Článek
Mezi turisty, kteří navštěvují v Česku hrady, zámky nebo muzea, se nedávno začal prosazovat nový trend. Funerální turistika. Cílem bývá návštěva hřbitovů, poznávání hrobů nebo pátrání po legendách významných osobností.
Největším hřbitovem v Česku jsou Olšanské hřbitovy. Na místě zvaném Wolšany zakoupila pražská obec v roce 1558 pozemek pro morový hřbitov. Během morové epidemie v roce 1680 zemřelo v Praze 32 000 obyvatel a v letech 1713-14 dalších 12 000. Tím byla kapacita hřbitova vyčerpána a bylo třeba ho opakovaně rozšiřovat. Dnes mají Olšanské hřbitovy rozlohu více než 50 hektarů.
Na Olšanských hřbitovech se nachází kromě unikátních funerálních památek i řada zajímavých staveb, včetně pravoslavného Chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice, kde se konají pravoslavné bohoslužby. Dnes se zde nachází 25 000 hrobek, téměř 200 kaplových hrobek, 65 000 hrobů, 20 000 urnových hrobů, 6 kolumbárních zdí a dvě louky rozptylu. Počet pohřbených po celou dobu trvání hřbitova je asi 2 000 000 zemřelých.
Hrobky na Olšanských hřbitovech
Lidé, kteří přijdou na Olšanské hřbitovy většinou navštíví hroby svých předků a blízkých, obzvláště v této době, kolem Dušiček. Ale je množství hrobů, které jsou opuštěné, u kterých se zastaví zvědavý turista, upoutaný jejich náhrobkem nebo starodávnou kaplí. Takový návštěvník, obdivovatel funerální architektury nemůže minout jeden z největších náhrobků na celých Olšanech. Velké sousoší kdysi význačného pražského měšťana, advokáta a soudce Aloise Hrdličky.
Monumentální sousoší zvané Matčin sen připomíná mladíka, jehož předčasná smrt zdrtila rodiče. Za velkolepým dílem se však skrývá příběh, který by mohl být námětem románu. Pověsti o nešťastné lásce a tajemném původu zemřelého, soudní proces váženého úředníka, spory o peníze i postupný odchod rodiny, po níž zůstala především kamenná památka.
Hrobka rodiny Hrdličkovy na Olšanských hřbitovech v Praze
Hrobka rodiny Hrdličkovy je jednou z nejpozoruhodnějších a zároveň nejpopulárnějších funerálních památek na Olšanech. Manželé Hrdličkovi ji objednali pro svého jediného syna Hanse Hrdličky. Sousoší tvoří matka zlomená žalem nad smrtí svého jediného syna, kterou utěšuje její muž. Za ruku drží svého syna, kterému, anděl otevírá dveře věčnému životu. Když byl v červnu 1904 pomník dokončen, okamžitě se vyrojilo množství drbů, ze kterých se postupně staly legendy, týkající se osob tvořících pomník.
Hrob se už tehdy stal vyhledávaným místem návštěvníků, zvědavců a milenců, kteří si u něj dávali dostaveníčka. Množství smyšlených příběhů dostalo náhrobek i na pohlednice a stránky tehdejších magazínů. Hrobem nelegitimního syna císaře pána se nemůže chlubit kdejaký hřbitov. Toto a mnoho dalšího se o pochovaném synovi říkalo zcela otevřeně a věrohodně v pražských hospodách a na tržištích.
V malé vesnici u Rokycan narodil do rodiny pachtýře Alois Hrdlička. Pilný a cílevědomý mladý muž se z chudých venkovských poměrů, po vystudování právnické fakulty, stal soudcem a soudním přísedícím. Oženil se s Jindřiškou Wurmovou z Královských Vinohrad a mladí novomanželé se staly součástí pražské honorace. Když se 3. července 1879 narodil dlouho očekávaný jediný syn Jan, bylo štěstí rodiny dokonalé.
Oznámení o úmrtí Jana Hrdličky (Prager Abendblatt, 26. 5. 1900)
Rodiče vedli syna ke studiu, takže se mladý a pohledný syn dostal na c. a k. Konzulární akademie ve Vídni. Což byla vzdělávací instituce, která připravovala na karierní dráhu budoucí diplomaty. Vše, co si manželé Hrdličkovi plánovali vycházelo a žádná překážka nestála jejich synovi v cestě za diplomatickou kariérou. Jenže jak známo, člověk plánuje a Bůh se směje.
Zpráva z Vídeňské akademie srazila manžele Hrdličkovi do kolen. Posluchač druhého ročníku Diplomatické akademie Hans Hrdlička zemřel 25. května 1900 ve věku 21 let na zápal plic. Rodiče se rozhodli uctít památku svého mrtvého syna velkolepým pomníkem, který by zároveň poukazoval na sociální a finanční zázemí rodiny soudního rady Hrdličky.
Architekt Balšánek, autor budovy Muzea hlavního města Prahy, mostu Legií či spoluautor Obecního domu, byl tím nejlepším, co Praha v oblasti architektury mohla nabídnout. Společně se sochařem Františkem Rousem vytvořili monumentální mramorové sousoší. Představuje syna Jana ve školní uniformě doprovázeného andělem na věčnost a zhroucenou matku, kterou podpírá její manžel. Postava otce s tehdy módními licousy nápadně připomínala vyobrazení císaře Františka Josefa I. Proto vznikla fáma, že zesnulý Jan Hrdlička byl císařovým levobočkem.
Přestože byla v novinách uvedena příčina smrti, rozšířila se romantická legenda o sebevraždě z nešťastné lásky. Protože měl na sobě uniformu školy, uváděla jiná fáma, že padl ve válce. Ta nejméně romantizující příčina smrti byla sebevražda zastřelením kvůli dluhům z karet.
Pravoslavné části hřbitova dominuje chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice
Sousoší je dokonalou, realisticky vyvedenou prací včetně takových detailů, jako je kožešinový límec na otcově kabátu, draperie matčiných šatů nebo peří na křídlech anděla. Do mramoru jsou vytesána slova básně Josefa Václava Sládka „Až přejde den“.
Alois Hrdlička patřil k lidem, jejichž úřední postavení mělo v tehdejší společnosti značnou váhu. Titul soudního rady představoval respektované místo v justiční hierarchii monarchie. O to větší rozruch vzbudily novinové články o tom, že se sám vlivný soudce ocitl na lavici obžalovaných.
V roce 1905 čelil obviněním z podvodného jednání a úplatkářství. Případ se dostal před porotu, která jej sice osvobodila, ale jeho potíže tím neskončily. Následovalo disciplinární řízení a komplikace kolem jeho služebního postavení a penzionování. V březnu 1906 vídeňský kasační soud rozhodl v jeho prospěch ve věci penzionování v hodnosti soudního rady.
Pro manžele Hrdličkovi, které zlomila smrt jejich jediného syna to musela být další těžká životní zkouška. Nebyla poslední. Ještě ten samý měsíc, tedy v březnu 1906 se ocitnul znovu před soudem. Sochař František Rous na něj podal žalobu za neuhrazení 10.400 korun, které měl dlužit za zhotovení náhrobku. Zakázku sochař ohodnotil na 30.500 korun, což Hrdlička popíral s tím, že dohodnutá částka byla ta, kterou zaplatil, tedy nic nedluží.
Proces se táhnul a starý pán Hrdlička 30. dubna 1906 zemřel. Pohřben byl samozřejmě do rodinné hrobky na Olšanech. Vdova Hrdličková přežila 1. světovou válku a zemřela v roce 1924. Její tělo pochovali vedle manžela a syna. V rodinné hrobce tak nakonec spočinuli všichni tři.
Hlavní vchod do Olšanských hřbitovů
Na Dušičky přicházejí lidé na hřbitovy za těmi, jejichž jména znají a jejichž tváře si pamatují. Zapalují svíčky, upravují květiny a na chvíli obnovují pouto mezi živými a mrtvými. U náhrobku Matčin sen je tomu trochu jinak. Jeho objednavatelé už dávno nežijí. Svět, do kterého patřili, zanikl. Tituly, úřední hodnosti, společenské postavení i spory, které kdysi vzbuzovaly pozornost, dnes zajímají především historiky a milovníky staré Prahy.
Zůstalo však dílo, které přežilo nejen své objednavatele, ale i jejich někdejší společenskou slávu a všechny spory, které je provázely. Matčin sen tak zůstává nejen mimořádným náhrobkem, ale i připomínkou zvláštního paradoxu. Rodina může zmizet z živé paměti, ale její smutek zůstane vytesán do kamene.
Zdroje:
www.architektonickymanual.cz/prazske-hrbitovy/hrobka-rodiny-hrdlickovy/o4130
cs.wikipedia.org/wiki/Ol%C5%A1ansk%C3%A9_h%C5%99bitovy
cs.wikipedia.org/wiki/Alois_Hrdli%C4%8Dka_(pr%C3%A1vn%C3%ADk)
