Článek
Začínal jako mladík ve františkánské koleji, patřil ke katolickému hnutí a studoval práva. O několik let později stál Petar Brzica nad vězni koncentračního tábora Jasenovac s nožem v ruce a soutěžil s ostatními bachaři, kdo za noc podřízne víc lidí. Z někdejšího studenta se stal jeden ze symbolů ustašovského teroru. Po válce zmizel a podle řady pramenů se dostal do Spojených států. Před soudem nikdy nestanul.
Petar Brzica
Na začátku nebyla krev, ani koncentrační tábor s jámou plných mrtvých, ani nůž připevněný k ruce. Byla tam škola. Mladý Petar Brzica se před druhou světovou válkou pohyboval ve světě, který jako předzvěst budoucích hrůz nevypadá. Byl stipendistou františkánské koleje v Širokém Brijegu v Hercegovině, patřil ke katolickému hnutí Křižáků a později studoval práva v Záhřebu.
Mohl z něj být právník a vést obyčejný život. Místo toho se jeho jméno stalo synonymem jedné z nejděsivějších historek z koncentračního tábora Jasenovac. Mezi školní lavicí a vražedným nožem přitom neležela desetiletí, ale pouhých pár let.
Záhřeb Brzicu přivedl do jiného prostředí. Vedle studia se začal angažovat v ustašovském hnutí. A tady začíná jeho skutečný pád. Ustašovci nebyli pouze radikální nacionalisté usilující o samostatný chorvatský stát. Jejich ideologie spojovala ultranacionalismus, fašismus, autoritářství a nenávist vůči skupinám obyvatel, které považovali za překážku budoucího Chorvatska. Po německém útoku na Jugoslávii v dubnu 1941 dostali příležitost své představy uskutečnit.
Vznikl Nezávislý stát Chorvatsko, loutkový režim nacistického Německa a fašistické Itálie. Začalo pronásledování Srbů, Židů, Romů a odpůrců režimu. A vznikl tábor Jasenovac, místo, kde se z Petara Brzici měl definitivně stát někdo jiný.
O Brzicově vnitřním životě a jeho pohnutkách se neví téměř nic. Nezachoval se deník, ve kterém by popsal okamžik, kdy překročil hranici. Neexistuje spolehlivě doložená poválečná zpověď, v níž by vysvětlil, co se mu odehrávalo v hlavě. O to je jeho přerod děsivější. Nevyrostl jako dítě lágrových dozorců v táboře smrti, ale přišel z prostředí školy, náboženství a univerzity. Potom přijal ideologii, která mu nabídla jednoduché rozdělení světa. My jsme ti správní, ti druzí jsou bezcennou skvrnou lidstva, která musí být odstraněna. Po takových úvahách a názorech už zbývá poslední krok. Vzít do ruky nůž a začít vraždit.
Vězňům byl po příjezdu zabaven ustašovskými dozorci veškerý majetek
Datum se v tomto příběhu opakuje znovu a znovu. 29. srpen 1942. V Jasenovaci se podle pozdějších svědectví několik ustašovských dozorců rozhodlo soutěžit. Ne v pití, ani v kartách, natož v nějakém sportovním odvětví. Sázka zněla jednoduše. Kdo za jedinou noc podřízne nejvíce vězňů bude vyhlášen vítězem. Mezi soutěžícími se přihlásil také Petar Brzica. V té chvíli už vražda nebyla prostředkem k nějakému cíli. Byla to soutěž, ve které každý podříznutý člověk znamenal další bod. Další číslo a další krok k vítězství. Brzica nakonec vyhrát. Kolik lidí skutečně podřezal není zcela jasné.
Nejrozšířenější verze hovoří o 1360 obětech za jedinou noc. Jiné prameny uvádějí přibližně 1100, další 670. Rozdíly jsou natolik velké, že žádné z těchto čísel nelze bez výhrad vydávat za definitivně prokázaný údaj. Ale i nejnižší z nich znamená něco, co si lidská představivost téměř odmítá připustit.
Popravy vězňů byly na denním pořádku
Právě s touto nocí se spojila Brzicova pověst „krále hrdlořezů“. K vraždění měl být používán nůž označovaný jako srbosjek, název, který se překládá jako „řezač Srbů“. Šlo o čepel upevňovanou k ruce, jejíž konstrukce vycházela z pracovního nástroje.
V Jasenovaci získala jiný význam. Člověk, který ji používal musel stát u své oběti. Vidět její obličej, cítit její tělo, strach, pot, proud horké krve. A potom přejít k další a další a další. Možná, že mnohem děsivější poznání než skutečný počet podřezaných, byl fakt, že lidský život byl přepočítán na skóre.
Kolem Brzicova příběhu vznikla v dalších desetiletích řada tvrzení. Jedno říká, že později všechno vyprávěl psychiatrovi. Ale tady už zapracovala šeptanda a ze dvou příběhů udělala jeden. Psychiatrovi skutečně jeden z účastníků vraždění vyprávěl. Nebyl to však Brzica, ale ustašovec Mile, vlastním jménem Žile Friganović.
Psychiatr Neđo Zec byl v Jasenovaci vězněm a v lednu 1943 se podle svého svědectví dostal k Friganovićovu vyprávění. To, co slyšel, patří k nejtemnějším výpovědím spojovaným s táborem. Friganović popisoval stav téměř extatického vzrušení při vraždění. Tvrdil, že během několika hodin zabil obrovské množství lidí. Pak narazil na starého muže. Ten se jej nebál tak, jak vrah očekával. Friganović jej nakonec podřezal, ale setkání jím podle jeho vlastních slov otřáslo natolik, že už nedokázal pokračovat.
Srbosjek. Nůž speciálně vyrobený ke snadnému podřezávání vězňů
Brzica podle vyprávění svého kolegy ve vraždění pokračoval a sázku o nejvyšší počet podříznutých vyhrál. Protože Brzicova vlastní zpověď nám chybí, neví se, zda měl nějaké výčitky, noční můry, jestli si některé tváře pamatoval, popřípadě jestli své zážitky někomu sdělil. Ví se pouze to, že spravedlnost je slepá, pokud vůbec je a po válce nebyl Brzica postaven před soud.
Rok 1945. Ustašovský režim se hroutí a jeho představitelé prchají, skrývají se nebo jsou dopadeni. Někteří budou popraveni. Někteří se dostanou do Jižní Ameriky, jiní do západní Evropy. Zmizí i Petar Brzica. Svůj nový život začíná ve Spojených státech V sedmdesátých letech se jeho jméno objevilo na seznamu 59 podezřelých nacistických či fašistických válečných zločinců, na které byly upozorněny americké imigrační úřady. Jenže Brzica před soudem nestanul a jeho stopa se ztrácí.
A tak se muž, kterému jsou připisovány stovky vražd, rozplynul v poválečném světě. Pokud Brzica skutečně žil ve Spojených státech, nejděsivější na jeho příběhu už možná není nůž ulepený od krve stovek podříznutých, ale obyčejný život masového vraha na svobodě. Měl sousedy, kteří ho potkávali, přátele, chodil nakupovat, k lékaři, dívá se na televizi, stárne. A nikdo nevěděl, co jako pětadvacetiletý bývalý seminarista a student práv dělal na druhé straně Atlantiku.
Nebyl zrůdou od narození s defektem v mozkové části. Byl to mladík, student, katolík, který se ocitl uprostřed nacionalistické ustašovské ideologie. Potom je cesta k uniformě, vyhlazovacím táborům a noži snadná. Přijímá myšlenky o lepších a horších lidech. Ty horší je možné ponižovat, zavřít, zotročit a zabít. Nakonec se vraždící povinnost vůči ideologii mění na zábavnou soutěž.
Zůstává děsivá otázka: Co všechno se musí stát s člověkem, aby se ze studenta, který kdysi seděl v lavici pod křížem, stal muž, který počítá podříznuté lidi a chce být první?
Vlak smrti, kterým byli do koncentračního tábora sváženi vězni
Zdroje:
