Článek
Muž, který nemohl připustit, že se mýlil a za jeho omyly zaplatili Číňané obrovskou daň
Kulturní revoluce nezačala v roce 1966 z ničeho. Její kořeny vedly hluboko do předchozího desetiletí, a především k politické katastrofě, kterou Mao pomáhal vytvořit.
Po vítězství komunistů v roce 1949 byl Mao Ce-tung nejen vůdcem Čínské lidové republiky, ale postupně také symbolem revoluce samotné. Jenže jeho radikální ekonomický experiment známý jako Velký skok vpřed skončil katastrofou. Kolektivizace, absurdní výrobní cíle, rozvrat zemědělství a státní politika přispěly na přelomu padesátých a šedesátých let k jednomu z nejhorších hladomorů moderních dějin.
Maova autorita byla otřesena. Praktickou správu hospodářství začali napravovat střízlivější komunističtí funkcionáři, především prezident Liou Šao-čchi a generální tajemník Teng Siao-pching. Mao zůstával nejvyšší ikonou režimu, ale mohl sledovat něco, co pro člověka jeho povahy a politického přesvědčení představovalo nebezpečí. Země se začínala vzdalovat jeho nejradikálnějším představám.
V Maových očích nešlo pouze o spor o hospodářskou politiku. Viděl kolem sebe možnost „restaurace kapitalismu“. Sovětský svaz po Stalinově smrti nastoupil cestu destalinizace a Mao se děsil představy, že by něco podobného mohlo jednou postihnout jeho samotného. Obával se vzniku nové privilegované byrokratické vrstvy uvnitř komunistické strany. Současně však šlo o mnohem prostší otázku. Kdo urve skutečnou moc?
Velká kulturní revolu v Číně 1966
Kulturní revoluce měla obě tyto tváře od samého začátku. Byla ideologickou válkou a zároveň obrovskou politickou čistkou.
První výstřely revoluce nebyly skutečné. Nakonec to byla revoluce kulturní, tak za náboje sloužily slova a novinové články. V listopadu 1965 se terčem útoku stal historik a pekingský místostarosta Wu Chan, autor historické divadelní hry Chaj Žuej zbaven úřadu. Radikálové tvrdili, že hra obsahuje skrytou kritiku Maa a obhajobu maršála Pcheng Te-chuaje, který se kdysi odvážil kritizovat Velký skok vpřed.
Zdánlivě akademická polemika byla ve skutečnosti signálem k útoku. Na jaře 1966 následovalo to, se dělo v každé zemi tábora míru a socialismu. Čistky v kulturních a stranických institucích. V květnu vznikla Skupina pro kulturní revoluci, v níž hráli důležitou roli Maova manželka Ťiang Čching, ideolog Čchen Po-ta a obávaný stranický aparátčík Kchang Šeng.
Nepřítel dostával stále širší definici. Buržoazní živel. Revizionista. Kapitalistický přívrženec. Kontrarevolucionář. Slova, která neměla přesnou hranici, byla právě proto dokonalou zbraní. Za určitých okolností se pod ně vešel téměř kdokoli.
V srpnu 1966 Mao zveřejnil slavnou výzvu symbolizovanou heslem „Bombardujte hlavní štáb!“. Mladým Číňanům tím fakticky sdělil, že nepřítel může sedět přímo ve vedení strany. A mládí, hloupé, naivní a aktivní sedlo na lep protřelým bolševickým sekerníkům.
Jako první se v politická bojiště proměnily školy a univerzity. Je ironií dějin socialistických zemí, že jako první se vždy radikalizují vysokoškolští studenti. Tedy ti, kteří v naprosté většině pochází z význačných komunistických rodin. V Číně by se dítě nepartajního chovatele dobytka na univerzitu nikdo nedostalo.
Vznikaly oddíly rudých gard, tak zvaných Chung-wej-pingů. Tvořili je převážně studenti a středoškoláci, často sotva dospělí lidé. Mao je veřejně podpořil a v létě a na podzim roku 1966 přijížděly obrovské zástupy mladých revolucionářů do Pekingu, kde jejich vůdce vítal na náměstí Nebeského klidu. Pro dospívajícího člověka to musel být omamný pocit. Děti revoluce dostaly povolení k lovu.
Ke kulturní revoluci neodmyslitelně patří ničení kulturního dědictví
Mladík najednou nebyl bezvýznamným studentem. Byl vojákem dějin. Mohl soudit učitele. Mohl vyslýchat ředitele školy. Mohl vtrhnout do domu člověka označeného za třídního nepřítele. Mohl rozhodovat, která kniha je reakční, který obraz buržoazní, který účes dekadentní a která rodinná památka feudální.
Revoluce vyhlásila válku „čtyřem starým“. Starým myšlenkám, staré kultuře, starým zvykům a starým návykům.
Výsledek dosáhl apokalyptických rozměrů. Ničily se knihy, obrazy, starožitnosti, rodinné genealogie a náboženské předměty. Napadány byly chrámy, historické památky a hroby. Lidé podezřelí ze špatného třídního původu přicházeli o majetek. Intelektuálové, učitelé, úředníci a stranické kádry byli vláčeni na takzvaná bojová shromáždění.
Kulturní revoluce totiž objevila mimořádně účinnou zbraň. Veřejné ponížení. Oběť byla postavena před dav, nucena sklonit hlavu, přiznávat údajné zločiny a poslouchat řev žalobců. Lidé dostávali na krk tabule se svými „proviněními“. Následovalo bití, věznění a mučení. Někteří byli zabiti. Jiní spáchali sebevraždu. Neexistovala přitom bezpečná hranice.
V revoluci, jejímž měřítkem čistoty byla stále radikálnější oddanost vůdci, se dnešní žalobce mohl zítra stát obžalovaným.
Nad tím vším rostl Maův kult do rozměrů, které připomínaly politické náboženství. Jeho portréty byly všudypřítomné. Jeho výroky se recitovaly. Citáty předsedy Maa, proslulá Malá rudá knížka, se staly povinným předmětem každodenního života. Zároveň tato Rudá knížka suplovala nejen vlastní rozum, ale hlavně svědomí.
Mladí revolucionáři odchází šířit myšlenky revoluce mezi neuvědomělé vesničany
Významnou roli při budování kultu sehrál ministr obrany Lin Piao. Armáda propagovala Maovo myšlení a Lin se postupně vyšvihl do postavení oficiálního následníka. Mao přitom vytvořil mimořádný mechanismus moci. Nechal masové hnutí zaútočit na část aparátu, který sám vedl. Místo klasické čistky prováděné pouze tajnou policií či stranickou byrokracií vypustil do ulic miliony mladých lidí.
Jenže dav se nedá řídit jako ministerstvo. Rudé gardy se začaly štěpit. Jedna skupina obviňovala druhou z nedostatečné revolučnosti. Jedni se dovolávali Maa proti druhým, kteří se rovněž dovolávali Maa. V některých městech přerostly konflikty ve skutečné ozbrojené střety. Revoluce začala připomínat občanskou válku vedenou pod portrétem jediného člověka, jehož jménem bojovaly všechny strany.
Jednou z nejvýše postavených obětí byl Liou Šao-čchi. Ještě několik let předtím stál v samotném čele státu a byl považován za možného Maova nástupce. Kulturní revoluce z něj udělala hlavního symbolického „kapitalistického přívržence“.
Byl sesazen, veřejně ponižován, izolován a vězněn. Jeho zdravotní stav se prudce zhoršoval. V roce 1969 zemřel v zajetí. Jako nepřítel Číny, jíž byl prezidentem. Osud Liou Šao-čchiho ukazoval základní pravidlo nové Číny. Ani nejvyšší státní funkce neposkytovala ochranu, pokud se její držitel dostal do konfliktu s Mao Ce-tungem.
Také Teng Siao-pching byl odstraněn z funkcí a poslán mimo centrum moci. Jeho rodinu perzekuce těžce zasáhla. Jeho syn Teng Pchu-fang po pádu z výšky během kulturní revoluce ochrnul. Teng však na rozdíl od Lioua přežil. A právě tento muž se měl po Maově smrti stát jedním z hlavních architektů Číny, která se bude snažit od kulturní revoluce vzdálit.
Na přelomu let 1967 a 1968 už bylo zřejmé, že země nemůže permanentní revoluční horečku dlouhodobě snášet. Stranické struktury byly rozvrácené. Výroba a doprava trpěly chaosem. Jednotlivé frakce rudých gard bojovaly mezi sebou. V některých oblastech se používaly zbraně. Mao sice potřeboval revoluci, ale potřeboval také stát.
A tak nastoupila Čínská lidová osvobozenecká armáda. Ironie byla téměř dokonalá. Hnutí, které mělo rozbít staré mocenské struktury a osvobodit revoluční energii mas, musela nakonec zkrotit jedna z nejhierarchičtějších institucí v zemi.
Rudé gardy postupně ztratily politickou ochranu. Miliony mladých městských Číňanů byly poslány na venkov v rámci kampaně „nahoru do hor a dolů do vesnic“, kde se měly učit od rolníků a projít převýchovou prací. Mladí lidé, které režim nejprve přesvědčil, že jsou předvojem světové revoluce, se ocitli v odlehlých vesnicích. Mao je použil a potom je, jako užitečné mládežnické idioty, odhodil.
Nejhorší násilí ale nepřišlo od rudých gard. Obraz kulturní revoluce bývá někdy zjednodušen na šílenství studentských rudých gard v letech 1966–1967. Výzkum čínských místních kronik však ukázal mnohem temnější skutečnost. Historikové Andrew Walder a Jang Su při studiu více než 1 500 okresních spisů odhadli, že jen ve venkovských oblastech mohlo během kulturní revoluce zahynout přibližně 750 000 až 1,5 milionu lidí. Podobný počet mohl utrpět trvalá zranění a politickou perzekucí mohly projít desítky milionů lidí.
Ještě důležitější je jejich zjištění, kdy velká část obětí zemřela. Nikoli pouze během prvotního chaosu rudých gard. Velká část násilí přišla v letech 1968–1971, tedy v době, kdy stát a nově vytvořené mocenské orgány znovu upevňovaly kontrolu. Teror nebyl pouze důsledkem toho, že se Maovi revoluce vymkla z rukou. Také její „uklidňování“ mohlo být smrtící.
Celkové odhady obětí kulturní revoluce se podle metodiky výrazně liší a přesné číslo patrně neznáme. Seriózní prameny pracují s rozmezím od stovek tisíc po zhruba dva miliony mrtvých. K tomu je nutné přičíst miliony fyzicky napadených, vězněných, vysídlených, profesně zničených nebo politicky pronásledovaných lidí.
Číslo však nevystihuje podstatu katastrofy. Kulturní revoluce nebyla jen hromada mrtvých. Byla to společnost, v níž se strach dostal mezi učitele a žáka, rodiče a dítě, souseda a souseda, kolegu a kolegu.
Pak revoluce sežrala jednoho z mužů, kteří ji pomáhali vytvořit. Lin Piao byl maršál, ministr obrany, jeden z hlavních propagátorů Maova kultu a od roku 1969 oficiálně určený Maův nástupce. O dva roky později byl mrtvý. Oficiální čínská verze tvrdila, že Lin připravoval převrat a po jeho neúspěchu se pokusil uprchnout do Sovětského svazu. V září 1971 letadlo s Linem a členy jeho rodiny havarovalo v Mongolsku. Nikdo na palubě nepřežil.
Okolnosti celé aféry zůstávají předmětem historických debat. Politický účinek byl však obrovský. Jak měl obyčejný Číňan pochopit, že muž, který byl ještě včera nejvěrnějším druhem předsedy Maa a jeho oficiálním následníkem, je dnes zrádce? Systém měl jednoduchou odpověď. Člověk to neměl chápat. Měl tomu věřit.
Kdo veřejně nerecitoval z Rudé knížky, byl potenciálním nepřítelem a zrádcem
Po Linově pádu zesílil vliv radikálů kolem Maovy manželky Ťiang Čching. Bývalá herečka se stala jednou z nejmocnějších žen moderní Číny. Společně s Čang Čchun-čchiaoem, Jao Wen-jüanem a Wang Chung-wenem vytvořila skupinu, která později vstoupila do dějin jako Gang čtyř. Ťiang Čching zasahovala zejména do kultury. Tradiční umění bylo podezřelé, protože mohlo nést feudální nebo buržoazní hodnoty. Povolený kulturní prostor se dramaticky zúžil a revoluční modelová díla ukazovala svět s jasně rozdělenými hrdiny a nepřáteli.
Jenže ani uvnitř nejvyššího vedení nebyla situace jednoduchá. Premiér Čou En-laj dokázal kulturní revoluci přežít v samotném centru moci. Lavíroval mezi Maem, radikály, armádou a potřebou zachovat alespoň základní fungování státu. Jeho role dodnes vyvolává spory. Bývá zobrazován jako pragmatik, který se snažil mírnit nejhorší excesy, zároveň však zůstával jedním z vrcholných představitelů systému. V lednu 1976 Čou zemřel. Čína vstupovala do posledního dějství.
Mao byl v sedmdesátých letech nemocný a fyzicky slábl, ale jeho autorita zůstávala rozhodující. Teng Siao-pching se mezitím vrátil do vedení a pomáhal obnovovat praktické fungování země. Radikálové jej však považovali za hrozbu. Po smrti Čou En-laje se v dubnu 1976 na náměstí Tchien-an-men shromáždily davy lidí, které uctívaly zesnulého premiéra. Pieta se proměnila také v nepřímý protest proti radikálům. Režim demonstrace potlačil a Teng byl znovu odstraněn. Zdálo se, že Gang čtyř vítězí. Jen několik měsíců nato se ale změnilo všechno.
9. září 1976 zemřel ve věku 82 let Mao Ce-tung. Člověk, kolem něhož režim vybudoval téměř nadlidský kult, se ukázal být smrtelný. A s jeho smrtí zmizela také nejdůležitější ochrana radikálního křídla.
Mao for ever
Necelý měsíc po Maově smrti byli Ťiang Čching a její spojenci zatčeni. Kulturní revoluce skončila téměř stejně, jako probíhala. Čistkou. Tentokrát však byli očištěni ti, kteří sami čistky organizovali. Gang čtyř byl později postaven před soud a obviněn z odpovědnosti za zločiny kulturní revoluce. Ťiang Čching dostala trest smrti s odkladem, později změněný na doživotí. V roce 1991 spáchala sebevraždu.
Politicky však bylo pohodlné soustředit velkou část viny právě na Gang čtyř. Protože nad celou katastrofou stál někdo jiný. Byl to sám velký kormidelník Mao.
Následky se nedaly spočítat jen v mrtvých. Čínské školství bylo na dlouhá léta vážně narušeno. Univerzity přestaly normálně fungovat, akademické kariéry byly zničeny a celá generace mladých lidí přišla o část vzdělání. Intelektuální život byl podřízen politickému dogmatu. Kulturní dědictví utrpělo rozsáhlé škody.
Ještě hlubší byla destrukce důvěry. Režim totiž během kulturní revoluce proměnil soukromé vztahy v politické bitevní pole. Člověka mohl udat spolupracovník, soused, student, někdy dokonce příbuzný. Biografie rodičů mohla rozhodovat o osudu dětí. Starý dopis, kniha, zahraniční kontakt nebo několik nešťastně pronesených vět mohly získat politický význam.
A nad tím vším stál jazyk ideologie. Nepřítel nebyl člověk s jiným názorem. Byl „jedovatý plevel“. „Kontrarevolucionář“. „Kapitalistický přívrženec“. Jakmile byl člověk zbaven individuality a změněn v politickou kategorii, bylo snazší jej ponižovat. A potom bít a zabít.
Jedním z nejpozoruhodnějších příběhů kulturní revoluce je osud Teng Siao-pchinga. Mao jej dvakrát politicky odstranil a přesto přežil. Po roce 1976 se postupně vrátil a během několika let se stal fakticky nejmocnějším mužem země. Pod jeho vedením Čína nastoupila hospodářské reformy a začala se otevírat světu.
V roce 1981 přijala Komunistická strana Číny historickou rezoluci, která kulturní revoluci oficiálně odsoudila jako těžkou chybu a katastrofu, za niž nesl hlavní odpovědnost Mao. Jenže odsouzení mělo hranice. Mao nemohl být zavržen a označen za tyrana, protože byl zároveň zakladatelem režimu, který měl kulturní revoluci soudit.
Čínská komunistická strana tak musela provést mimořádně komplikovanou operaci s vlastní minulostí. Prohlásila poslední velkou Maovu revoluci za katastrofu, ale nezničila legitimitu systému, který Mao vytvořil.
Muž odpovědný za spuštění kulturní revoluce tak stále hledí z obrovského portrétu na náměstí Tchien-an-men. Jeho tělo leží v mauzoleu v samotném centru Pekingu. Je zakladatelem republiky a zároveň člověkem, jehož poslední revoluce pomohla tuto republiku na deset let uvrhnout do chaosu.
Kulturní revoluce nebyla dílem několika šílenců, kteří náhle ovládli stát. Vznikla uvnitř fungujícího politického systému. Měla své směrnice, výbory, hesla, články, schůze a oficiální nepřátele. Měla miliony nadšených účastníků. Někteří byli fanatikové, jiní oportunisté, další se přidávali ze strachu a mnozí byli postupně zároveň pachateli i oběťmi.
Mao dokázal využít generační vzpouru, ideologickou víru, sociální závist, osobní křivdy i obyčejnou lidskou touhu patřit k vítězům. Ukázal mladým lidem, kdo je jejich nepřítel a zároveň jim poskytl morální oprávnění proti němu zaútočit. Ujistil je, že když ničí starý svět, jednají jménem dějin.
Na začátku stáli studenti s rudými páskami na rukávech a pocitem, že jim Mao svěřil budoucnost. Na konci byli někteří z nich na venkově, jiní zlomení, další mrtví. Liou Šao-čchi zemřel jako vězeň režimu, jehož býval prezidentem. Lin Piao, oficiální Maův následník, zahynul při záhadném útěku. Teng Siao-pching byl dvakrát svržen, a nakonec přežil svého pronásledovatele. Ťiang Čching vystoupala téměř na vrchol moci, aby skončila ve vězení. Mao zemřel v posteli jako uctívaný zakladatel státu.
Zdroje:
