Článek
V Káhiře je teplo. Město voní smogem, hnilobou, potem a olejovými parfémy, které prodávají neteční muži u vstupů do mešit.
Je to vůně, kterou vám cestovní kancelář do katalogu nenapíše, ale po několika dnech už víte, že ke Káhiře patří stejně jako pyramidy. Káhira není město, které by se člověku snažilo zalíbit. Miliony lidí, auta, minarety, prach, troubení, modlitby, odpadky, klimatizace trčící ze starých zdí a Nil, který to všechno už pár tisíc let lhostejně pozoruje.
Nádvoří mešity Al-Azhar
Bydlím pár minut od slavného náměstí Tahrír. Zvenku dům vypadá, jako by demolice už začala, jen dělníci odešli na oběd a třicet let se nevrátili. Přesto v něm funguje starodávný výtah s litinovou mříží.
Ve společenské místnosti sedí Asiat s vlasy obarvenými na bílo, lije do sebe litry vody a ťuká do mobilu. Sedí tam tři dny pořád na stejném místě. Potom nevím, odjel jsem.
Černošská dívka několikrát denně střídá večerní šaty, včetně lodiček na podpatku, vhodných spíš do evropského baru než do káhirského prachu. Cosi švitoří do mobilu a producíruje se před zrcadlem. Možná je to královna Nilu a já blb to nepoznal.
Naproti mně na pryčně spí muž mého věku, tedy stařec, a strašně chrápe. Vstává v poledne, oblékne si další z pruhovaných košil, které vypadají jako kabátek od pyžama mého tatínka, a někam zmizí. Vrací se večer s lahví bílého vína a krabičkou cigaret, usedne ke kulatému stolečku, pije, hulí a čumí do blba. Kdy odchází na matraci, nevím. To už spím.
V ulicích je patrná nová móda místních mladíků. Správný frajer musí mít boky hlavy vyholené a nahoře pečlivě vypěstovanou zahrádku černých kudrn. Čím vyšší a širší, tím lépe. Někteří vypadají, jako by si na oholenou lebku posadili černý kastrol.
Interiér mešity, modlitební hala
Jednou z perel Káhiry je Al-Azhar. Jeho název se obvykle spojuje s Fátimou az-Zahrá, dcerou proroka Mohameda. Někdy se o něm mluví jako o „islámském Vatikánu“. Přirovnání kulhá na obě nohy, protože islám žádného papeže nemá, ale něco přece jen vystihuje. Al-Azhar je instituce, jejíž náboženská autorita sahá daleko za hranice Egypta.
Mešitu začal roku 970 stavět vojevůdce Džauhar as-Sikillí ve službách fátimovského chalífy al-Mu'izz. První páteční modlitba se zde konala roku 972. Fátimovci byli ismá'ílijští šíité a Al-Azhar měl původně šířit právě jejich učení. Po pádu fátimovské dynastie se však obrátil náboženský kurz a mešita se postupně stala jedním z nejvýznamnějších center sunnitského islámu. Dějiny mají rády podobné přesmyčky.
Výuka je zde doložena už od 10. století. Al-Azhar proto patří mezi nejstarší dodnes působící vzdělávací instituce světa. S oblíbeným tvrzením, že jde o „nejstarší univerzitu světa“, je to složitější, protože středověká islámská madrasa nebyla univerzitou v dnešním evropském smyslu. Ale hádat se o terminologii na nádvoří instituce, kde se učilo několik století před založením Karlovy univerzity, působí trochu malicherně.
Kdysi mi jeden palestinský uprchlík vyprávěl, že u nich strašili líné a neposedné děti Al-Azharem. „Jsi blbej, línej lempl? Tak půjdeš na Al-Azhar.“ Něco jako když se u nás kdysi vyhrožovalo vojenským gymnáziem. Nevím, nakolik si ze mě dělal legraci, ale představa se mi líbí. Člověk stojí na nádvoří instituce staré přes tisíc let a představuje si generace kluků, kteří se místo fotbalu museli učit teologii, právo, gramatiku a logiku.
Zobrazení imáma Alího a dalších dvanácti imámů s různými epizodami bitvy u Karbala
Nedaleko Al-Azharu stojí mešita Sajidná al-Husajn, spojená s jednou z nejdramatičtějších událostí islámských dějin.
Roku 680 se u Karbalá v dnešním Iráku střetla malá skupina Husajna ibn Alího s mnohem početnějšími silami umajjovského chalífy Jazída I. Husajn nebyl nějaký bezvýznamný rebel. Byl vnukem proroka Mohameda, synem Alího a Prorokovy dcery Fátimy. Stačilo uznat Jazída I. za hlavu všech muslimů.
Husajn odmítl a tím bylo v zásadě rozhodnuto. Husajn a většina jeho mužských druhů byli zabiti a jeho hlava byla oddělena od těla. Karbalá se pro šíitský islám stala jednou z ústředních tragédií, Husajn symbolem mučednictví a odporu proti bezpráví. Potud historie.
Pak začíná něco, co mám na dějinách Blízkého východu obzvlášť rád. Otázky, na které jsou desítky odpovědí, jako by je připravovala samotná Šeherezáda z pohádek Tisíců a jedné noci. V tomto případě je to otázka, kam se poděla Husajnova hlava.
Káhirská tradice tvrdí, že se nakonec dostala sem a byla uložena na místě dnešní mešity al-Husajn. Jenže tradici o Husajnově hlavě má také Damašek, další příběh ji spojuje s Aškelonem a existují i jiné verze.
Kolik měl tedy Husajn hlav? Biologicky, nepochybně jednu. Historicky a nábožensky je situace složitější. Slavná sbírka hadísů Sahíh al-Buchárí zachovává vyprávění, podle něhož byla Husajnova hlava přinesena před Ubaidalláha ibn Zijáda, guvernéra Kúfy. Ten se jí měl dotýkat holí, zatímco přítomný Anas ibn Málik vzpomínal, že se Husajn ze všech lidí nejvíce podobal Prorokovi.
I zde tedy máme jakousi jistotu pouze v tom, že hlava existovala. S jejím následným cestovním itinerářem je to horší. A tak je to na tomto světě skoro se vším. Čím je relikvie významnější, tím více míst má naprosto spolehlivou tradici, že ji vlastní právě ono.
Tento způsob dopravy pomalu mizí
Část staré islámské Káhiry působí místy jako město, které někdo začal bourat a pak si to rozmyslel. Mezi starými mešitami, paláci a krámky leží sutiny. U jedné zbořeniny se suť vyvalila až do cesty jako vyhřezlá střeva nafouknuté ovce. Vedle ní stařec pradávným koštětem pečlivě zametá opadané listí ze stromu, který zázračně vegetuje v ruinách. Hromady kamení, suti a prachu ho nechávají chladným. Ale listí musí pryč.
To chalífa al-Hákim bi-Amr Alláh byl z jiného těsta. Fátimovským chalífou se stal roku 996 jako jedenáctiletý. Pozdější kronikáři mu připsali tolik výstředností, zákazů a krutostí, že je dnes obtížné rozeznat skutečného panovníka od postavy vytvořené jeho nepřáteli.
Některé zákazy však skutečně vydával. Omezoval noční život, zasahoval do obchodu a náboženského života a jeho politika se v průběhu vlády prudce měnila. Jeho vztah ke křesťanům a Židům kolísal od tolerance k tvrdé perzekuci. Roku 1009 nechal zničit chrám Božího hrobu v Jeruzalémě, což mu v křesťanských kronikách pochopitelně nezajistilo dobrou pověst. A jako správný vládce zanechal Káhiře monumentální mešitu nesoucí jeho jméno. Potom přišel rok 1021.
Al-Hákim se jedné noci vydal do kopců Mukattamu a už se nevrátil. Pátrání objevilo jeho osla a později oděv, ale tělo nikdy. Nejpravděpodobnější vysvětlení je vražda. Jenže mrtvý vládce bez mrtvoly je pro vznik legend mnohem užitečnější než panovník spořádaně uložený do hrobu.
Al-Hákim získal mimořádné postavení v rodícím se náboženství Drúzů. Jejich víra vznikala právě v jeho době a někteří její hlasatelé mu přisuzovali božský význam. Chalífa tedy zmizel z hor a vstoupil do náboženských dějin. Co se stalo s člověkem, nevíme. Osel se, díky Alláhovi, našel.
Košarí, nejběžnější jídlo v káhirských ulicích. Čočka, rýže, těstoviny, rajčata, cibule, cizrna, česnek, kmín a ocet. To je základ.
Káhirská doprava se za několik století technicky změnila. Její základní filozofie méně.
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic navštívil Káhiru na konci 16. století a všiml si něčeho, co by dnešní návštěvník pochopil okamžitě. V ulicích stáli majitelé oslů, mezků a koní a čekali na zákazníky. Stačilo zavolat „homar“, tedy osel, a majitelé se na cestujícího vrhli, tahali ho za šaty a každý chtěl, aby nasedl právě na jeho zvíře.
Dnes osla nahradil automobil, ale základní myšlenka zůstala překvapivě svěží. Káhirský taxík je dopravní prostředek, obchodní jednání, psychologický test a někdy i seminář z praktické teologie. Cena jízdy může být veličina pružná, vzdálenost relativní a jízdní pruh spíše filozofický pojem než konkrétní část vozovky.
Káhirský provoz má vůbec vlastní zákony. Klakson zde není zařízení používané v nouzi. Je to řeč, jazyk, lingua franca káhirské ulice. Jedno zatroubení může znamenat „pozor“, dvě „jedu“, dlouhé „uhni“, několik krátkých „zdravím tě“ a souvislé troubení patrně „existuji“.
Evropský řidič se před změnou jízdního pruhu podívá do zrcátka, zapne blinkr a manévr provede. Káhirský řidič zatroubí. Tím jsou detaily vyřízeny.
Podobné je to s přecházením ulice. Místní člověk vstoupí mezi proud automobilů s výrazem člověka, který věří v Boha, řidiče a vlastní nesmrtelnost, přičemž pořadí těchto tří jistot není vždy zřejmé. A kupodivu přejde. Po několika dnech to začnete dělat také. V tu chvíli je Káhira na dobré cestě vás převychovat.
Pokračování zase někdy, inšalláh.
Zdroje:
LUKAVEC, Jan. Kdo ji neviděl, neviděl svět: Káhira. In Od českého Tokia k exotické Praze. Praha: Malvern, 2013
