Článek
Když Maďarsko povstalo, Praha stála při Moskvě. Československo a krvavý podzim roku 1956
Zatímco Maďaři bojovali proti sovětské nadvládě a Poláci si vynutili politické změny, československé komunistické vedení nabízelo Moskvě vojenskou pomoc. Praha se přitom neomezila na politickou podporu sovětské intervence. Maďarským komunistům dodávala zbraně, chránila jejich funkcionáře a pomáhala obnovovat bezpečnostní aparát po porážce povstání. Jak se zachovalo Československo a jak jeho postoj obstojí ve srovnání s ostatními zeměmi socialistického tábora?
„Maďaři se chovají jako Poláci, Poláci jako Maďaři. A Češi jako svině.“
Tento hořký dobový vtip připomněl historik Jiří Pernes při hodnocení událostí roku 1956. V několika slovech vystihuje atmosféru tehdejší střední Evropy, v níž se jednotlivé komunistické režimy i jejich obyvatelé zachovali velmi rozdílně.
Demolice Stalinovy sochy v Budapešti
V Polsku se po dělnických nepokojích v Poznani dostal v říjnu 1956 k moci Władysław Gomułka, který prosazoval větší nezávislost na Moskvě. V Maďarsku přerostly demonstrace v celonárodní povstání proti komunistickému režimu a sovětské nadvládě. Československo naproti tomu zůstalo politicky stabilní a jeho vedení se zařadilo mezi rozhodné zastánce sovětského zásahu.
Samozřejmě, že oficiální postoj komunistické vlády nekorespondoval s názory všech československých občanů. Sympatie k maďarským povstalcům existovaly i v Československu. Režim je sledoval a v zárodku potlačoval.
Československá účast na událostech roku 1956 přitom nebyla pouze záležitostí propagandy. Dochované dokumenty ukazují, že Praha nabízela Moskvě vojenskou pomoc a poskytovala maďarským komunistům zbraně i bezpečnostní zázemí. Praha se obávala, že revoluce překročí hranice.
Maďarské povstání začalo 23. října 1956 demonstracemi v Budapešti. Protestující požadovali politické reformy, odchod sovětských vojsk, svobodnější veřejný život a návrat reformního komunisty Imre Nagye do čela vlády.
Během několika dní se protesty změnily v ozbrojené povstání. Sovětské jednotky, které původně zasáhly proti demonstrantům, se ocitly ve střetech s povstalci. Nagyova vláda postupně přijímala stále radikálnější požadavky a 1. listopadu oznámila neutralitu Maďarska a vystoupení z Varšavské smlouvy.
Hořící sovětské technika v budapešťské ulici v listopadu 1956
Pro československé komunistické vedení představoval tento vývoj zásadní hrozbu. Nešlo jen o osud sousedního státu. V Praze panovaly obavy, že by se revoluční nálady mohly rozšířit také na Slovensko, zejména do oblastí s početným maďarským obyvatelstvem.
První opatření přišla prakticky okamžitě. Již 24. října inicioval první tajemník ÚV KSČ Antonín Novotný zpřísnění bezpečnostních opatření na československo-maďarské hranici. Následující den ministr národní obrany Bohumír Lomský nařídil přípravu armádních jednotek.
Na hranici byly posilovány jednotky Pohraniční stráže, Veřejné bezpečnosti a Vnitřní stráže. Podle historických studií se do prvních opatření zapojilo nejméně 3 781 příslušníků těchto složek. Později bylo na jižní Slovensko povoláno přibližně 14 000 záložníků, oficiálně na vojenské cvičení. Československé vedení tak přijalo rozsáhlá vojenská a bezpečnostní opatření ještě před rozhodujícím sovětským útokem na Budapešť.
Nejvýraznějším dokladem politického postoje Prahy byla nabídka přímé účasti československých ozbrojených sil. Na přelomu října a listopadu 1956 probíhaly intenzivní konzultace mezi sovětským vedením a představiteli dalších socialistických států. Moskva připravovala druhou vojenskou intervenci, která měla svrhnout vládu Imre Nagye a obnovit komunistický režim loajální Sovětskému svazu.
Antonín Novotný patřil k zastáncům rozhodného postupu. Podle historika Vladimíra Nálevky dokonce navrhoval vytvoření československého dobrovolnického sboru, který by se podílel na vojenském zásahu. Sovětský vůdce Nikita Chruščov však nabídku odmítl. Československo mělo především zajistit společnou hranici a zabránit nekontrolovanému pohybu osob a ozbrojených skupin.
Dne 2. listopadu politbyro ÚV KSČ výslovně podpořilo opatření směřující k udržení komunistického režimu v Maďarsku a deklarovalo připravenost aktivně pomoci. Když 4. listopadu zahájila sovětská armáda operaci Vichr, Československá lidová armáda zůstala na československém území.
Ruszkik haza! ("Rusové táhněte domů")
To však neznamenalo, že se Praha na potlačování povstání nepodílela jinými prostředky. Jednou z méně známých kapitol roku 1956 jsou přímé dodávky československých zbraní maďarským komunistickým a bezpečnostním složkám.
Historik Ladislav Bukovszky popsal případ z konce října, kdy do Banské Bystrice přijel Sándor Jakab, představitel maďarské komunistické strany z oblasti Salgótarjánu. Dne 28. října požádal československé představitele o lehké zbraně pro přibližně 300 příslušníků maďarské státní bezpečnosti a komunistické strany.
Žádost projednal Karol Bacílek, jeden z nejvýznamnějších slovenských komunistických funkcionářů. Po získání souhlasu Antonína Novotného byly zbraně následujícího dne vydány maďarské straně. Československé orgány tedy poskytly konkrétní materiální pomoc ozbrojeným složkám, které stály proti maďarskému povstání.
Současně se Praha připravovala na možnost nepokojů na vlastním území. Československé ministerstvo vnitra rozhodlo o rozsáhlém posílení výzbroje svých složek na Slovensku. Pro krajské správy ministerstva vnitra bylo vyčleněno 20 000 samopalů a kulometů a více než 13 milionů nábojů.
Vedle armády sehrála významnou roli také československá Státní bezpečnost. V rámci takzvané Akce M, označované podle Maďarska, připravily československé orgány ubytovací kapacity pro maďarské komunistické funkcionáře a příslušníky bezpečnostních složek, kteří před povstáním uprchli na československé území.
Další operace, označovaná jako Akce Emigrace, se zaměřovala na příslušníky maďarské rozvědky a jejich rodiny. Československé ministerstvo vnitra jim poskytovalo ubytování, organizační pomoc a v některých případech také falešné cestovní doklady.
Uprchlí maďarští komunisté tak získali bezpečné zázemí na území sousedního státu. Po potlačení povstání se část z nich mohla vrátit a zapojit do obnovovaného režimního aparátu.
Povstalci pověsili tělo agenta maďarské tajné komunistické služby
Dne 4. listopadu 1956 zahájila sovětská armáda rozsáhlý útok na Budapešť a další maďarská města. Organizovaný ozbrojený odpor byl postupně potlačen. Do čela nového prosovětského režimu nastoupil János Kádár. Následovalo zatýkání, vyšetřování, soudní procesy a represe proti účastníkům revoluce.
Československo se zapojilo také do materiální podpory nového režimu. Na žádost maďarského ministra Ference Münnicha připravilo československé ministerstvo vnitra dodávky zbraní, munice a bezpečnostního materiálu.
Podle Bukovszkého výzkumu obsahovala zásilka předaná v březnu 1957 mimo jiné 500 pistolí ráže 6,35 mm, 50 automatických zbraní ráže 9 mm, více než 3,5 milionu nábojů a gumové obušky. Celková hodnota dodávky přesahovala 1,8 milionu tehdejších korun. Československo navíc schválilo hospodářskou pomoc Maďarsku ve výši 90 milionů korun.
Zatímco československé vedení podporovalo sovětskou intervenci, v Polsku se v roce 1956 odehrával odlišný politický vývoj.
Červnové dělnické povstání v Poznani, při němž bezpečnostní síly zabily desítky lidí, otřáslo komunistickým režimem. V říjnu se do čela Polské sjednocené dělnické strany vrátil Władysław Gomułka, který prosazoval omezené reformy a větší samostatnost vůči Moskvě.
Polská společnost projevovala maďarským povstalcům mimořádnou solidaritu. Organizovaly se sbírky, darování krve i materiální pomoc. Postoj polského komunistického vedení však nebyl totožný s postojem veřejnosti. Gomułka sice odmítal vojenské řešení maďarské krize a upozorňoval na odpovědnost předchozího stalinistického režimu, ale nakonec sovětskou intervenci politicky akceptoval.
Rozdíl proti Československu přesto zůstává výrazný. Polské vedení neusilovalo o aktivní vojenskou účast na potlačení povstání a zároveň hájilo vlastní reformní změny.
Rumunské vedení Gheorghe Gheorghiu-Deje patřilo mezi zastánce sovětského zásahu. Jeho obavy posilovala přítomnost početné maďarské menšiny v Sedmihradsku. Události v Maďarsku vyvolaly sympatie také mezi rumunskými studenty, zejména v Temešváru, kde následovaly protesty a zatýkání. Rumunsko poskytovalo Sovětskému svazu politickou i logistickou podporu.
Imre Nagy a jeho spolupracovníci, kteří se uchýlili na jugoslávské velvyslanectví v Budapešti, byli po jeho opuštění zadrženi a převezeni do Rumunska. Tam byli drženi pod dohledem a podrobeni politickému tlaku. Rumunské vedení tak spolupracovalo se Sověty také při následném postupu proti představitelům poražené revoluce.
Josip Broz Tito se od roku 1948 nacházel mimo přímou sovětskou kontrolu. Jeho režim prosazoval vlastní model socialismu a zpočátku sympatizoval s reformní politikou Imre Nagye. Jakmile však maďarská revoluce začala ohrožovat samotnou existenci komunistického systému, jugoslávský postoj se změnil.
V noci z 2. na 3. listopadu 1956 se Tito na ostrově Brioni tajně setkal s Nikitou Chruščovem a Georgijem Malenkovem. Podle dochovaných záznamů přijal potřebu sovětského vojenského zásahu a podpořil vytvoření nové maďarské vlády pod vedením Jánose Kádára.
Jugoslávie se však následně dostala s Moskvou do konfliktu kvůli osudu Imre Nagye. Ten se uchýlil na jugoslávské velvyslanectví. Po jeho opuštění byl navzdory poskytnutým zárukám zadržen. Tito proti tomuto postupu protestoval.
Východoněmecký vůdce Walter Ulbricht měl ještě v živé paměti dělnické povstání z června 1953, které musela potlačit sovětská armáda. Maďarské události proto vnímal jako nebezpečný precedent. Vedení NDR podporovalo sovětský postup a přijímalo bezpečnostní opatření, která měla zabránit rozšíření protestů.
Podobně reagovalo Bulharsko pod vedením Todora Živkova. Také zde převládala podpora sovětské politiky a snaha udržet domácí politickou stabilitu.
Albánský vůdce Enver Hodža patřil k nejtvrdším odpůrcům destalinizace. Maďarské povstání pro něj představovalo potvrzení nebezpečí politického uvolňování. Jeho režim podporoval tvrdý postup proti povstalcům a zároveň potlačoval domácí opozici.
Přestože tedy existovaly rozdíly v konkrétních opatřeních, vedení NDR, Bulharska a Albánie stálo politicky na straně Moskvy.
Rozstřílená budova ústředí Komunistické strany v Budapešti
Proč se Československo nevydalo polskou nebo maďarskou cestou?
Československo prošlo významnou vnitropolitickou krizí již v letech 1951 až 1953. Vrcholila politickými procesy, hospodářskými problémy, a nakonec dělnickými nepokoji po měnové reformě v červnu 1953.
Nejvýznamnější protesty tehdy vypukly v Plzni, kde se proti režimu postavili zaměstnanci Škodových závodů a další obyvatelé. Protesty byly potlačeny. V následujících letech se komunistickému vedení podařilo znovu upevnit kontrolu nad společností.
V roce 1956 proto v Československu neexistovalo tak silné organizované reformní hnutí jako v Polsku ani tak rozsáhlá společenská mobilizace jako v Maďarsku.
Svou roli hrála také odlišná historická zkušenost. V Polsku a Maďarsku byly protiruské a protisovětské nálady historicky mnohem silnější. V Československu naopak přetrvávala část pozitivního obrazu Sovětského svazu jako osvoboditele z roku 1945.
Projevy solidarity existovaly, ale režim je sledoval a postihoval. Podle historika Vladimíra Nálevky bylo již do 5. listopadu podáno 655 trestních oznámení souvisejících s projevy sympatií k maďarské revoluci.
Zatímco v Maďarsku se nespokojenost proměnila v celonárodní povstání a v Polsku v politické reformy, v Československu zůstaly projevy odporu převážně izolované.
Maďarské povstání roku 1956 ukázalo, že socialistický blok nebyl politicky jednotným celkem. Polsko se pokusilo prosadit omezenou samostatnost a reformy. Jugoslávie sledovala vlastní zájmy a její politika se během několika dní výrazně proměnila. Rumunsko spolupracovalo se Sověty nejen politicky, ale i při následných represích. NDR, Bulharsko a Albánie podporovaly zachování dosavadního systému.
Československo patřilo k režimům, které sovětský zásah podporovaly od počátku a byly připraveny nabídnout také vlastní ozbrojené síly. Nebyla to jen loajalita vyjádřená v diplomatických prohlášeních, ale praktická spolupráce při udržení komunistické moci v sousedním státě.
Hořký vtip jako historické svědectví
„Maďaři se chovají jako Poláci, Poláci jako Maďaři. A Češi jako svině.“
Tento výrok samozřejmě není objektivním hodnocení celých národů. Je svědectvím o dobové frustraci a o kontrastu mezi odvahou maďarských povstalců, polským reformním hnutím a politikou československého komunistického vedení.
Československé vedení nezůstalo jen stranou a nepřihlíželo. V mezích svých možností aktivně pomáhalo silám, které maďarskou revoluci potlačovaly. O dvanáct let později, v srpnu 1968, se Československo samo stalo cílem vojenské intervence Sovětského svazu a jeho spojenců.
Historická ironie je zřejmá. Země, jejíž komunistické vedení v roce 1956 nabízelo pomoc při potlačení reformního a revolučního hnutí u sousedů, zažila v roce 1968 sovětský zásah proti vlastnímu reformnímu pokusu.
Obě události se v mnohém lišily. Spojovala je však zásadní hranice, kterou Moskva svým spojencům stanovila. Politické změny byly přípustné jen potud, pokud neohrožovaly sovětskou kontrolu nad střední a východní Evropou.
Zdroje:
cnn.iprima.cz/vezmem-kladiva-a-dovedeme-biti-cesi-v-roce-1956-nabadali-sovety-k-drsnemu-srazeni-madaru-525399?utm_campaign=aifunkce&utm_medium=seznam_distribuce&utm_source=www.seznam.cz
hlidacipes.org/za-libivym-populismem-se-vzdycky-skryva-zrada-madarsko-podzim-1956-a-my/?utm_campaign=aifunkce&utm_medium=seznam_distribuce&utm_source=www.seznam.cz
Jiří Bílek (ed.): Vojenská a další opatření Československa v době povstání v Maďarsku na podzim 1956. Historický ústav Armády České republiky, Praha, 1993
Jiří Pernes: Na prahu socialismu. Československo v letech 1956–1960. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2025
Jiří Pernes: Krize komunistického režimu v Československu v 50. letech 20. století. Brno, 2008
