Článek
Mrtvý před kostelem
Stará Boleslav, ráno 28. září. Václav opouští místo, kde strávil noc po slavnosti svatých Kosmy a Damiána, a míří do kostela. Po cestě potkává Boleslava. Všechny následující události známe především z legend.
Bratři se dostanou do konfliktu a Boleslav tasí zbraň. To je, alespoň podle legend, první překvapení. Zbožný Václav vychovaný babičkou Ludmilou není žádný v soubojích nezkušený nebo bezbranný mnich, který by nastavil pravou tvář, když ho někdo udeří v levou. Podle jedné z nejstarších tradic se mladšímu bratrovi ubrání, popadne ho a srazí na zem. Boleslav volá o pomoc. Muži z jeho družiny přibíhají a teprve oni Václava zabijí.
Svatý Václav na Votivním obraze Jana Očka z Vlašimi
První velký problém je datace. Rok kdy k zavraždění sv. Václava došlo není známý. Datum 28. září se v tradici ustálilo pevně. Ale s rokem je to horší. Po staletí se uváděl rok 929. Ještě roku 1929 Československo slavilo tisící výročí Václavovy smrti. Jenže historikové postupně začali dávat větší váhu roku 935. Rozdíl šesti let není žádná zanedbatelná drobnost.
Pokud Václav zemřel roku 929, vládl poměrně krátce a jeho konflikt s Boleslavem by se musel zasadit do jiných politických poměrů. Jestli zemřel až roku 935, měl za sebou delší samostatnou vládu a také už praktickou zkušenost s prudkým vzestupem saského krále Jindřicha Ptáčníka.
Právě rok 935 dnes bývá pokládán za pravděpodobnější. Došlo k vraždě budoucího vévody a patrona české země 28. září 929 nebo 935? Na událost, která měla rozhodnout české dějiny, je to poněkud nejistý začátek.
Vražda sv. Václava v „Liber viaticus“. Boleslav je stojící muž s červenou knížecí korunou, Václav muž klečící.
Další nejasnou věcí vraždy je motiv. Měl Boleslav důvod zabít svého bratra? Boleslav byl mladší syn Vratislava a Drahomíry. Václav vládl, Boleslav nikoli. Václav zemřel a Boleslav se stal knížetem. Klasické cui bono – komu čin prospěl – ukazuje přímo na něj. Navíc mezi bratry mohly existovat politické neshody. Václav udržoval vztahy se saským vládcem Jindřichem Ptáčníkem a po jeho vojenském zásahu proti Čechám přijal určitou formu podřízenosti a placení tributu. Boleslav později vedl vůči Sasku mnohem tvrdší politiku.
Na první pohled to vypadá celkem jasně. Mírumilovný kníže Václav je ochotný dohodnout se se silnějším sousedem. Boleslav, válečník každým coulem, se odmítá podřídit a odvádět požadovanou daň. Ale ani tady není na sto procent jasné, jestli bratry rozdělila politika, která byla důvodem k bratrovraždě.
Jedna skutečnost, ale překrývá všechna „možná“ a „pravděpodobně“. Václav přijel na Boleslavovo hradiště na slavnost. Jestli Boleslav plánoval vraždu, měl ideální příležitost. Oběť dobrovolně vstoupila na jeho území, kde byli jeho, tedy Boleslavovi lidé. Podle legend byl Václav dokonce varován, že se něco chystá. Přesto zůstal přes noc. Buď byl důvěřivý, nebo o žádné spiknutí nešlo.
A na to navazuje otázka, proč vraždit až ráno, když během noční hostiny bylo jistě více příležitostí? Pokud měl Boleslav Václava ve své pevnosti existovalo mnoho jednodušších způsobů, jak se ho zbavit. Místo toho má následník trůnu za bílého dne napadnout knížete před kostelem. Takový spíše chaotický scénář připravenému spiknutí moc neodpovídá.
Hlavní oltář v bazilice svatého Václava, Stará Boleslav
V současné době někteří historikové nabízí jinou verzi, ve které plánovaná a připravovaná vražda nemá místo. Bratři se ráno potkali. Došlo k hádce a Boleslav udeřil. Václav byl zřejmě fyzicky zdatný muž a útok odrazil. Dokonce mohl Boleslava povalit. A právě v této chvíli přiběhla Boleslavova družina a co viděli? Svého pána na zemi a nad ním ozbrojeného knížete. Z pohledu družiníka nebylo mnoho času na politickou analýzu. Jeho povinností bylo svého pána chránit. Následovala krátká, chaotická řež, během které se Václav se snažil dostat do kostela. Nedostal se tam. U dveří padl.
Historik Dušan Třeštík pracoval právě s možností, že původně nemuselo jít o naplánovanou bratrovraždu, ale o konflikt, který skončil jinak, než jeho účastníci zamýšleli. Takový výklad samozřejmě nelze dokázat. Má ale jednu přednost. Vysvětluje onen chaos před kostelem.
Legendy dokonce uchovaly jména některých Václavových vrahů. V různých podobách se objevují například Tira, Česta či Hněvsa, což s trochou nadsázky působí jako seznam pachatelů. Ale zprávy vznikaly až po události, opisovaly se, doplňovaly a jednotlivé verze se od sebe liší. Přestože nikdo, z pozdějších zapisovatelů nebyl na místě, aby na vlastní uši slyšel, co účastníci řeže říkali, dokázali celkem přesně v legendách popsat co si bratři řekli.
Bazilika svatého Václava a kostel svatého Klimenta, Stará Boleslav
Další nevyřčená otázka se týká matky obou bratrů. Kde byla v tu dobu Drahomíra? Pokud by existovalo dlouhodobé spiknutí Boleslavovy politické skupiny proti Václavovi, nabízí se otázka, zda o něm Drahomíra věděla. I tady bez odpovědi, protože žádný důkaz není.
Naopak, podle tradice Drahomíra spěchá k mrtvému synovi. Pokud je v této zprávě historické jádro, obraz rodiny rozdělené na „Václavův“ a „Boleslavův“ tábor se znovu komplikuje. Drahomíra už jednou přišla o manžela. Nyní jeden její syn ležel mrtvý a druhý se stal jeho nástupcem. Co se v rodině skutečně stalo, jaké drama se tam odehrálo zůstane zřejmě navždy utajeno.
Ovšem nejpodivnější část celého příběhu teprve přijde Boleslav se Václavovou smrtí skutečně dostal k moci. Pokud vraždu naplánoval, uspěl dokonale. Jenže potom udělal něco zvláštního. Nechal bratrovy ostatky přenést ze Staré Boleslavi do Prahy, do chrámu svatého Víta. Právě translace ostatků byla významným krokem při vytváření Václavova kultu. Jinými slovy Boleslav pomáhal udělat z člověka, jehož smrt mu přinesla trůn, světce.
Proč? Že by lítost a projev pokání? Nebo se už Václavův kult natolik rozvinul, že ho nešlo zastavit? A možná mu došla i skutečnost, že mrtvý Václav může být pro přemyslovskou dynastii užitečnější než Václav živý. Svatý příslušník rodu dodával dynastii mimořádnou prestiž. Přemyslovci najednou neměli pouze knížata. Měli světce.
Boleslav dostal přezdívku „Ukrutný“, která měla potvrzovalo charakter vraha. Ovšem který středověký panovník jím nebyl? Boleslav I. byl současně jedním z nejvýznamnějších přemyslovských panovníků 10. století. Za jeho vlády se přemyslovská moc výrazně rozšířila, vznikala pevnější správní a mocenská struktura a české knížectví se stalo důležitým středoevropským hráčem. Což z něj nedělá nevinného člověka, ani kdyby si tu bratrovraždu pozdějšími aktivitami „odpracoval“.
Historie nakonec oba bratry rozsoudila zvláštním způsobem. Václav prohrál boj o život a vyhrál nesmrtelnost. Boleslav získal vládu, rozšířil moc Přemyslovců a pomáhal vytvářet stát, jehož patronem se stal právě jeho zavražděný bratr. Možná není kardinální otázka „kdo zabil svatého Václava“, ale „chtěl ho vůbec někdo zabít?“
Pokud ano, byl by to jeden z prvních historicky doložitelných převratů českých dějin. Pokud ne, mohl český stát, kult svého nejvýznamnějšího světce a tisíc let trvající obraz bratrovraha vzniknout z několika minut nezvládnutého násilí před dveřmi malého kostela.
Zdroje:
SOMMER, Petr; TŘEŠTÍK, Dušan; ŽEMLIČKA, Josef, a kol. Přemyslovci. Budování českého státu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009.
OBRAZOVÁ, Pavla; VLK, Jan. Svatý kníže Václav: Maior Gloria. Paseka, 1994.
LUTOVSKÝ, Michal. Bratrovrah a tvůrce státu. Život a doba knížete Boleslava I. Praha: Set out, 1998.
IVANOV, Miroslav. „Vražda Václava knížete českého“. Československý spisovatel, Praha 1979.
První slovanská svatováclavská legenda. In Staroslověnské legendy českého původu /přeložili, úvody k textům a komentáře napsali a rejstříky opatřili Emilie Bláhová a Václav Konzal. Vyšehrad, 1976.
Kristián, Jaroslav Ludvíkovský Kristiánova legenda, Vyšehrad 1978.
