Článek
Rodina Monnierových ukrývala před světem ceru Blanche přibližně čtvrt století. Proč? Po více než sto letech přežívají dvě verze. Ta slavnější vypráví o zakázané lásce a kruté matce. Ta druhá je méně romantická a podle dochovaných soudních pramenů patrně mnohem blíž pravdě.
V květnu 1901 dorazilo francouzským úřadům anonymní udání. Pisatel tvrdil, že v domě paní Monnierové v Poitiers je už pětadvacet let vězněna žena, která žije na „odporném loži“ a doslova ve vlastní špíně. Policie vyrazila na adresu. Monnierovi přitom nebyli lidé z okraje společnosti. Blanche se narodila roku 1849 do zámožné a respektované rodiny. Její otec Charles-Émile působil jako děkan fakulty, matka Louise pocházela z konzervativního prostředí a bratr Marcel vystudoval práva a zastával veřejné funkce. Navenek rodina, u níž by člověk očekával pořádek, vzdělání a společenskou úctu.
Blanche Monnier krátce po jejím objevení 23. května 1901
Za jedněmi dveřmi jejich domu však existoval jiný svět. Když se policisté dostali do Blancheina pokoje, našli místnost s uzavřenými okenicemi, téměř bez čerstvého vzduchu a světla. Na posteli ležela nahá, extrémně vyhublá žena s dlouhými zacuchanými vlasy. Lůžko i jeho okolí byly pokryté špínou, zbytky potravy a exkrementy. Zápach byl tak silný, že se v místnosti téměř nedalo vydržet. Fotografie Blanche po jejím nalezení se stala jedním z nejděsivějších obrazů francouzské kriminalistiky počátku 20. století. A okamžitě se objevila otázka. Co může přimět matku, aby něco takového udělala vlastní dceři?
Odpověď, která začala rezonovat společností i dobovým tiskem se objevila velice rychle. Blanche bývala údajně krásná a veselá mladá žena. Zamilovala se však do muže, kterého její rodina nikdy nemohla přijmout. Byl to nepříliš bohatý právník a navíc republikán. Monnierovi patřili ke konzervativnímu royalistickému prostředí a takový sňatek měl být pro rodinu společenskou pohromou. Matka měla Blanche postavit před volbu. Buď se s milencem rozejde, nebo ponese následky.
Blanche rozchod odmítla a pak zmizela.
Podle této verze ji rodiče kolem roku 1876 zavřeli do pokoje, aby jí zabránili ve sňatku a kontaktu s milovaným mužem. Roky ubíhaly. Muž, kvůli němuž údajně všechno začalo, nakonec zemřel. Dveře Blancheina pokoje se však neotevřely. Její trest pokračoval. Právě tento příběh se stal nejrozšířenější verzí případu. Objevoval se už v tisku roku 1901. Dobový článek popisoval jako nejpravděpodobnější pověst, že se Blanche zamilovala do mladého nemajetného muže, kterého rodina odmítla, a proto ji příbuzní uzavřeli před světem. Příběh měl všechny aspekty dokonalé gotické tragédie. Krásná dívka. Zakázaná láska. Tyranská matka. Aristokratická pýcha. Zamčené dveře.
Ilustrace v novinách Wiener Extrablatt 9. říjen 1901. Blanche Monnier (1849-1913)
Pozdější studium soudních materiálů začalo romantickou verzi rozkládat. Francouzský historik práva Jean-Marie Augustin, který případ podrobně rekonstruoval, upozornil, že příběh o dívce uvězněné výhradně kvůli nevhodnému milenci byl výrazně posílen dobovým tiskem a politickou atmosférou. Republikánská Francie měla ideální skandál. Bohatou royalistickou rodinu, která měla zničit vlastní dceru kvůli její lásce k republikánovi.
Jenže soudní spis vypráví jiný příběh. Podle něj Blanche vykazovala vážné psychické obtíže a její izolace souvisela právě s jejím duševním stavem. Odvolací soud v roce 1901 dokonce výslovně konstatoval, že její izolace byla vzhledem k psychickému stavu považována za nutnou a že v prvních letech jí potřebná péče nechyběla. To zásadně mění obraz celé kauzy.
Blanche podle této interpretace nebyla zdravá mladá žena, kterou rodina jednoho dne jednoduše zazdila kvůli milenci. Trpěla závažnými poruchami, které se projevovaly mimo jiné odmítáním potravy, bizarním chováním a postupnou ztrátou schopnosti normálně fungovat. V dobových záznamech se později objevují diagnózy či popisy odpovídající tehdejší „hysterické anorexii“, psychotickým potížím, exhibicionismu a koprofilii. Jisté je, že duševní nemoc nebyla pouze pohodlnou výmluvou vymyšlenou po jejím nalezení. Hrála významnou roli už v soudním řízení.
Tím však rodinu na veřejnosti neočistila. Spíše naopak. Pokud byla psychická nemoc pravděpodobný počátek Blancheiny izolace, hororový příběh nezmizel, pouze došlo ke změně děje. Louise Monnierová zřejmě nechtěla svou dceru umístit do psychiatrického ústavu. Mohla v tom být směs studu, rodinné hrdosti, strachu ze skandálu, potřeby všechno kontrolovat i pokřivené představy o péči. A tak vznikl domácí „ústav“. Zpočátku se Blanche podle soudního rozhodnutí určité péče dostávalo. Jenže postupem let systém chátral. Po smrti otce a později ženy, která Blanche obstarávala základní potřeby, se situace dramaticky zhoršovala. Péči vystřídalo zanedbávání. Nakonec zůstal jen pokoj, postel a zavřené okenice. A žena, jejíž nemoc se v izolaci pravděpodobně ještě prohlubovala.
Blanche Monnier v péči řádových sester
Soud později konstatoval, že Blanche byla po dlouhá léta ponechána v místnosti bez vzduchu a světla, na odporně znečištěném lůžku a v nepopsatelné špíně. Zároveň je důležitý jeden detail, který populární převyprávění často vynechávají. Podle soudu jí nebyla odpírána potrava. Naopak jídla měla dostatek. Tragédií byl především naprostý nedostatek hygieny, dohledu a skutečné léčby.
A tady se obě verze příběhu zásadně rozcházejí. Populární a rozšířená verze říká: Blanche byla krásná a zdravá. Zamilovala se do nevhodného muže. Matka ji uvěznila v domě a v důsledku týrání Blanche zešílela. Historicky věrohodnější rekonstrukce naopak uvádí: Blanche měla vážné psychické problémy už před úplnou izolací. Rodina se rozhodla řešit její stav doma. Z domácího opatrování se postupně stala izolace a z izolace katastrofální zanedbávání. Existence milostného vztahu není nutně výmysl. Dobové vzpomínky skutečně hovořily o právníkovi či nevhodném nápadníkovi. Mnohem slabší je však důkaz pro tvrzení, že právě odmítnutý sňatek byl příčinou Blancheina dlouhého uzavření.
Ještě senzačnější legenda tvrdí, že Blanche s milencem otěhotněla, porodila dítě a rodina novorozence zabila a zakopala na zahradě. Pro tuto verzi nejsou žádné důkazy a historikové ji odmítají.
Rodina se tak ocitla před soudem. Louise Monnierová se rozsudku nedočkala. Krátce po zatčení zemřela. Před soudem tak stanul především Blanchein bratr Marcel. V první instanci dostal patnáct měsíců vězení za spoluúčast na násilí. Odvolací soud jej však osvobodil. Nikoli proto, že by to, co se Blanche stalo, považoval za přijatelné. Problém byl vysloveně právní povahy. Tehdejší francouzské trestní právo nedokázalo postihnout člověka za to, že nekonal. Soud konstatoval strašlivé podmínky, v nichž Blanche žila, a mimořádně tvrdě hodnotil morální odpovědnost její matky. U Marcela však nebylo možné prokázat aktivní násilný čin v podobě, kterou tehdejší zákon vyžadoval.
Blanche mezitím zůstala v péči lékařů. Už nikdy se nevrátila k normálnímu životu. Nakonec byla umístěna v psychiatrickém zařízení v Blois, kde roku 1913 zemřela.
Příběh zakázané lásky je svůdný. Nabízí jasného padoucha, nevinnou oběť a jediný okamžik, kdy se všechno zlomilo. Skutečnost byla pravděpodobně méně elegantní. Možná i proto mnohem děsivější. Byla tu psychicky nemocná mladá žena, autoritativní rodina, posedlost společenskou pověstí a rozhodnutí skrýt problém před okolním světem. Pak přišel první den a noc Blanche pod zámkem. Po něm další a další. Z týdnů se staly měsíce, z měsíců roky. Lidé, kteří se o Blanche starali, umírali. Péče byla horší a horší až nebyla žádná. Pokoj se plnil špínou a rodina si postupně zvykla na něco, co by pro okolní svět působilo naprosto nepatřičně a nepředstavitelně. Až po zhruba čtvrt století někdo napsal anonymní dopis.
Zdroje:
