Článek
Broumovsko v létě 1945 muselo připomínat krajinu po velkém požáru. Domy stály, kostelní věže také, ale svět, který jim dával řád, se rozpadl. Německo kapitulovalo, nacistický teror skončil a s ním šest let okupace, poprav a koncentráků. Do pohraničí přicházeli vojáci, revoluční gardisté, noví správci, dobrodruzi i lidé, kteří jednoduše ucítili příležitost.
Německý majetek neměl jistého pána. Hledaly se zbraně a werwolfové, ale při domovních prohlídkách mizely také hodinky, šperky, rádia, potraviny a peníze. Hranice mezi výkonem státní moci, revoluční odplatou a obyčejným lupičstvím byla někdy sotva viditelná.
Šonov/ Schönau je vesnice vzdálená asi šest kilometrů od Broumova. Před válkou měla kolem tisícovky obyvatel v naprosté většině německého původů. Čechů tam bylo pouhých devatenáct. Jinak to byla vesnice s dobrým sociálním a hospodářským vybavením, kostelem farou a hřbitovem. V sedmi hospodách se scházeli místní chlapi s vojáky místního oddílu finanční stráže a u piva probrali kde co, jako tak ve všech vesnických hospodách té doby. V roce 1938 ve volbách vyhrála Henleinova Sudetoněmecká strana, což se vzhledem k německému osazení dalo předpokládat.
Ilustrační obrázek kněží
Po válce došlo k vysídlení celé německé oblasti na základě rozhodnutí prezidenta Beneše. Nejprve vlády, která vznikla v Košicích:
„Nová republika bude státem slovanským, republikou Čechů a Slováků. Němce a Maďary, kteří se tak těžce prohřešili proti našim národům v republice, budeme považovat za zbavené státního občanství a přísně je potrestáme. Národní výbory nechť začnou s tím ihned. Zneškodněte všechny aktivní nacisty a jejich majetek zajistěte ve prospěch národa a státu.“
Z brněnské radnice vyjádření vlády podpořil i prezident Beneš: “ O pár dní později z brněnské radnice do mikrofonu pronáší do vlasti se navracející a davy vítaný prezident Beneš:
„Můj program je – a já to netajím –, že otázku německou musíme v republice vylikvidovat. Tento národ přestal být v této válce už vůbec lidským, přestal být lidsky snesitelným a jeví se nám už jen jako jedna jediná veliká lidská nestvůra. Tento národ musí stihnout za to všecko veliký a přísný trest.“
A bylo všem v republice jasno. Čechům, Němcům i Maďarům.
V Šonově byla založena místní správní komise pro zajišťování státního majetku. Státním majetkem se rozuměl majetek německých obyvatel Šonova. Bohuslav Marek, jeden ze členů komise, vášnivý filatelista prohledával vily a podniky, aby zabavoval německý majetek. Jenže ne pro stát, ale pro sebe.
Později kriminální policie zjistila, že z majetku továrníka Langer-Schrolla deponovaného v sejfu broumovské spořitelny zmizela továrníkova unikátní sbírka známek v hodnotě dvou a půl milionu korun, sedmnáctikarátový briliantový náhrdelník v ceně dva miliony, šperky včetně zlatých prstenů v hodnotě půl milionu, třináct tisíc říšských marek v hotovosti, padesát tisíc korun a mnoho dalšího. Byly nalezeny v rodině člena komise Bohuslava Marka.
Ilustrační obrázek
Kromě komisí se na krádežích a rabování účastnily i oddíly československých vojáků. Prolézali chalupy, hledali zbraně a werwolfy. Ale také peníze, zlato, hodinky, oblečení, kola a cokoliv, co uznají za vhodné. Nikdo se nepostaví na odpor, vesnice mlčí, strach je přímo hmatatelný. V čele rabujícího oddílu stál „poručík“ Hamza. Tak si nechal říkat.
Do Broumova dorazil Hamza už v červnu 1945. Na výboru se představil jako podporučík Hamza příslušník partyzánské skupiny Kapitán v doprovodu několika podobně ustrojených existencí. Rajtky, vysoké kožené boty a kožená bunda. Hamza si s předsedou výboru padli do oka a na nějaké ověřování formalit nebyl čas. Správní komise v Broumově vydala 16. června „potvrzení o činnosti partyzánské jednotky Kapitán“. Hamza před válkou pracoval jako úředník pojišťovny v Albrechticích v Orlických horách za války se nijak neangažoval.
Až mnohem později se ukázalo, že Hamza skutečného partyzána neviděl ani ve filmovém týdeníku v kině v Broumově. Jediné ozbrojené aktivity, kterých se účastnil bylo okrádání Poláků, kteří se přes hraniční přechod Libná vraceli domů. Zůstalo jim jen to, co měli na sobě.
21. června 1945 přišel s vojáky na šonovskou faru. Zápis z farní kroniky uvádí: „A dnes, ve čtvrtek ráno (21. 6. 1945), na mé jmeniny, jsem přišel právě do kostela, když přišla skupina vojáků, kteří přijeli z Broumova auty, a začali prohledávat faru od sklepa po střechu kvůli zbraním! Postele, povlečení, podlaha, zahrada – všechno prošli, ale nikde nic nebylo. Chtěl jsem přivolat vrchního finance Klementa Pavelku, ale vojáci to nedovolili. Z fary šli do dalších domů, nejdříve k pekaři Hartmanovi a potom prošli všechny domy až do konce a brali rádia, oblečení, potraviny atd.“
V pátek 24. srpna přijelo před úřad komise vojenské auto. Za volantem seděl Václav Hamza. „Když se Hamza usmál,“ popisoval později strážmistr SNB Hernych, „byl vidět jeho zkažený chrup, spodní kozlečí ret mu zůstal viset a vždy z něj táhl alkohol.“ Lidé, kteří na ulici uviděli Hamzu okamžitě běželi domů, kde se zamkli. Místopředseda komise, dvacetiletý soustružník Josef Marek sděluje Hamzovy informace, že farář Prauz byl členem NSDAP a v noci pomáhá werwolfům.
Na faře v Šonově žil farář Prauz, mladší kněz administrátor Schmitt a hospodyně Anna Schönová. Oba kněží byli členy benediktinského řádu. Hamza si vyžádá několik spolehlivých mužů, aby těm flaďákům ukázal, kdo je teď tady pánem. Jeho pravou rukou je pětadvacetiletý vojín Jan Herzik., v civilu holičský pomocník. Před rokem se oženil s říšskou Němkou Helenou Wyborek z Czuchowa. Sňatek byl povolen Německého státního ministerstva pro Čechy a Moravu. Teď je z něho roduvěrný Čech a nepřítel všeho německého.
Odpoledne vtrhlo na faru sedm silně opilých chlapů vedených Hamzou. Jejich jména jsou známá. Faru vyrabují, vypijí několik lahví vína a koňaku, zlaté a stříbrné předměty háží do pytle, oblečení a ostatní rovnou do auta. Po faře následuje kostel. Kalichy, monstrance, stříbrné předměty i lahve s mešním vínem mizí v Hamzově autě, které odjíždí. Hamza udílí poslední rozkaz Markovi a dalším dvěma vojákům.
„Musej zmizet. Je to jasný? Je vám to doprdele jasný?! Pepíku, proveďte to, jak sem řek, žádný sraní s nima a zítra mi podej hlášení.“ Oba benediktíni byli kopanci donuceni jít ke kapličce směrem k hranici pod dozorem dvou zcela ožralých vojáků. Třetí se ještě zastavil v chalupě pro lopatu a rýč.
U kapličky opilým vojákům došly síly a svalili se na zem. Benediktýni už věděli, co je čeká a tiše se modlili. Holičský pomocník Herzik se klátivě vymočil, odjistil automat a vystřelil dávku osmi ran. Administrátor Schmitt se skácel k zemi. Ticháček služební pistolí z bezprostřední blízkosti dvakrát střelil patera Prauseho do hlavy. Ten padl na znak a chroptěl. Herzik vytáhl z pouzdra pistoli a vpálil mu do hlavy ještě jednu ránu. Snaží se vykopat jámu pro mrtvé, ale v kamenité půdě je to dřina. Mrtvé tedy odtáhnou do lesa, položí je na sebe a Herzik je přikryje jejich plášti. Potom se všichni opilí a pomočení odpotácí na ubikaci. Rozkaz české vlády a prezidenta Edvadra Beneše byl splněn.
Ilustrační obrázek
Když se kolem půlnoci dovlečou na ubikaci, hulákají a oblečení padají jak pytle i s botami na kovové postele. První se nad ránem probere Zelený, je ještě opilý, bolí ho hlava, cítí, že má ruce umazané od hlíny, rozpomíná se na včerejší řádění. „Doprdele doprdele,“ mumlá si pro sebe. Vzbudí Ticháčka. „Franto, doprdele, my je musíme zahrabat, jinak se na to přijde! Kurva vstávej.“ Ten něco polohlasně zablekotá zpod deky.
Budí chrápajícího Herzika. S ním ale nehne. Zatřese s vedle ležícím vojínem Josefem Čermákem: „Hele, Pepíku, dostaneš pětku, potřebujem píchnout.“ Je kolem půl čtvrté, musejí to stihnout do svítání. Trojice vojínů najde ve tmě lesa bezvládná těla benediktinů a poblíž nich začnou kopat. Jenže krumpáč v zemi naráží na velké kameny. Nakonec se na kopání vykašlou a na těla, položená na sebe, naházejí trochu hlíny a větve. „Mizíme,“ zavelí Ticháček.
Hřbitovní kaple, zadní dveře fary a vrata horního kostela jsou úředně zapečetěné. V sobotu 25. srpna se oba kněží už nevrátili. Farní hospodyně Anna Schönová šeptá nejbližších, že „oba důstojné pány včera v noci odvedli vojáci směrem k hranicím a Bůh ví, co se s nimi stalo“. Sami vojáci rozšířili informaci, že faráře odvedli na hranici a jejich další osud je nezajímal. Jenže na druhé straně hranice nikdo žádné kněze neviděl.
Řídící učitel Gustav Meissner se společně se sedlákem Adolfem Weisserem vydal do lesa, aby zjistili rozsah polomů. U kapličky si všimnuly zválené trávy a o pár set metrů dál, na okraj lesa, uviděli mrtvolu, přikrytou černým pláštěm. Zpod látky trčí nohy a ruka a v nedalekém křoví ležel klobouk, který nosíval profesor Prause. Nález jdou rychle ohlásit do vesnice.
Finanční stráž začala sepisovat případ dvojnásobné vraždy. Někteří z předvolaných popsali skutečnou událost tak jak k ní došlo. Pak se do věci vložili jiní a začalo se přepisovat. Už se neřešila vražda, ale její úřední vymazání. Přijel nový vyšetřovatel a sepsal nový protokol. Ze zavražděných se stali emigranti, kteří svévolně překročili hranice. Jen Klement Pavelka z finanční stráže se nevzdal a prosadil nové výslechy. Tentokrát se vojáci přiznali. Hercík se hájil opilostí a nevěděl, co činí. Byla tu mrtvá těla, svědkové i doznání vrahů. Chyběl už jen trest. Ten ale nepřišel.
Hrob Albana Prauseho a Ansgara Schmitta na hřbitově v Šonově u Broumova
Václav Hamza místo vězení získal národní správu velkého broumovského velkoobchodu. Později skončil kvůli defraudaci, StB jej získala ke spolupráci a po pokusu o útěk přes hranice dostal dva roky vězení. V padesátých letech Státní bezpečnost dokonce zvažovala jeho nové využití. V interním hodnocení přitom otevřeně zaznělo, že nechal v Šonově zastřelit dva faráře. Nikoli jako důvod k obžalobě, ale téměř jako položka v osobním posudku. Hamza zemřel roku 1978.
Ještě pozoruhodnější osud čekal Josefa Marka. Mladík, který se na cestě k lesu podílel na organizaci vraždy, vstoupil do KSČ, vystudoval Vysokou školu ekonomickou a zamířil do Prahy. Dlouhá léta pracoval na Úřadu vlády ČSSR jako ekonomický poradce. Procházel bezpečnostními prověrkami pro styk se státním tajemstvím a bydlel nedaleko Vítězného náměstí. Zemřel v roce 1994. Před soudem kvůli Šonovu nestál nikdy.
O poválečných osudech samotných střelců Hercíka, Ticháčka a Zeleného jsou dostupné prameny podstatně skoupější. Ale ani oni nebyli za dvojnásobnou vraždu odsouzeni.
Československý stát nakonec našel způsob, jak podobné případy právně pohřbít. Zákon č. 115/1946 Sb. prohlašoval za bezprávné nikoli ani jednání, které by jinak bylo trestné, pokud souviselo s bojem za znovunabytí svobody nebo se „spravedlivou odplatou“ za činy okupantů a jejich pomahačů. Jeho široký výklad vytvořil ochranný deštník i nad částí poválečného násilí.
Když se k případu český stát vrátil po roce 1989, pachatelé už nežili. A tak zůstala v lese nad Šonovem podivná účetní bilance léta 1945. Dva mrtví kněží. Několik přiznání, spousta lží a žádný rozsudek.
Klement Pavelka, muž, který odmítl mlčet a zasazoval se o vyšetření a důstojné pohřbení zavražděných, na svou zásadovost naopak doplatil. Přišel o místo v bezpečnostních složkách a později pracoval jako účetní státního statku. V Broumově pak ještě léta potkával některé lidi spojené s vraždou. Zemřel roku 1990, aniž by se dočkal jejich odsouzení.
V srpnu 1945 se v lese nad Šonovem nestřílelo proti nacistické armádě. Nebyla to bitva ani výkon spravedlnosti. Byla to vražda dvou neozbrojených mužů spáchaná lidmi, kteří měli na sobě uniformu vítězného Československa. A právě ta uniforma se nakonec stala jejich nejlepším alibi.
Zdroje:
PLACHÝ, Jiří. Noc sv. Bartoloměje v Šonově u Broumova (srpen 1945). In: Securitas imperii: Sborník k problematice bezpečnostních služeb. Praha: Themis, 2006.
