Článek
Na skalách vysoko nad Jizerou kdysi stávaly pevnosti, v nichž se rozhodovalo o životě a smrti. Jeden hrad se proměnil v romantický Pantheon, druhý dodnes střeží tajemství husitského obléhání. Podzimní cesta z Malé Skály přes Vranov na Frýdštejn je výpravou do časů rytířů, válek, legend i dávno zapomenutých lidských osudů.
Podzim má v Českém ráji zvláštní kouzlo. Bukové lesy se barví do měděných a zlatých odstínů, mezi skalami se převaluje mlha a řeka Jizera se hluboko v údolí leskne jako stříbrná stuha. Turistický ruch pomalu utichá a krajina získává něco z atmosféry dávných staletí.
Právě v takovém čase stojí za to vydat se z Malé Skály na dva pozoruhodné hrady, které od sebe dělí jen několik kilometrů, ale jejich příběhy jsou překvapivě odlišné.
Vranov, dnes známý především jako Pantheon, býval jedním z nejneobvyklejších skalních hradů v českých zemích. Frýdštejn, jehož mohutná válcová věž dodnes vystupuje nad okolní lesy, zase připomíná neklidnou dobu husitských válek. A přestože oba hrady dávno ztratily své původní poslání, stále mají co vyprávět.
Zbytky Vranova-Pantheonu. Budova vpravo v podobě kaple je letohrádek)
Z Malé Skály se cesta zvedá vzhůru k úzkému pískovcovému hřebeni nad pravým břehem Jizery. Už první pohled na zdejší skály vysvětluje, proč si naši předkové vybrali právě toto místo. Strmé skalní stěny poskytovaly téměř dokonalou přirozenou ochranu. Nepřítel by musel útočit po úzkých přístupových cestách, kde se jeho početní převaha snadno měnila v nevýhodu.
Kolem roku 1425 zde Heník z Valdštejna založil hrad Vranov, někdy nazývaný také Skály nad Jizerou. Vznikal v mimořádně neklidné době. České země zachvátily husitské války, šlechtické rody hájily svá panství a bezpečné útočiště mělo cenu zlata.
Vranov byl ovšem neobvyklý i na středověké poměry. Zatímco většina hradů měla poměrně kompaktní půdorys, Vranov se rozprostíral podél úzkého skalního hřebene. Včetně předhradí dosahoval délky téměř 400 metrů. Proto bývá označován za nejdelší a jeden z nejkomplikovanějších skalních hradů v České republice.
Jednotlivé části nespojovala široká nádvoří, ale úzká schodiště, dřevěné lávky, skalní průchody a prostory vytesané přímo do pískovce. V některých místech stačil jediný chybný krok a pod nohama se otevřela hlubina. Vranov nebyl jen stavbou na skále. Skála sama byla jeho nejdůležitější součástí.
Skalní hřeben s Vranovem
Středověcí stavitelé využívali pískovcové bloky jako přirozené hradby a mezi nimi budovali dřevěné stavby, palisády a další opevnění. Do skal tesali sklepy, místnosti, schodiště i otvory pro ukotvení konstrukcí. Zbytky vytesaných místností připomínají, že zde kdysi lidé skladovali potraviny, střežili přístupové cesty, odpočívali i přečkávali nebezpečné časy.
Proto je zvláštní, že Vranov sloužil svému účelu po velmi krátkou dobu. Už na počátku 16. století je uváděn jako pustý. Hrad, jehož vybudování muselo stát značné úsilí, tak měl za sebou sotva několik generací skutečného života. Zřejmě pohodlnější sídla v údolí nakonec zvítězila nad bezpečím skalního labyrintu.
Tady ovšem příběh Vranova nekončí. Naopak začíná jeho snad nejpodivuhodnější kapitola. Na počátku 19. století získal maloskalské panství textilní podnikatel František Zachariáš Römisch. Byla to doba romantismu. Vzdělanou evropskou společnost fascinovaly středověké zříceniny, dávné legendy, slavní panovníci i velké historické události.
Römisch se rozhodl vytvořit z opuštěného hradu něco mimořádného. Ve skalách nechal budovat cesty, upravovat vyhlídky a umisťovat pamětní desky, pomníky a symbolické připomínky významných osobností.
Z bývalé středověké pevnosti vznikl Pantheon, tedy jakýsi chrám historické paměti pod širým nebem. Byli zde připomínáni panovníci, vojevůdci, spisovatelé, básníci i legendární hrdinové. V roce 1826 přibyl novogotický letohrádek s charakteristickou štíhlou věžičkou, který se stal jedním ze symbolů Malé Skály.
Nejvyšší místo hradu
Jednou z pozoruhodností Pantheonu je Síň tří císařů. Připomíná vítězství spojeneckých vojsk nad Napoleonem v bitvě u Lipska roku 1813, známé také jako bitva národů. Přestože hrad neměl s Napoleonem nic společného, stal se svědectvím doby, ve které Römisch žil. Pro tehdejší Evropany představovala porážka Napoleona historický zlom. Vítězství spojenců se stalo tématem oslav, pomníků a veřejných připomínek.
Vranovská skaliska působí zvlášť za podzimního šera téměř pohádkově. Úzké průchody mizí mezi skalami, schodiště se stáčejí do nečekaných směrů a některé vytesané prostory připomínají tajné úkryty.
Nikdo dnes nedokáže s úplnou jistotou rekonstruovat všechny jeho dřevěné stavby, lávky a obranná zařízení. Část někdejšího hradu proto zůstává skryta v představách historiků, archeologů i návštěvníků.
Od Vranova vede lesní cesta dál směrem k Frýdštejnu. Podzimní les se postupně mění. Místy se mezi stromy otevírají výhledy na skalní hřebeny a vzdálené kopce, jinde cesta mizí v tichu bukových porostů.
Pohled ze spodních pater hradu
Přesný rok založení Frýdštejna není známý. Uvádí se 14. století a souvisí s mocenskými poměry na panstvích Markvarticů a Bibrštejnů. První bezpečně doložená zmínka pochází z roku 1385, kdy se v písemných pramenech objevuje Bohuněk, řečený Puklice z Frýdštejna.
Nejvýraznější částí hradu je mohutná válcová věž, která se zachovala do dnešních dnů. Je vysoká přibližně 15 metrů, její průměr dosahuje kolem devíti metrů a zdivo je silné asi dva metry. Věž umožňovala sledovat okolní krajinu a v případě ohrožení mohla sloužit jako poslední obranné útočiště.
Zajímavé je, že její původní vstup neležel na úrovni nádvoří. Nacházel se přibližně šest až sedm metrů nad zemí, v prvním patře. Do věže se tak pravděpodobně vstupovalo po dřevěné konstrukci, kterou bylo možné v případě útoku odstranit nebo znepřístupnit.
Prostory vytesané v pískovci
Jedna z nejdramatičtějších událostí frýdštejnských dějin se odehrála v srpnu roku 1432. Tehdejším držitelem hradu byl Bohuš z Kováně, přívrženec katolické strany.
České země byly stále rozděleny náboženským a politickým konfliktem. Husitská vojska podnikala výpravy proti svým protivníkům a opevněná šlechtická sídla se stávala důležitými vojenskými body.
K Frýdštejnu přitáhli husité pod vedením Oty z Lozy a Jana Čapka ze Sán a hrad oblehli. Obránci měli výhodu skalního terénu, ale zároveň museli řešit zásoby potravin, vody i omezený prostor uvnitř hradu. Útočníci zase stáli před obtížným úkolem překonat opevnění vybudované na skalách.
Jenže žádná krvavá bitva se nekonala. Bohuš z Kováně se s husity dohodl a slíbil, že proti nim nebude podnikat nepřátelské akce. Později dokonce přestoupil ke kališníkům.
Jednou z jeho nejzajímavějších částí hradu je místnost vytesaná do skály jižně od hlavní věže. Ve stěně se nachází výklenek a další úpravy, které naznačují, že prostor sloužil jako hradní kaple. Představa bohoslužby uvnitř chladné skalní místnosti má zvláštní působivost.
Ještě zajímavější je letopočet 1691, který se s tímto prostorem spojuje. Naznačuje, že místo mohlo být využíváno nebo připomínáno ještě dlouho poté, co samotný hrad přestal sloužit jako šlechtické sídlo. Zřícenina tedy nemusela být úplně mrtvým místem. I když se z paláců staly ruiny, některé prostory mohly dál žít vlastním životem.
Hradní zřícenina od jihu
V 19. století se hrad Frýdštejn stal předmětem zájmu romantiků a spisovatelů, ještě později se na Frýdštejně natáčela pohádka O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Kamenná věž, úzké průchody, skalní světničky a nepravidelné zbytky zdí vytvářejí prostředí, které nepotřebuje téměř žádné kulisy.
Vranov a Frýdštejn mají hodně společného. Oba vznikly v krajině, kde skály poskytovaly přirozenou ochranu. Oba zažily neklidná staletí, střídání majitelů i postupný úpadek.
Vranov se v 19. století proměnil v romantický památník slavných osobností a historických událostí. Jeho dnešní tvář tak zčásti vypráví příběh středověku a zčásti příběh lidí, kteří středověk obdivovali.
Frýdštejn si naproti tomu zachoval výraznější podobu klasické hradní zříceniny. Jeho věž stále připomíná dobu, kdy se bezpečí měřilo tloušťkou zdí a výškou opevnění.
A právě tento kontrast dělá z jejich společné návštěvy zajímavý výlet. Nejvhodnější období k návštěvě je podzim, kdy slunce prosvětluje koruny stromů a skály získávají teplý zlatavý odstín.
A hlavně nikam nespěchat.
Zdroje:
