Článek
Ježíš byl podle evangelia obřezán osmého dne po narození, takže by člověk čekal, že po něm zůstala jedna předkožka. Středověká Evropa to viděla velkoryseji. Pravou relikvii nabízela celá řada kostelů a klášterů a o poutníky se rozpoutal pozoruhodný konkurenční boj. Poslední slavná „Svatá předkožka“ přežila reformaci, války i osvícenství. Nakonec ji někdo ukradl z krabice od bot na faře v italské Calcatě.
Člověk má už několik tisíc let zvláštní potřebu upravovat své tělo. Tetuje ho, propichuje, natahuje, zjizvuje a v případě mužů také zbavuje části, kterou příroda z neznámých důvodů dodává standardně.
Obřízka patří k nejstarším známým chirurgickým zákrokům. Jeden z nejstarších přesvědčivých dokladů pochází ze starověkého Egypta. Reliéf v Sakkáře přibližně z 24. století před naším letopočtem zachycuje zákrok na mladých mužích. Co přesně znamenal, není jisté. Mohl souviset s rituální čistotou, společenským postavením nebo přechodem k dospělosti. Každopádně už tehdy lidstvo zjistilo, že i z poměrně malého kusu anatomie lze udělat velkou společenskou událost.
Detail obrazu malíře Guido Reni z let 1635–1640
Zásadní kariéru udělala obřízka v judaismu. Kniha Genesis ji popisuje jako znamení smlouvy mezi Bohem a Abrahamem a stanoví osmý den života chlapce. Protože Ježíš byl Žid, zákrok neminul ani jeho. Lukášovo evangelium to říká zcela jasně: „Osmého dne byl obřezán a dostal jméno Ježíš“.
První křesťané pak učinili z hlediska budoucího marketingu velmi prozíravé rozhodnutí. Pohané, kteří chtěli přijmout novou víru, se obřezávat nemuseli. Jenže tím vznikla otázka, kterou Bible neřeší. Kam se poděla Ježíšova předkožka?
Kristovo tělo podle křesťanské víry vystoupilo na nebesa. Jenomže tento jeho kousek byl oddělen už v kojeneckém věku. A pokud někde zůstal, šlo o relikvii nejvyšší kategorie. Skutečnou část Spasitelova těla.
Italská vesnice Calcata, kde uchovávali předkožku Ježíše v krabici od bot
Středověk byl na relikvie vysazený. Kosti světců, zuby, vlasy, kapky krve, kusy kříže, to všechno přitahovalo poutníky a poutníci přinášeli peníze. Vlastnit významnou relikvii bylo něco mezi duchovní výsadou, turistickou atrakcí a regionálním rozvojovým fondem. A tak se stalo něco, co by dnešní anatomové označili za zázrak a ekonomové za převis nabídky. Ježíšových předkožek začalo přibývat.
V různých dobách se k vlastnictví pravého Sanctum Praeputium hlásila více než desítka evropských míst; často se uvádí zhruba sedmnáct kandidátů. Charroux mělo Ježíšovu předkožku. Antverpy měly Ježíšovu předkožku. Coulombs také. Další se hlásily z Besançonu, Met, Conques a jiných měst. Jeden Ježíš. Jedna historická obřízka. Předkožek ovšem jako od skupiny branců.
Konkurence přitom nebyla zanedbatelná. Relikvie znamenala poutníky, prestiž a dary, takže nestačilo vlastnit předkožku. Bylo třeba vlastnit tu pravou předkožku. A pokud ji vlastnil také klášter o dvě stě kilometrů dál, šlo patrně o jeho problém.
Obraz obřezání Ježíše od Giovanni Belliniho z roku 1500
Jedna z nejslavnějších verzí měla mimořádný životopis. Podle legendy se dostala ke Karlu Velikému, který ji kolem roku 800 věnoval papeži Lvu III. Některá vyprávění dokonce tvrdila, že ji Karlovi přinesl anděl. Což je distribuční kanál, proti němuž se konkurenční klášter s obyčejným kupcem z Konstantinopole prosazuje obtížně.
Relikvie měla být uchovávána v Římě až do katastrofálního roku 1527, kdy město vyplenila vojska císaře Karla V. Během Sacco di Roma zmizelo kdeco, včetně „Svaté předkožky“. Podle tradice ji ukořistil německý žoldnéř, který byl následně zajat poblíž městečka Calcata severně od Říma. Cennost ukryl a po desetiletích byla znovu objevena.
Z vesnice se stalo poutní místo a relikvie se každoročně 1. ledna, na svátek Obřezání Páně, slavnostně nosila ulicemi. Místní měli něco, čím se sousední obce chlubit nemohly. Váš kostel má krásnou fresku? To je sice pěkné, ale my máme Ježíšovu předkožku.
Jenže časy se měnily a Řím začal nad touto anatomickou kapitolou křesťanství rozpačitě stahovat závěsy. Často se tvrdí, že Vatikán kolem roku 1900 dokonce zakázal o „Svaté předkožce“ mluvit či psát pod hrozbou exkomunikace. Přesný původ tohoto populárního tvrzení je ale nejasný. Jisté je, že oficiální církev kult postupně upozadila. Roku 1960 navíc z obecného římského kalendáře zmizel název svátku Obřezání Páně.
Calcata však svou atrakci měla dál až do roku 1983. Tehdy místní farář oznámil katastrofu. Relikvie zmizela. A detail, který celý příběh posouvá od církevních dějin směrem k Monty Pythonovi. Kněz ji údajně uchovával na faře v krabici od bot ve skříni.
Kolorovaná rytina
Dva tisíce let křesťanství. Císaři, papežové, války, poutní procesí, teologické spory, reformace, protireformace a na konci toho všeho krabice od bot.
Farář tvrdil, že relikvii ukradli. Pachatel nebyl odhalen a předkožka už se nikdy věrohodně neobjevila. Mohlo jít o obyčejnou krádež cenného relikviáře. V Calcatě se samozřejmě zrodila také atraktivnější teorie, podle níž nechal nepohodlný předmět potichu odstranit Vatikán. Důkazy pro ni nejsou. Ale jako každá správná konspirační teorie má zásadní výhodu. Absence důkazů jí nijak nepřekáží. Tím patrně skončila nejpodivnější kapitola evropského relikviářového podnikání.
Po staletí se města a kláštery přela, kdo vlastní pravou předkožku muže, který podle evangelia hlásal, aby si lidé nehromadili pozemské poklady. Nakonec poslední slavný exemplář zmizel ze skříně italského faráře. A možná je to vlastně důstojný konec. Protože po staletích konkurenčního boje o Ježíšovy předkožky zůstává jediná otázka, na kterou teologie nikdy přesvědčivě neodpověděla.
Když byla jedna pravá, čí byly všechny ty ostatní?
Zdroje:
