Článek
Literatura i film mají skutečné předobrazy rády. Sherlock Holmes vděčil za některé vlastnosti lékaři Josephu Bellovi, Alenka z říše divů Alici Liddellové a také Jaroslav Hašek si důstojnický sbor ve Švejkovi zdaleka nevysnil po několika pivech. Skutečné předobrazy měli poručík Lukáš, hejtman Ságner i další postavy.
Miloslav Švandrlík pokračoval v osvědčené české metodě. Pošlete spisovatele na vojnu a stát mu bezplatně dodá grotesku, kterou už stačí jen zapsat. Historik Ivo Pejčoch potvrzuje, že Švandrlík při tvorbě Černých baronů využil řadu skutečných vojáků a důstojníků, které během služby poznal.
Je ovšem třeba provést jednu drobnou opravu lidové paměti. Švandrlík nesloužil přímo u Pomocných technických praporů, nýbrž od roku 1953 u 1. technického praporu na Zelené Hoře u Nepomuku. PTP už tehdy procházely reorganizací a režim u technických praporů byl mírnější. Přesto mezi mužstvem přežívali bývalí pétépáci, černé výložky i atmosféra pracovních jednotek. Samotný Švandrlík později namítal, že rozdíl byl pro obyčejného vojáka poněkud akademický. A právě tam potkal svého životního majora.
Filmový major Haluška, kterému Pavel Landovský propůjčil hlas schopný zastavit tankový útok a mimiku člověka, jenž právě zjistil, že marxismus obsahuje příliš mnoho knih, se ve skutečnosti jmenoval Andrej Gazda. Narodil se 28. ledna 1920 v Dlhém nad Cirochou na východním Slovensku v dělnické rodině. Absolvoval osm tříd školy, pracoval v zemědělství a potom jako pomocník lesního správce. Čili žádný generální štáb ani Frunzeho vojenská akademie v Moskvě. Socialistická armáda však později dokázala ocenit jiné kvality a Gazda jich měl několik. Byl fyzicky zdatný, praktický, zkušený z války, a především už věděl, odkud fouká dějinný vítr.
V říjnu 1940 nastoupil do armády Slovenského státu k ženijnímu praporu v Novém Mestě nad Váhom. V červnu následujícího roku odjel na východní frontu, tedy bojovat po boku Německa proti Sovětskému svazu. V lednu 1942 ho zasáhla střepina do nohy. Zranění nebylo těžké a Gazda pokračoval ve službě, postupně jako svobodník a desátník. A tady začíná životopis, který by ideologické oddělení nejraději psalo tužkou, aby šlo snáz vymazat.
Na jaře 1944 byl Gazda propuštěn do civilu. Pracoval na železnici, po jejím bombardování se nějaký čas ukrýval před Němci a v prosinci dobrovolně vstoupil do 1. československé samostatné tankové brigády. S ní se účastnil závěrečných bojů včetně ostravské operace, nejprve jako velitel družstva a později čety. Jeho válečná kariéra tak měla politicky dokonale pružnou konstrukci. Nejprve táhl na východ proti Rudé armádě, poté bojoval na straně československého vojska podporovaného Sověty proti Němcům. Kdyby to Švandrlík vymyslel, kritika by mu mohla vytknout přehnanou karikaturu.
Dokonce i jedna z nejabsurdnějších podrobností spojených s filmovým Terazkym měla podle pamětníků reálný základ. Gazda měl na slavnostní uniformě nosit německou sponu za boj zblízka, získanou během východního tažení. K tomu později přibyly československé a sovětské medaile. Na jednom člověku se tak mohly sejít dekorace připomínající obě strany evropského válečného masakru. Dějiny zkrátka nemají smysl pro pořádek v medailích.
Po válce Gazda v armádě zůstal a začal rychle postupovat. Doplnil si poslední dvě třídy měšťanky a absolvoval důstojnický kurz ženijního vojska. Stal se poručíkem, nadporučíkem a v únoru 1951 kapitánem. Velel ženijním jednotkám v Olomouci, Mladé a Litoměřicích a v září 1953 byl ustanoven velitelem 1. technického praporu v Nepomuku a na Zelené Hoře. Tam se setkal s vojínem Miloslavem Švandrlíkem. O osm měsíců později, 29. května 1954, byl povýšen na majora.
Gazdovy služební posudky přitom nabízejí půvabný pohled do personální politiky lidové armády. Nadřízení jej hodnotili jako pilného, přátelského a pracovitého, zároveň mu však vytýkali nízké vzdělání, nedostatečnou politickou vyspělost a chaos v administrativě. Někteří pochybovali, zda se na funkci velitele praporu vůbec hodí. Gazda byl členem KSČ, jenže zjevně nebyl ideologický myslitel. Marxismus-leninismus v něm nezískal nového Engelse, zato ženijní vojsko získalo majora.
Právě zde je Švandrlíkova karikatura nejzajímavější. Skutečný Gazda podle pamětníků nebyl jednoduše hlupák. Býval popisován jako přímý člověk se zvláštním charismatem, který osobními vlastnostmi převyšoval řadu ostatních důstojníků. Jeden z mužů, kteří jej poznali, jej po letech označil dokonce za čestného člověka a „vojáka každým coulem“.
Terazky tedy nebyl jen směšný produkt systému. Byl také jeho praktickým dítětem. Člověk s malým formálním vzděláním, ale skutečnou bojovou zkušeností, kterého dějiny několikrát převlékly do jiné uniformy a pokaždé očekávaly, že bude vědět, co se právě považuje za správné.
Švandrlík později nechal literárního Halušku z armády odejít a vrátit se k práci v lese. Skutečnost byla méně poetická a mnohem více služebně-kádrová. Gazda v Nepomuku skončil roku 1956, ale armádu neopustil. Sloužil dál ve východních Čechách a na dalších místech, mimo jiné u jednotek zajišťujících potrubní dopravu a skladování pohonných hmot. Působil v Bohdanči, Bělé pod Bezdězem, a nakonec v Heřmanově Městci. Roku 1970 byl povýšen na podplukovníka. Do výslužby odešel v lednu 1975 po přibližně pětatřiceti letech vojenské služby. Zemřel 3. června 2004 v Pardubicích. Člověk, kterého si národ pamatuje především jako poněkud zmateného majora pronásledujícího vojína Kefalína, tedy ve skutečnosti přežil několik režimů, dvě válčící armády, politické prověrky i vlastní služební hodnocení. To už není špatný výkon na muže, který se do národní kultury zapsal především slovem „terazky“.
Reálné kořeny měli podle Švandrlíka a historiků i další důstojníci, jenže právě zde je vhodné odložit filmovou sebejistotu. Autor po desetiletích přiznával, že jména svých někdejších nadřízených měnil a u některých už si ani nepamatoval, kdo přesně předlohou byl. Bezpečně přiřadit konkrétní životopisy kapitánu Ořechovi, provianťáku Honcovi, poručíku Hamáčkovi či politrukovi Troníkovi proto nelze. Film z nich navíc udělal ještě koncentrovanější typy vojenského aparátu. Ořech je politická uvědomělost v lidské podobě, Honec zásobovací pud se služební čepicí a Hamáček muž, kterému armáda svěřila hodnost dříve, než stačila zjistit proč. A možná je to příznačné. Gazdu lze vytáhnout z archivů jako konkrétního člověka. Ostatní fungují spíše jako kolektivní portrét důstojnického prostředí, které Švandrlík poznal. Část byla jistě přibarvena, několik skutečných lidí mohlo splynout do jediné postavy a skutečná historka dostala pointu, kterou jí život zapomněl přidělit.
Ostatně ani Roman Kefalín není záhadou. Jeho hlavním předobrazem byl sám Švandrlík, který před vojnou pracoval jako asistent režie Vesnického divadla. Spisovatel tedy do kasáren neposlal imaginárního hrdinu. Poslal tam sebe a kolem sebe rozmístil muže, které poznal. Jen jim pro jistotu změnil jména.
Černí baroni jsou dnes především komedie. To je zároveň jejich síla i past. Skutečné PTP vznikly jako nástroj izolace politicky nespolehlivých mužů a jako zdroj levné pracovní síly. Švandrlíkova zkušenost s pozdějším technickým praporem byla mírnější, přesto vyrůstala ze stejné absurdní vojensko-politické kultury. Právě proto funguje Terazky dodnes. Není jen karikaturou jednoho Andreje Gazdy. Je zosobněním systému, v němž bylo možné mít za sebou tažení proti Sovětskému svazu, německé vyznamenání, později sovětskou medaili, členství v KSČ, nedostatečnou politickou vyspělost, a nakonec hodnost podplukovníka československé armády. Pavel Landovský z něj udělal jednu z nejslavnějších figur českého filmu. Švandrlík mu dal nesmrtelné věty. Ale základní materiál dodaly dějiny samy. A těm se těžko konkuruje.
Zdroje:
