Článek
Jak ve vsi Bohučovice zvítězil vědecký světový názor nad nábytkem, který odmítal poslouchat. Na motivy skutečných událostí z let 1985–1986. Dialogy a úřední výnosy jsou literární fikcí.
V prosinci roku 1985 panoval v Československé socialistické republice klid, pořádek a všeobecná spokojenost, jak se ostatně každý občan mohl denně přesvědčit v Rudém právu. Dělnická třída plnila plán, rolníci překračovali hektarové výnosy, inteligence tvořila v duchu socialistického realismu a mrtví se, pokud byli řádně pohřbeni, nepletli do veřejného života. Až na Bohučovice.
V této slezské obci, kde žila rodina Smolkových, se totiž v pátek 13. prosince začaly dít věci, které nebyly zahrnuty do žádného usnesení ÚV KSČ. Nejprve se ozvaly rány. Potom se začaly odlupovat omítky, pohybovat předměty a odlepovat obklady. Následně se nábytek rozhodl, že nadále nebude respektovat své stanoviště, a přemisťoval se bez vědomí majitele. To bylo samo o sobě podezřelé.
K objasnění podivných okolností byli přivoláni příslušníci VB
V socialistickém hospodářství totiž nebylo dovoleno přemístit ani skladovou židli bez podpisu odpovědného pracovníka. Když se pak v okně objevil podivný otvor a v domě začaly hořet předměty, bylo jasné, že se jedná o závažné narušení veřejného pořádku.
„To bude průvan,“ pravil jeden z přivolaných občanů.
„Průvan přece nemůže zapálit gauč,“ namítl majitel domu.
„To záleží,“ odpověděl občan, „jestli je ten průvan socialistický, nebo imperialistický.“
Rodina Smolkových se obrátila na národní výbor, neboť v Československu se každý problém řešil prostřednictvím příslušného orgánu. A pokud jej příslušný orgán vyřešit nedokázal, postoupil jej orgánu vyššímu, čímž se problém zpravidla stal záležitostí státního významu.
Do domu postupně přicházeli úředníci, příslušníci Veřejné bezpečnosti, technici, statici a další odborníci. Jedni hledali stavební závadu, druzí pachatele a třetí důvod, proč tam vůbec byli. A věci se podle svědků pohybovaly dál.
„To je zajímavé,“ řekl jeden z úředníků, když spatřil následky řádění. „Kdyby se takhle pohybovalo zboží v našem zásobování, už dávno jsme předstihli kapitalismus.“
Problém létajících předmětů řešili soudruzi dokonce až na ÚV KSČ v Ostravě
Miroslav Mamula byl muž, před kterým se třásli ředitelé podniků, předsedové národních výborů i okresní tajemníci. Byl znám tím, že v severomoravském kraji zavedl pracovní soboty, kterým lid říkal mamulovky. Někteří občané tvrdili, že kdyby Mamula přikázal Ostravici téct opačným směrem, řeka by si to alespoň nechala projednat na celozávodním výboru ROH. Když se na krajský výbor dostalo hlášení o Bohučovicích, soudruh Mamula je podle naší literární rekonstrukce nejprve odložil.
„Soudruzi, my máme před sedmnáctým sjezdem strany. Nemáme čas na duchy.“
„Ale soudruhu tajemníku,“ namítl ideologický pracovník, „tam skutečně létají předměty.“
„A kdo jim to dovolil?“
„To právě nevíme.“
„Tak to zjistěte! Od čeho máme Veřejnou bezpečnost?“
„Jenže soudruhu, ti lidé tvrdí, že předměty létají samy.“
Mamula se zamyslel.
„Soudruhu, v socialistické společnosti se nic neděje samo. Všechno se děje na základě objektivních zákonitostí historického materialismu, případně na příkaz nadřízeného orgánu.“
„Rozumím.“
„A jestli to létá bez příkazu, je to porušení socialistické zákonnosti.“
Načež měl podle tradovaného výroku prohlásit, že před stranickým sjezdem na Opavsku žádné strašení nedovolí. Historická existence tohoto výroku není bezpečně doložena, ale stal se výstižnou součástí vyprávění o celé aféře. Byl to výrok hodný velkého státníka.
Neboť zatímco kapitalistické státy proti duchům zpravidla nezasahovaly, socialistický stát měl tu výhodu, že mohl strašení administrativně zakázat.
Příslušníci Veřejné bezpečnosti dostali nesnadný úkol. Museli zjistit, kdo v Bohučovicích porušuje fyzikální zákony, a pokud možno jej přimět, aby toho okamžitě zanechal. Vyšetřovatelé postupovali logicky. Jestliže se pohybovala skříň, musel ji někdo posunout. Jestliže se rozbila váza, musel ji někdo hodit. Jestliže něco hořelo, musel to někdo zapálit. Že přítomní svědci někdy nikoho při takovém jednání neviděli, nebylo rozhodující.
„Nepřítomnost pachatele,“ vysvětloval zkušený kapitán, „není důkazem jeho neexistence. To bychom pak nemohli vyšetřovat ani rozkrádání socialistického vlastnictví.“
Jedenáctiletý Tomáš se pod nátlakem psychiatrů raději přiznal, že vše způsobil on sám
Vyšetřovatelé si všimli, že u řady událostí byl jedenáctiletý Tomáš Smolka. A tak se zrodila pracovní hypotéza.
„Soudruzi,“ pravil kapitán, „máme pachatele.“
„A důkazy?“
„Ty opatříme.“
„A co když to neudělal?“
„Pak nám musí vysvětlit, proč byl přítomen.“
Bylo to elegantní řešení. V domě mohlo strašit, mohly létat skříně, mohly se odlepovat obklady, ale jedenáctiletý školák byl přece jen vhodnějším objektem vyšetřování než neviditelná síla. Především měl jméno, datum narození a trvalé bydliště. A to je pro každý úřední aparát značná výhoda.
Nejprve byl Tomáš vyšetřen psychiatrem v Opavě. Podle pozdějšího svědectví lékařky Růženy Cupalové u něj doktor Hřebíček neshledal psychickou poruchu. To však představovalo jistou komplikaci.
Jestliže byl chlapec zdravý, nemohl být blázen. Jestliže nebyl blázen, mohl mluvit pravdu. A jestliže mluvil pravdu, musel by se někdo vážně zabývat tím, co se v domě dělo. To by mohlo vést k otázkám. A otázky, na které nebyla schválena odpověď, byly v socialistické společnosti vždycky nebezpečnější než samotné problémy.
Bylo tedy rozhodnuto, že chlapec podstoupí další psychiatrické pozorování v Olomouci. Podle pozdějšího svědectví Tomáše a jeho rodiny byl souhlas rodičů získán pod nátlakem. Samotná lékařka Cupalová později popsala, že na umístění chlapce naléhaly krajské orgány a že se jí během pobytu přiznal k házení a zapalování předmětů.
„Tak ty tvrdíš, že se ta váza rozbila sama?“ ptá se lékař.
„Ano.“
„A skříň se posunula sama?“
„Ano.“
„A gauč začal sám hořet?“
„Ano.“
„Vidíš, hochu, a právě proto jsi tady. Protože takové věci se nedějí.“
„Ale já jsem je viděl.“
„To je další důvod, proč jsi tady.“
Chlapec se rozpláče.
„Já chci domů.“
„Tak nám řekni, že jsi to udělal.“
„Ale já to neudělal.“
„Potom tady musíš zůstat, dokud nepochopíš, že jsi to udělal.“
Tohle už není příliš veselá kapitola. Jedenáctileté dítě, odloučené od rodiny a vystavené autoritě dospělých, mohlo snadno pochopit, jakou odpověď od něj očekávají. Tomáš se skutečně přiznal. Okolnosti a spolehlivost tohoto přiznání však zůstaly předmětem sporu. Vyšetřovatelé získali vysvětlení a stranické orgány získaly klid potřebný na přípravu stranického sjezdu. A chlapec získal zkušenost, že někdy je snazší přiznat se k nemožnému než přesvědčit mocné, že člověk mluví pravdu.
Když se podařilo získat přiznání, mohl se celý případ konečně uzavřít. Na okresním výboru strany se koná slavnostní porada.
„Soudruzi, příčina bohučovických událostí byla odhalena.“
„Výborně!“
„Byl to nezletilý chlapec.“
„A jak dokázal pohybovat těžkým nábytkem?“
„To není předmětem dnešní porady.“
„A jak zapálil předměty, když nebyl v místnosti?“
„Soudruhu, nepokládejte metafyzické otázky.“
„A jak vytvořil ty otvory ve skle?“
„Vy snad pochybujete o výsledcích vyšetřování?“
„Ne, soudruhu tajemníku.“
„Tak vidíte. Případ je vyřešen.“
V místnosti zavládlo všeobecné uspokojení. Bylo prokázáno, že duchové neexistují. Soudruh Mamula mohl spokojeně připravovat sedmnáctý sjezd KSČ.
K případu byli přizváni i vědci, aby na základě myšlenek marx-leninismu objasnili neobvyklé jevy
A v Bohučovicích se mohlo zase žít. Jenže zatímco krajský výbor měl případ vyřízený, rodina Smolkových si následky celé události nesla dál. A právě zde končí ta veselejší část příběhu.
Rodina Smolkových se neprovinila proti socialistickému zřízení žádným organizovaným spiknutím. Nepřechovávala protistátní tiskoviny, neposlouchala nepřátelské vysílačky a podle dostupných svědectví ani neusilovala o změnu společenského řádu. Pouze si stěžovala, že jí někdo nebo něco ničí dům. To byla ovšem chyba.
Kdyby se obrátila na národní výbor se žádostí o přidělení stavebního materiálu, byla by zařazena do pořadníku a mohla čekat deset let. Když však oznámila, že jí doma létá nábytek, dostala během několika týdnů návštěvu orgánů, odborníků a vyšetřovatelů. Byla to názorná ukázka předností socialistického systému.
Po vyšetřování zůstaly rodině poškozený dům, nepříjemná veřejná pozornost, a především zkušenost s tím, jakou moc může mít stát nad obyčejným člověkem. Zvláště Tomáš se stal nedobrovolným hrdinou příběhu, který si nevybral.
V pozdějších letech se k případu vraceli novináři. Vznikly televizní reportáže, rozhovory a dokumenty. A událost se stala jednou z nejznámějších českých záhad.
Sedmnáctý sjezd Komunistické strany Československa se v březnu 1986 skutečně konal. Delegáti jednali o dalším rozvoji socialistické společnosti, o úspěších národního hospodářství a o světlých perspektivách budoucnosti. O bohučovickém nábytku se na sjezdu nemluvilo.
Bohučovický případ se nabízí jako téma pro satirickou povídku. Nejde ani tak o záhadu létajícího nábytku. Jde o režim, který si osoboval právo rozhodovat nejen o tom, co lidé smějí říkat, ale nakonec i o tom, co se vůbec mohlo a smělo stát.
Zdroje:
