Článek
Kdo sestupuje Suchým žlebem směrem ke Skalnímu mlýnu, může mít zvláštní pocit. Vysoké vápencové stěny, soutěsky a skalní ostrohy vypadají, jako by je po tisíciletí vyřezávala mohutná řeka. Jenže na dně žádná pořádná řeka neteče. Právě odtud pochází prosté a velmi výstižné jméno Suchý žleb. Už starší krasová literatura uvádí, že údolí bylo takto pojmenováno místními podle svého charakteru.
Základ Moravského krasu tvoří vápence vzniklé před necelými 400 miliony let v devonském moři. Z vápnitých schránek organismů a mořského kalu postupně vznikla mohutná souvrství horniny. Pozdější geologické procesy je rozpukaly, zvedly a obnažily. A právě puklinami začala pronikat voda.
Voda obohacená oxidem uhličitým vápenec pomalu rozpouští. Z nepatrných trhlin se během nesmírně dlouhé doby stávají pukliny, komíny, chodby, a nakonec celé jeskynní systémy. Současně voda modeluje krajinu na povrchu. Tak vznikají závrty, propadání, skalní věže, jeskyně a hluboká krasová údolí zvaná žleby. Suchý žleb je tedy poněkud paradoxním dílem vody.
Voda, která přitéká do vápencového území, se na mnoha místech propadá pod zem. Bílá voda například mizí v oblasti Staré a Nové Rasovny a pokračuje jeskynními systémy pod povrchem. V podzemí se nakonec její vody podílejí na vzniku Punkvy. Také Lopač a Krasovský potok v oblasti Ostrova u Macochy mizí v ponorech. Údolí přitom zůstává.
Úzká před Kateřinskou jeskyní v Suchém žlebu
Čertův most je zbytek jeskyně vysoko nad zemí
Mohutný skalní oblouk v dolní části Suchého žlebu působí tak, že pokud ho nepostavili lidé, musel to být zcela jistě samotný čert. Čertův most je považován za pozůstatek staré jeskyně. Voda vytvořila ve skalním ostrohu tunelovitou dutinu. Postupným zahlubováním údolí a řícením části stropu z ní zůstaly skalní oblouky, z nichž ten větší dosahuje přibližně osmnáctimetrové výšky.
Není to tedy „most“ v běžném smyslu, spíše trosky někdejšího podzemního světa.
Podle pověstí tady odjakživa strašilo, a proto se tomuto místu lidé vyhýbali. Jednou přikázal místní šlechtic poddanému Jurovi, aby z hnízda na Čertově mostě vybral orlí mláďata. Jura na skalním oblouku uviděl poklad, oznámil to pánovi, který se na místo hned rozjel. Chtivý pokladu vylezl na skálu, uklouzl a pádem se zabil. Jeho mrtvolu pak podle pověsti roztrhali démoni. Archeologové však místo kostí chamtivého šlechtice nalezeny kosti polárních sobů, bobrů a vlků.
Dnes je útvar částečně skrytý vegetací, ale v 19. století patřil k vyhledávaným romantickým scenériím Moravského krasu. Dochovala se například známá Richterova kresba Čertova mostu z roku 1833. Nedaleko leží také Čertova branka a ve skalách Čertova okna. Ďábelská jména jsou pro starou krasovou krajinu příznačná: hluboké díry, temné otvory a skály podivných tvarů byly přesně těmi místy, kde si lidová obraznost snadno představovala nadpřirozené síly.
Suchý žleb. Kateřinská jeskyně
Jeskyně, která měla vlastní rytíře skrývá podivuhodný příběh o skutečném středověkého opevnění. Nachází se asi pětačtyřicet metrů nad dnem Suchého žlebu se v prudké stráni, z cesty je neviditelná. O minulosti jeskyně se nezachovaly žádné historické písemné prameny, ale podle archeologických výzkumů v ní již ve 13. století bylo vybudováno opevnění, které bylo udržováno až do 15. století. Zbytky kamenných zdí dokládají, že Rytířská jeskyně byla ve středověku jeskynním hradem. Je to jediný jeskynní hrad v Česku.
Archeologický výzkum vedený v 60. letech 20. století objevil na místě keramiku, udice, nože, šipky z kuše a další. Archeologové došli k závěru, že jeskynní hrad neměl sídelní, nýbrž ryze strážní funkci. Rytířská jeskyně však byla lidmi obydlena už ve starověku a nejstarší osídlení je doloženo z paleolitu.
Přes své utajení patří portál Rytířské jeskyně k největším v celém Moravském krasu. Je široký šestnáct a vysoký patnáct metrů. Vnitřek jeskyně tvoří nečleněný dóm o rozměrech 47×7 až 10 metrů. Jeskyně je ozářená denním světlem, a tak její stěny téměř až do poloviny kryje vegetace.
Jedna jeskyně tak spojuje svět paleolitických lovců s dobou kuší, kamenných hradeb a středověkých válek.
Čertův most v Suchém žlebu 1833
Kateřinka, která šla hledat ovečku
Na konci Suchého žlebu, nedaleko Skalního mlýna, se otevírá monumentální portál Kateřinské jeskyně. Také její jméno má svůj příběh. Podle vyprávění pásla dívka Kateřina ovce. Když ji zastihla nepohoda, uchýlila se se stádem do jeskyně. Po bouři zjistila, že jedna ovce chybí. Z hloubi jeskyně prý zaslechla její zvoneček, a tak se vydala zvíře hledat. V temných chodbách však zabloudila. Lidé ji začali hledat až poté, co nalezli opuštěné stádo. Kateřinu podle pověsti našli v jeskyni mrtvou a od té doby měla nést její jméno.
Jeskynní medvědi a lidé z doby kamenné
Kateřinská jeskyně je starou výtokovou jeskyní. V geologické minulosti tudy odtékaly vody z oblasti dnešní Macochy směrem do Suchého žlebu. Později se podzemní hydrologické poměry změnily a jeskyně zůstala suchá. Její portál ale poskytoval úkryt. Archeologové zde nalezli stopy lidské přítomnosti z několika pravěkých období. Významné jsou také pozůstatky jeskynních medvědů. V jednom z komínů bylo objeveno mimořádné množství jejich kostí.
A v posledních letech přibyl ještě jeden fascinující objev. V Kateřinské jeskyni byly zkoumány pravěké kresby a uhlíkové stopy. Jedna z kreseb byla radiokarbonově datována přibližně do doby před 6200 lety a je řazena do neolitu; jde o nejstarší známé uhlíkové kresby v jeskyni na území České republiky.
Balcarka a muž, po kterém zůstala skála
Na opačném konci oblasti stojí další slavné jméno, jeskyně Balcarka. Jeskyně leží v Balcarově skále u Ostrova u Macochy. Její přední část byla známá dávno, ale skutečné objevitelské dobrodružství začalo až ve 20. letech 20. století.
Místní rolník a politik Josef Šamalík pronikl 16. června 1923 do první dutiny. Později si všiml místa, kde v zimě roztával sníh, což bylo jasné znamení, že z podzemní dutiny uniká teplejší vzduch. Po odstranění ucpávky se podařilo sestoupit do dalších prostor a postupně začal být odhalován dnešní rozsáhlý systém Balcarky. První objevenou prostoru Šamalík pojmenoval Popeluška. Následovaly další objevy.
Fochův dóm dostal jméno podle francouzského maršála Ferdinanda Foche, jednoho z nejznámějších vojevůdců první světové války. V podzemí Moravského krasu se tak překvapivě otiskla atmosféra nově vzniklého Československa a jeho silné orientace na Francii.
Také Wilsonovy rotundy nesou jméno připomínající politický svět po první světové válce, amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Jiné názvy jsou mnohem názornější. Dóm zkázy připomíná mohutné zřícení stropu, Objevitelský dóm zase samotné objevování jeskyně. Podzemní místopis je zkrátka směsí geologie, fantazie a dějin.
Samotné jméno Balcarka se odvozuje od Balcarovy skály a jména Balcar, spojeného s někdejším vlastníkem pozemků nad jeskyní. Podle jedné z pověstí žil u skály chudý rolník Balcar. Divoženky jej požádaly, aby jim opravil chlebovou lopatu. Za pomoc dostal kouzelný koláč: pokud z něj vždy kousek ponechá, do rána bude znovu celý.
Balcar nějaký čas návod dodržoval. Potom však zvítězila chuť nebo zvědavost a koláč snědl celý. Druhého dne už kouzelný pokrm nenašel. Podle poněkud zemité pointy pověsti po něm zbyl jen kravinec.
Je to typická lidová pověst: nadpřirozená bytost odmění člověka, ale dar má podmínku. Jakmile ji člověk poruší, kouzlo končí. A podobných příběhů měl Moravský kras vždy dost.
Čertova branka (též Čertova vrátka) v Suchém žlebu
Smrt, která se na jaře vynášela z vesnice
Poblíž Vilémovic se nachází Smrtní jeskyně. Podle doložené místní tradice se k ní vázal jarní zvyk vynášení smrti Morany. Figurína symbolizující zimu a smrt byla přinesena k jeskyni a před ní obřadně spálena.
Je to příklad toho, jak se přírodní útvar může stát součástí rituální krajiny. Jeskyně nebyla jen dírou ve skále. Byla místem na hranici mezi světlem a tmou, povrchem a podzemím, bezpečným lidským prostorem a neznámem. Není divu, že právě taková místa přitahovala příběhy o smrti, čertech, divoženkách a pokladech.
Jeskyně jako pravěké domy
Romantická představa pravěkého člověka trvale žijícího hluboko v jeskyni je trochu mimo realitu. Lidé využívali především vhodné vstupní části jako byla místa s denním světlem, relativním suchem a možností rozdělat oheň. Archeologické nálezy v Suchém žlebu a jeho okolí nicméně dokazují, že zde člověk pobýval už v paleolitu. Významná je například Balcarka, kde byly nalezeny stopy ohnišť, kamenné nástroje i kosti čtvrtohorních zvířat. Rytířská jeskyně zase představuje místo využívané v několika pravěkých obdobích a později ve středověku.
Krajina, kterou kdysi bylo lépe vidět
Dnes je Suchý žleb vnímán jako převážně zalesněný kaňon. Staré kresby a popisy však připomínají poněkud jinou krajinu. Starší popisy hovoří o skalnatých, místy bezlesých stráních s vápencovým štěrkem, sutí a kolmými stěnami. Právě proto byly skalní útvary jako Čertův most kdysi mnohem nápadnější než dnes.
V 19. století, kdy se rodila romantická turistika, byl Moravský kras krajinou tajemných propastí, ruin, skal a jeskyní. Čertův most patřil k vyhledávaným scenériím a šlechtický rod Salmů podporoval turistické zpřístupňování krasu.
Byla to doba, kdy se vedle sebe bez velkých rozpaků vešly věda a romantika. Geolog mohl zkoumat vznik jeskyně a návštěvník si přitom mohl vyprávět, že skálu postavil čert.
Množství malých i větších závrtů, jeskyněk
Největší kouzlo Suchého žlebu je pod cestou
Na Suchém žlebu je nakonec nejzajímavější to, co člověk většinou nevidí. Pod nohama pokračují pukliny a jeskynní chodby. Voda, která neteče na povrchu proudí jinudy. Dnešní suché jeskyně představují někdejší trasy podzemních řek a skalní mosty jsou troskami prostor, jejichž většina dávno zmizela.
Kaňon je vlastně jen jedním patrem mnohem větší krajiny. Nad ním leží vápencové plošiny poseté závrty. Pod ním pokračuje podzemní svět. Mezi oběma vede množství komínů, puklin, propastí a jeskyní. A do této geologické stavby lidé během tisíciletí přidali další vrstvu.
Lovci rozdělávali u jeskynních portálů ohně. Pravěcí obyvatelé zanechali na stěnách uhlíkové čáry. Středověcí lidé zazdili vchod Rytířské jeskyně a vytvořili z ní pevnost. Vesničané vynášeli k jeskyni Moranu. Objevitelé 20. století prolézali závrty a pojmenovávali nové dómy po státnících a vojevůdcích.
Proto je Suchý žleb mnohem víc než pěkná cesta Moravským krasem. Je to místo, kde se na několika kilometrech potkává devonské moře, podzemní řeka, doba ledová, pravěcí lidé, středověcí ozbrojenci, vesnické obyčeje, romantika 19. století i dobrodružná éra prvních speleologů. A všechno to začalo vodou, která nakonec zmizela pod zem.
Zdroje:
Zajíček Petr: Kateřinská jeskyně, časopis Ochrana přírody, 2017
Národní památkový ústav – Státní archeologický seznam ČR: Rytířská jeskyně, archeologické nálezy a pozůstatky středověkého opevnění.
Česká speleologická společnost, ZO 6-14 Suchý žleb: soupis lokalit Suchého žlebu a informace o Čertově mostu.
Ryšavý, P.: Suchý žleb v Moravském krasu a jeho jeskyně, Československý kras 8–9, odborná práce věnovaná přímo zdejším jeskyním.
