvátnou geografii.
Interier Baziliky de Guadalupe v Mexico city pojme až 10 tisíc věřících.
Ale zdaleka největší záhadou je dodnes „tilma“. Originální obraz je dnes uchováván v bazilice Panny Marie Guadalupské v Mexico City. Kolem něj se během 20. století vytvořilo množství tvrzení. Třebaže látka z agávových vláken nemůže přežít téměř 500 let. Že že obraz nemá tahy štětce a pigmenty nepocházejí z žádné známé látky. Že hvězdy na plášti přesně reprodukují oblohu z prosince 1531 a v očích Panny Marie jsou mikroskopické obrazy lidí přítomných při rozvinutí „tilmy“.
Zřejmě nejznámějších zkoumání „tilmy“ provedl roku 1979 Philip Serna Callahan, který obraz fotografoval v infračerveném spektru a výsledky byly zveřejněny roku 1981. U hlavní postavy Callahan upozorňoval mimo jiné na absenci jasně patrné podkresby a přípravy plátna a na neobvyklé optické působení barev na hrubé látce. Na některých částech rozeznal zásahy, doplňky a pozdější malbu. Některé zlaté prvky, černé kontury a další detaily pokládal za pozdější zásahy. Dokonce usuzoval, že část prvků spodní části obrazu byla doplněna později.
Restaurátor José Sola Rosalese potvrdil, že techniky a materiály odpovídají malířstvím 16. století a upozornil na poškození, přemalby a restaurátorské zásahy. Odborná studie historičky umění Jeanette Favrot Peterson věnovaná vzniku obrazu rovněž poukazuje na pigmenty běžně dostupné umělcům v Novém Španělsku. Například čerň, sloučeniny mědi a železa, rumělku či košenilu a na stopy pozdějších zásahů.
V roce 1936 německý chemik Richard Kuhn, pozdější nositel Nobelovy ceny za chemii, analyzovat vlákna z obrazu a zjistit, že barviva nejsou rostlinného, živočišného ani minerálního původu. Problém je v tom, že dnes není dohledatelná jeho původní recenzovanou vědeckou publikace s metodikou, vzorky, výsledky a laboratorními daty.
Ještě slavnější jsou údajné obrazy v očích. Ve 20. století někteří badatelé při zvětšování očí postavy tvrdili, že v nich rozeznávají lidské postavy. Nejznámější je práce José Aste Tönsmanna, který pomocí digitálního zpracování obrazu tvrdil, že rozeznal až třináct postav přítomných v místnosti při otevření „tilmy“.
Objevily se také pokusy spojovat světelné body v očích s tzv. Purkyňovými–Sansonovými obrazy, tedy odrazy světla vznikajícími na optických rozhraních oka.Jenže detaily jsou mimořádně malé a nacházejí se blízko hranice rozlišitelnosti struktury samotné látky. Při silném zvětšení nepravidelného obrazu lidský mozek velmi snadno začne v náhodných tvarech rozeznávat tváře a postavy, což je jev známý jako pareidolie.
Často se tvrdí, že „tilma“ je vyrobena z hrubých vláken agáve, která normálně vydrží jen několik desítek let. Ale historická zkoumání se neshodovala dokonce ani v přesném určení materiálu látky. Někteří odborníci zpochybnili tradiční identifikaci jako hrubého agávového ayate a navrhli jiné rostlinné materiály.
Navíc obraz nebyl téměř pět století ponechán zcela bez ochrany. Byl postupně chráněn sklem a prošel různými zásahy a úpravami. Studie Peterson připomíná stopy vody, vosku, nečistot a kouře i skutečnost, že obraz byl nejpozději v polovině 17. století chráněn skleněnými tabulemi. Jeho dlouhé zachování je pozoruhodné, což samo o sobě ještě nemusí být důkaz zázraku.
Věda neprokázala, že obraz vznikl zázračně. Zároveň jednotlivá technická zkoumání skutečně zaznamenala některé zajímavé vlastnosti obrazu a různí odborníci je interpretovali rozdílně.
Neexistuje moderní komplexní, nezávislá a plně publikovaná sada analýz, která by dovolovala prohlásit všechny často opakované „zázraky tilmy“ za vědecká fakta.
Jenže záhada Guadalupe je možná hlubší než samotná „tilma“. Roku 1531 existovalo Mexiko pouhých deset let po katastrofickém zhroucení aztécké říše a proti sobě stály dva světy. Evropský a mezoamerický, křesťanský a původní, svět španělský a indiánský.
Bazilika de Guadalupe v Mexico city postavená v letech 1974 až 1976 je druha největší na světě.
A v této chvíli se objevuje příběh, jehož hlavní postavou není conquistador ani španělský šlechtic, ale obyčejný domorodý muž. Marie podle příběhu nemluví k místokráli ani k biskupovi. Mluví k Juanu Diegovi. A biskup má nakonec přijmout poselství prostřednictvím člověka stojícího na společenském žebříčku koloniální společnosti hluboko pod ním.
Guadalupe se během staletí stala současně katolickou Madonou, domorodou Matkou, symbolem mestického Mexika, patronkou země i národním symbolem. Historici dnes proto studují guadalupský fenomén nejen jako otázku možného zjevení, ale jako jeden z nejvýznamnějších náboženských a kulturních procesů v dějinách Latinské Ameriky.
A v centru tohoto příběhu zůstává i nadále „tilma“. Pro věřící je obraz znamením události, která se odehrála v prosinci 1531. Historické doklady o samotných zjeveních nejsou tak časné a jednoznačné, jak by si zastánce jejich historicity přál. Výsledkem zkoumání není závěr, že „věda dokázala zázrak“, ani že „věda zázrak vyvrátila“.
Právě onen prostor mezi vírou, historií a tím, co lze fyzikálně změřit, dělá z Guadalupe tak pozoruhodné téma i téměř pět set let po událostech, které tradice klade na kopec Tepeyac v zimě roku 1531.
Zdroje:
