Článek
Vyráběl nepřátele republiky. Pak se jím stal sám. Skončil v oprátce právě v době, kdy se začala otevírat stará tajemství.
Brno, květen 1945. V ulicích byly sutiny, vůně šeříků se mísila se spáleninou a staré pořádky mizely rychleji než německé nápisy z obchodů. V takových chvílích mají největší cenu muži, kteří vědí, kam se postavit. A Bedřich Pokorný věděl.
Narodil se 6. března 1904 v Brně do dělnického prostředí. Nebyl ale mužem fabriky. Vystudoval obchodní akademii, Vojenskou akademii v Hranicích a roku 1934 absolvoval zpravodajský kurz. Za první republiky působil jako vojenský zpravodajec na Slovensku, kde se věnoval především maďarské otázce. Nebylo mu ještě ani čtyřicet a znal dobře řemeslo, které se později stalo jeho hlavní zbraní. Informace, evidence, agenti, a především lidský strach.
Bedřich Pokorný, rudý kat republiky
Za okupace pracoval jako úředník v Brně a zapojil se do komunistického odboje. Kolem těchto let však později vznikly pochybnosti. Objevila se i obvinění ze styku s gestapem či německou bezpečnostní službou, jenže přesvědčivý důkaz, že Pokorný byl nacistickým konfidentem, nalezen nebyl. Temná pověst Pokorného ale začíná už tady. A důkazy přijdou až po válce.
Po osvobození Brna se Pokorný stal velitelem nově budované bezpečnosti na Moravě. Funkce mu vydržela jen několik týdnů. Stačily však na událost, která se s jeho jménem spojila natrvalo. Na konci května 1945 byly z Brna vyhnány tisíce německy mluvících obyvatel, převážně ženy, děti a starých lidí. Kolona zamířila k rakouské hranici. Lidé cestou umírali vyčerpáním a nemocemi, další v provizorním táboře v Pohořelicích. Pokorný patřil k lidem odpovědným za poválečný bezpečnostní aparát, který akci organizoval.
Vyhnání německých starců, žen a dětí
Praha si všimla bezskrupulózního a schopného důstojníka a příští měsíc už Pokorný pracoval na ministerstvu vnitra, od ledna následujícího roku stál v čele politického zpravodajství. Tady začíná skutečný příběh rudého kata.
Poválečné Československo bylo stále demokracií. Minimálně se tak jevilo. Ve skutečnosti už to byla demokracie pouze na papíře. Pod povrchem už komunisté obsazovali jedno z nejdůležitějších míst budoucí diktatury. Bezpečnost. Velice brzy poznají tisíce Čechoslováků, jak ironický je ten název určený represivním složkám Komunistické strany. Bezpečnost. Pokorného odbor shromažďoval informace, vedl kartotéky, pracoval s agenty a sledoval politické protivníky KSČ. Kariéra Pokorného raketově stoupala.
K tomu napomáhaly i zdánlivě obyčejné až banální situace. Někdo si pustil v hospodě hubu na špacír. Řekl vtip o Gottwaldovi a jeho prdelaté Martě. Někdo napsal závadový dopis, příbuzní emigrovali, bratr se angažoval ve skautu nebo církvi. To všechno se sbíhalo jako pavoučí síť u Pokorného. Nic nebylo bezvýznamné, nic nebylo zapomenuto. Vznikal stát, který si své budoucí nepřátele zapisoval ještě dřív, než věděl, z čeho je obviní. A Pokorný patřil mezi jeho elitní úředníky.
Když v únoru 1948 přišla rozhodující krize, komunisté už věděli o svých soupeřích mnohem víc, než soupeři tušili o nich. Pokorný později zdůrazňoval vlastní zásluhy na vítězství strany. Jeho význam v aparátu ministerstva vnitra i pozdější StB je dobře doložen. Demokracie skončila i na papíře a rukavice šly dolů.
Socialistické nápravné zařízení
Poučeni zkušenostmi soudruhů ze Sovětského svazu nový režim rychle pochopil, že nepotřebuje pachatele. Potřeboval obviněné a viníky. Po vraždě komunistického funkcionáře Augustina Schramma v květnu 1948 se bezpečnost urvala z řetězu. Přiznání k čemukoliv přicházela rychle. A rychlé přiznání bývá v dějinách tajné policie velmi důležitá, ale i drahá věc. Mnozí sice před soudem odvolali svá doznání způsobená nelidským a barbarským mučením, ale stejně jim to nebylo nic platné. Komunistická justice nepracovala systémem důkazy, obvinění, trest. Důkazy proti komukoliv za asistence sovětských bezpečnostních poradců už měla ještě před zadržením a vyslýcháním oběti. Obvinění byla jako přes kopírák. Sabotáž, zrada, práce pro zahraniční imperialistické služby, špionáž pro Vatikán. O trestu se nejednalo v soudní síni, ale v kancelářích Pokorného a dalších komunistických katů.
Sám Pokorný později uváděl, že připravoval osmnáct politických procesů. Represe už nebyla jakýmsi omylem, podle zneužitého přísloví „když se kácí les, létají třísky“. Stala se přímo výrobním programem režimu. A major Pokorný patřil k mistrům výroby.
Estébácká kancelář nemusela vypadat děsivě. Zhruba jako každá v oněch dobách. Šedivé umaštěné zdi, starý dřevěný stůl, židle, telefon, popelník plný vajglů, vzduch prosycený cigaretovým kouřem. Děsivý byl až člověk za stolem. Pozdější svědectví a interní materiály bezpečnosti popisovaly Pokorného jako člověka, který připouštěl brutální fyzické metody výslechu. Vzpomínalo se na zásadu, že účel světí prostředky, i na pozdější požadavek, aby násilí, pokud možno nezanechávalo viditelné následky. Archivními materiály uvádí dostatek svědectví o jeho osobní brutalitě při výsleších.
Smyslem už nebylo zjistit, co se stalo. Smyslem bylo dostat do protokolu správnou větu. Člověk vešel do vyšetřovny jako občan. Vyšel z ní, častěji byl vynesen, v bezvědomí jako špion a zrádce.
Roku 1949 se Pokorný podílel na systému táborů nucených prací a na akcích proti politicky nespolehlivým vojákům. Zvlášť nebezpeční byli ti, kteří požívali určité autority. Důstojníci předúnorové armády. Lidé se západní minulostí. Muži, kteří bojovali proti Hitlerovi, ale nedokázali pochopit, proč by teď měli salutovat Stalinovi.
Socialistické nápravné zařízení
Soudruzi přišli na elegantní řešení. Už se nemusel dokazovat trestný čin. Stačilo označit člověka za hrozbu. Jméno do kartotéky. Razítko, rozhodnutí a bylo hotovo. Byrokracie dokáže být mnohem efektivnější a čistší než vražda. A mnohem účinnější.
28. ledna 1951 si pro Bedřicha Pokorného přišli. Bohužel ne Američané ani jiná zahraniční bezpečnostní služba. Byli to jeho rudí bratři, soudruzi v dlouhých kožených kabátech s ohrnutým límcem a klobouku, v „civilní uniformě“ převzatou od svých předchůdců od gestapa. Obvinili ho z protistátní činnosti a sabotáže. Někdejší vysoký muž bezpečnosti se ocitl ve vyšetřovací vazbě. Těžko říct, jestli bylo pro Pokorného výhodou nebo nevýhodou, že znal následující scénář z druhé strany stolu.
Téměř tři roky zpestřované výslechy čekal na rozsudek. V prosinci 1953 dostal šestnáct let. Jeho stroj na výrobu nepřátel právě vyrobil další kus. Bedřich Pokorný, agent, špion a zrádce. Jenže soudruzi si svého kata pohlídali. Rozsudek byl později revidován a Pokorný se dostal na svobodu. Stala se chyba, zaviněná lidským faktorem. Člověk se může mýlit, ale strana nikdy. Bývalý kat Pokorný dožil jako invalidní důchodce, a opět byl přijat do lůna KSČ. Věřil straně, která ho obvinila z nesmyslů a zavřela do kriminálu. To možná říká o Bedřichu Pokorném, jako i o jiných jemu podobných víc než všechny výslechové protokoly.
Přišel rok 1968. Většina společnosti uvěřila starým komunistům sladkým řečem o socialismu s lidskou tváří a Pražské jaro se vyhřívalo v teplých paprscích slunce. Jenže byli i tací, kteří rok 1968 nazývali rokem „mrtvých mužů“. Noviny začínaly psát o procesech, mučení a lidech, kteří zmizeli v celách. Staré spisy se otevíraly a sadističtí fízlové z bezpečnostního aparátu KSČ se začínali bát spravedlnosti a odplaty. Mezi nimi byl i bývalý rudý kat republiky, nyní důchodce Pokorný. Jeho poznámky z posledních dnů ukazují člověka, který si uvědomoval rozsah utrpení způsobeného komunistickým režimem i jím osobně, ačkoli samotnou víru v komunismus neopustil. Pak se vydal na svoji poslední cestu z Kanic u Brna do blízkého lesa.
Socialistické nápravné zařízení
31. března 1968 byl nalezen oběšený. Dobové i archivní zdroje jeho smrt uvádějí jako sebevraždu. V této chvíli se začínal odvíjet příběh, který měl všechno, co dobrá kriminálka potřebuje. Možná až příliš. Na jaře 1968 se znovu otevíraly okolnosti smrti Jana Masaryka. A Pokorný jako někdejší vysoký muž poválečného bezpečnostního aparátu patřit k lidem, kteří věděli. A pak ho našli s oprátkou kolem krku.
Příběh samozřejmě láká spojit obě události jedinou čarou. Kat měl promluvit. Někdo nebo i mnozí se jeho výpovědi báli. A tak ho umlčeli. Jenže důkaz o vraždě Pokorného není. Jeho psychický stav, politické rozčarování a dochované poznámky dávají sebevraždě velmi reálné vysvětlení. Spekulaci o Masarykově případu proto dál zůstává spekulací.
Přesto má závěr Pokorného života dokonale černou pointu. Desítky let shromažďoval informace o druhých, zakládal spisy a vyráběl viníky jak na běžícím pásu. Věděl, co znamená, když se jednou zapomenutá složka znovu objeví na stole. Na jaře 1968 se otevíraly právě takové složky. A Bedřich Pokorný věděl lépe než kdokoli jiný, co může následovat.
Rudý kat republiky přežil své oběti, vlastní zinscenovaný proces i kriminál. Nakonec ho dostihla minulost. A pokud skutečně odešel do lesa sám, pak posledního člověka, kterého rudý kat Bedřich Pokorný poslal na smrt provazem znal až příliš dobře. Byl jím on sám.
Zdroje:
Jiřina Dvořáková: Bedřich Pokorný – vzestup a pád Internetová verze Sborníku AMV 2/2004
Národní archiv - sb. Správa sboru nápravné výchovy (SSNV), vězeňský spis Bedřicha Pokorného.
