Článek
Dítě, které téměř nevidělo a neslyšelo
Jaroslav Ježek přišel na svět na pražském Žižkově v rodině krejčího Adolfa Ježka. Zdravotní problémy jej provázely prakticky od narození. Trpěl šedým zákalem, zakalením oční čočky, které výrazně omezuje průchod světla a zrakovou ostrost. Po neúspěšné operaci pravého oka ve třech letech na ně oslepl úplně, zatímco levým viděl jen velmi slabě. Po prodělané spále se přidaly vážné problémy se sluchem. Dobový lékařský popis uvádí, že převodní aparát jeho sluchu poškodil dlouholetý hnisavý zánět obou uší, zatímco sluchový nerv zůstal funkční. Ježek tedy špatně rozuměl běžné řeči, ale hudební tóny dokázal vnímat mimořádně dobře.
Od roku 1914 proto několik let pobýval v Hradčanském ústavu pro slepé a slabozraké děti. Naučil se Braillovo písmo, a právě zde dostal také hudební základy. Po návratu domů mu výrazně pomáhala mladší sestra Jarmila, která jako švadlena přispěla na jeho první pianino.
Jiří Traxler s Jaroslavem Ježkem po natáčení desky ve studio Ultraphon 21.4.1938
Je skoro neuvěřitelné, kam se odtud dostal. Studoval pražskou konzervatoř, kompozici, klavír, čtvrttónovou hudbu Aloise Háby a později mistrovskou školu u Josefa Suka. Pobyt v Paříži jej přivedl ještě blíž k evropské avantgardě a jazzu.
Jeho svět přitom měl doslova zvláštní barvu. Ježek miloval tmavomodrou, kterou jeho poškozený zrak dokázal dobře vnímat. Architekt František Zelenka mu podle toho navrhl slavný Modrý pokoj v bytě v Kaprově ulici. Modré byly stěny, vybavení a Ježek si oblíbil i modré košile, kravaty či dopisní papír. Pokoj se dochoval a dnes patří k jeho nejintimnějším památníkům.
Označit Ježka pouze za autora písniček Voskovce a Wericha je podobné, jako kdybychom George Gershwina znali jen z Broadwaye. Ježkův hudební záběr byl mimořádný.
Psal moderní koncertní hudbu, skladby klavírní, komorní i orchestrální. Experimentoval se čtvrttónovou hudbou, napsal klavírní koncert, houslový koncert, smyčcové kvartety, dechový kvintet, Toccatu, Sonátu či Symfonickou báseň. Současně byl brilantním improvizátorem, klavíristou, aranžérem, dirigentem a kapelníkem. A nade všechno miloval jazz. „Patřil jsem jazzu dříve, než jsem se stal skladatelem a než jsem věděl, co to vlastně jazz je,“ charakterizoval sám sebe.
Řed. Nár. divadla Dr. Hilar, Voskovec, M. Achard, Werich, režisér Honzl, komponista Ježek, dramatik E.
Pak přišlo Osvobozené divadlo.
Spojení Ježek–Voskovec–Werich bylo mimořádnou konstelací tří rozdílných talentů. Voskovec s Werichem přinášeli text, nápad, satiru a jevištní osobnost, Ježek jim dal hudební jazyk. Tři strážníci, Bugatti step, Život je jen náhoda, Nebe na zemi, Klobouk ve křoví, David a Goliáš, Babička Mary, Svítá, Tmavomodrý svět – melodie, které přežily divadelní hry, pro něž vznikly. Ježek navíc komponoval filmovou hudbu a vedl jazzový orchestr Osvobozeného divadla.
Lidsky byli Voskovec, Werich a Ježek velmi rozdílní. V+W byli především muži slova a veřejného vystupování. Ježek byl hudebník, navíc člověk odkázaný kvůli svému zraku a sluchu na svět, který poznával jinak než oni.
Rozhodně však nebyl žádný smutný invalida stojící v pozadí. Pamětníci jej popisovali jako družného, vtipného a mimořádně vitálního člověka. František Filipovský vzpomínal, že jakmile Ježek usedl ke klavíru, mohli „všichni donchuáni do háje“. Kolem piana se okamžitě shromáždily ty nejhezčí dívky.
Modrý pokoj Jaroslava Ježka v Praze
S Voskovcem a Werichem jej pojilo přátelství, které nepotřebovalo mnoho sentimentu. V dopisech je Ježek oslovoval „Moji Volové“ a sám se podepisoval jako „Vůl“. Jejich humor zkrátka nekončil spuštěním opony. Právě tady je možná podstatný rozdíl mezi nimi. Voskovec a Werich dokázali po zániku Osvobozeného divadla vytvořit další životní kapitoly. Ježek tuto možnost nedostal.
Po zákazu Osvobozeného divadla odešla trojice v lednu 1939 před nacismem do Spojených států. Pro Ježka znamenala emigrace mnohem víc než změnu adresy. V Praze znal prostředí, lidi, divadlo i každodenní cesty. V Americe o tuto jistotu přišel.
Zatímco Voskovec a Werich se mohli alespoň pokoušet prosadit jako herci a během války společně pracovali například pro rozhlas, Ježek ztratil svůj orchestr a divadelní zázemí. V New Yorku vyučoval hudbu, vedl krajanský pěvecký sbor a dál komponoval, zejména vážnou klavírní hudbu. Jeho někdejší postavení se mu však už obnovit nepodařilo.
Je zajímavé, že jeho vztah k Americe nebyl jednoznačný. Z dopisu Adolfu Hoffmeisterovi z roku 1940 vyplývá, že New York měl rád a cítil se tam lépe než v Clevelandu. Současně jiné vzpomínky dokládají stesk po Praze, rodině a starém způsobu života.
Pracovní stůl Jaroslava Ježka v Modrém pokoji
A do toho se stále hlasitěji hlásilo tělo. Ježek trpěl chronickým onemocněním ledvin. V roce 1941 podstupoval urologická vyšetření včetně cystoskopie a musel držet dietu. Postupně slábl, býval unavený, potil se a fotografie z posledních let ukazují výrazný úbytek tělesné hmotnosti. Na konci prosince 1941 byl hospitalizován. Ledviny přestávaly plnit svou základní úlohu – odstraňovat z krve odpadní látky a udržovat rovnováhu tekutin a minerálů v organismu. Bez dnešních možností dialýzy a intenzivní léčby šlo o stav s velmi špatnou prognózou.
Ježkův osobní život, navzdory všem fyzickým problémům, nebyl zdaleka prázdný. Dochovala se jeho milostná korespondence s pěvkyní Osvobozeného divadla Mílou neboli Ludmilou Ledererovou. A podle vzpomínek ženám navzdory svým handicapům rozhodně nebyl lhostejný.
V Americe potkal Moravanku Frances – Františku Bečákovou. Jejich vztah dostal v posledních měsících jeho života až dojemnou podobu. Frances pracovala a starala se o něj; později vzpomínala, jak mu sháněla české pochoutky a dokázala jej potěšit třeba obyčejnými topinkami s husím sádlem. Když už Ježek ležel v nemocnici, 29. prosince 1941 se s Frances oženil. O tři dny později, 1. ledna 1942, zemřel. Bylo mu pětatřicet let.
Hrob rodiny Ježkovy na Olšanském hřbitově v Praze. Urna Jaroslava Ježka zcela nahoře.
Werich žil dalších devětatřicet let. Stal se hercem, spisovatelem, vypravěčem a jednou z nejvýraznějších osobností české kultury. Voskovec prožil dlouhou americkou kariéru. Ježek zůstal navždy mladým mužem z předválečných fotografií.
Možná právě proto se ve veřejné paměti vytvořila určitá nespravedlnost. Říkáme „Voskovec a Werich“ a teprve potom někdy dodáváme Ježka. Český rozhlas už při připomínce jeho 115. narozenin výstižně poznamenal, že Osvobozené divadlo běžně vnímáme jako V+W, přestože k úplnému obrazu patří také „+J“.
Ježek přitom není zapomenutý. Jeho jméno nese konzervatoř, jeho Modrý pokoj je zachován, jeho skladby se nahrávají a letos mu Národní muzeum věnuje výstavu k 120. výročí narození. Spíše se stal zvláštním druhem slavného neznámého: miliony lidí znají Život je jen náhoda, Tmavomodrý svět nebo Klobouk ve křoví, ale podstatně méně jich zná člověka za jejich melodiemi.
A možná právě letos stojí za to jej zpoza dvojice V+W znovu vytáhnout. Ne jako „postiženého skladatele, který navzdory osudu něco dokázal“. To by bylo málo. Ježkova hudba nepotřebuje zdravotní handicapy jako polehčující okolnost.
Byl to mimořádný skladatel, který náhodou téměř neviděl, špatně slyšel a celý život bojoval s nemocí. Přesto během pouhých pětatřiceti let stihl ovlivnit český jazz, populární píseň, filmovou a divadelní hudbu i moderní koncertní tvorbu.
Jeho svět byl tmavomodrý. Jeho hudba však byla všechno, jen ne temná.
Zdroje:
HOLZKNECHT, Václav. Tak žil Jaroslav Ježek. Horizont, 1982.
