Článek
Karel Hynek Mácha. Rozkvetlá třešeň, Petřín, vůně šeříků, hrdliččin hlas a dobrovolně povinný polibek, aby žena do roka neuschla. Český romantismus vytvořil podobu muže, který je kombinaci básníka, milence a mimořádně melancholického floristy. Jenže jeho dopisy snoubence Eleonoře Šomkové hovoří jiným jazykem. Už po několika řádcích jsou květiny zapomenuté, v lepším případě notně povadlé. Máchova představa lásky zahrnovala velkou porci žárlivosti, zákazů, kontrol a poměrně jasný názor na to, kdo bude ve vztahu rozhodovat. Lori to rozhodně nebude.
Každého prvního května se část českého národa oddává pozoruhodnému rituálu. Muži, kteří po zbytek roku považují nákup květiny za logistickou operaci vyžadující několikatýdenní přípravu, náhle vedou partnerky pod rozkvetlé stromy. Tam je políbí a někde v pozadí se vznáší Karel Hynek Mácha. Patron lásky, kníže českých básníků a autor nesmrtelného Máje.
Na Petříně stojí jeho socha s kyticí šeříku a hledí do kraje způsobem, který jasně říká. Ženy jsem miloval něžně, hluboce a poeticky. Ale sochy mají jednu výhodu. Nemluví, ani nepíšou dopisy. Protože kdyby se místo petřínského Máchy četla každého prvního května jeho korespondence se snoubenkou Lori, bylo by české jaro podstatně méně romantické.
Busta znázorňující pravděpodobnou podobu Karla Hynka Máchy
Eleonora Šomková, zvaná Lori, poznala Máchu v prostředí pražského ochotnického divadla. Byla mladá, půvabná a básník se zamiloval. Začátek příběhu zní slibně. Jenže Mácha nebyl muž polovičatých citů. Když miloval, tak pořádně. Když žárlil, rovněž pořádně. A když měl pocit, že jeho milá nejedná přesně podle jeho představ, dokázal jí to sdělit s energií okresního hejtmana vydávajícího zákaz veřejného shromažďování.
Vadilo mu, s kým se Lori stýká. Vadilo mu, kam chodí. Vadily mu některé její rodinné kontakty. Potřeboval vědět, co dělá, a nejlépe také předem schválit, zda to dělat smí. Dnešní partnerská poradna by možná použila výrazy jako „kontrolující chování“ nebo „patologická žárlivost“. Romantický básník měl jednodušší slovník. „Dělej, co říkám!“
Vyvrcholení přichází na podzim roku 1836. Mácha už žije v Litoměřicích, Lori je v Praze a oba se mají brzy vzít. Narodil se jim syn Ludvík a mladý básník zařizuje společnou domácnost. Ideální chvíle na něžnou korespondenci. „Má nejdražší Lori, teskním po Tobě, měsíc svítí nad Labem a mé srdce…“
Portrét Eleonory Šomkové v pozdním věku
Jenže tak to nebylo. Mácha píše seznam instrukcí. Lori nemá vycházet z domu. Nemá chodit, kam se jí zachce. A básníka rozzuří i to, že navštívila vlastního otce. Pokud nebude poslouchat, hrozí jí, že odejde a už ho nikdy neuvidí.
A pak je tu svatba. Člověk by čekal, že ženich řeší prstýnky, faráře a zda má dost čistou košili. Mácha řeší hosty. Přesněji řečeno hosty, které tam nechce. Nikdo nemá být pozván bez jeho vědomí. A kdyby se v kostele objevili někteří Lořini příbuzní, básník je připraven odejít od oltáře. To je romantické gesto tak monumentální, že už mu chybí jen hrdlička, která nad kostelem zaševelí: „Lori, ještě máš čas.“
Nabízí se zde jednoduchý závěr, že Mácha byl prostě nesnesitelný chlap. Tam černobílé to zase nebylo. On Lori zřejmě skutečně miloval. Staral se o ni a o dítě, měl o ně strach, plánoval společný život. Kvůli nemocnému synovi se vydal z Litoměřic pěšky do Prahy. Připravoval byt, řešil peníze a snažil se vybudovat rodině zázemí.
Jenže jeho láska měla poněkud úzké dveře. Vešla se do nich oddanost, vášeň, starost i touha. Svoboda partnerky se tam už nevešla. Takový Mácha je určitě zajímavější než jeho bronzová verze na Petříně. Romantik nehledal obyčejnou ženu. Hledal ideál. Jenže Lori měla tu nepříjemnou vlastnost, že nebyla literární postavou. Měla vlastní rodinu, vlastní hlavu i názory. A občas dokonce vyšla z domu.
Pamětní deska na domku v Litoměřicích, kde Mácha zemřel
Na podzim roku 1836 se přitom zdálo, že velký romantický bouřlivák vstupuje do překvapivě obyčejného života. Dokončil práva. V Litoměřicích nastoupil jako praktikant. Druhého října se Lori narodil syn Karel Ludvík. Svatba byla naplánována na 8. listopadu v pražském kostele svatého Štěpána. Mácha zařizoval domácnost a připravoval stěhování. Zkrátka konec romantického hrdiny a začátek ženatého právníka.
Jenže romantismus nemá rád šťastné konce. Dne 23. října pomáhal Mácha v Litoměřicích při požáru. Krátce nato onemocněl. Přesná příčina jeho smrti dodnes není úplně jistá. Dobová svědectví popisují prudké střevní potíže, zvracení, slabost a velikou žízeň. Ještě několik dní před plánovanou svatbou řešil práci, domácnost, Lori a její poslušnost. Pořád plánoval budoucnost s pozoruhodnou samozřejmostí člověka, který netuší, že žádnou nemá.
Pak se jeho stav prudce zhoršil. V noci z 5. na 6. listopadu 1836 Karel Hynek Mácha zemřel. Bylo mu pětadvacet let a do svatby mu zbývaly dva dny.
Tady nabývá příběh pointu temnější než ten nejčernější humor. Mácha Lori předem varoval, že pokud se na svatbě objeví lidé, které tam nechce, odejde od oltáře. Nakonec tam nepřišel vůbec. Osmého listopadu, v den plánované svatby, nebyl ženichem v pražském kostele svatého Štěpána. Byl mrtvým básníkem pohřbívaným v Litoměřicích. Romantismus dostal svůj konec. Dokonale tragický, předčasný a symbolický.
Uložení ostatků K. H. Máchy na Vyšehradském hřbitově, 1939, vystavení rakve před Slavínem
Jen Lori v něm zůstala živá. Tady už příběh pro školní osnovy a zamilované romantiky obvykle končí. Básník zemřel mlád a opona může spadnout.
Jenže Lori bylo dvaadvacet. Zůstal jí malý Ludvík. Ani ten však dlouho nepřežil. Zemřel 5. července 1837, devět měsíců po narození. Během jediného roku tak Lori přišla o muže, za kterého se měla provdat, i o jejich dítě.
Vrátila se k otci a po jeho smrti si zařídila niťařský krámek. Roku 1849 se provdala za policejního úředníka Františka Sieha. Žila s ním mimo Prahu a po jeho smrti se jako bezdětná vdova vrátila do Čech. Zemřela roku 1891 na Královských Vinohradech. Máchu přežila o pětapadesát let.
On za tu dobu stihl udělat pozoruhodnou kariéru, byť posmrtnou. Z obtížného, prudkého a žárlivého pětadvacetiletého muže se postupně stal národní básník. Ještě později romantická ikona, a nakonec téměř patron prvomájového líbání. Česká kulturní paměť provedla dokonalou retuš.
Nechala Máchovi vášeň, ale ubrala majetnictví. Ponechala touhu, odstranila zákazy. Zachovala šeřík a vyhodila dopisy. Výsledek stojí na Petříně. V tom je největší ironie Máchova milostného příběhu. Celý život hledal ideál a narážel na skutečnost. Lori nebyla taková, jakou ji chtěl mít. Život nebyl takový, jaký si ho naplánoval. A svatba, kterou chtěl mít dokonale pod kontrolou, se nakonec nekonala vůbec.
Po smrti se role obrátily. Skutečný Mácha byl předělán k obrazu národa. Dostal pugét a byl postaven mezi kvetoucí stromy jako symbol něžné lásky.
Hrob Karla Hynka Máchy na vyšehradském hřbitově
Zdroje:
www.idnes.cz/xman/styl/k-h-macha-macho-zarlivec-a-sexualni-predator-ktery-rad-pical.A101118_161437_xman-styl_fro
epochaplus.cz/karel-hynek-macha-zvrhlik-co-cestoval-v-case/
Karel Hynek Mácha Prózy a deníky, Host 2023
Karel Hynek Mácha Deník Karla Hynka Máchy z roku 1835. Nakladatelství E. Janská 1922
