Článek
Důstojník československé armády Karol Pazúr a jeho muži v roce 1945 během jediné noci povraždili 120 žen a 75 dětí
„Skvrna národa, mravně méněcenný, nicméně příčetný“. Tak byl v roce 1949 označen prokurátorem Antonem Rašlou u vojenského soudu Karol Pazúr. Dvacetiletý trest si měl masový vrah odpykat v Leopoldově. Jenže nestalo se tak.
Karol Pazúr se narodil v Krompachoch a po škole se vyučil knihvazačem. Krátkou dobu byl úředníkem. Rodina Pazúrových neměla v okolí dobrou pověst. Jeho bratr byl v roce 1932 odsouzený za špionáž ve prospěch Maďarska. Po vzniku Slovenského štátu se stal členem Hlinkovy gardy a jednotek SS.
Karol Pazúr vstoupil do Slovenské rychlé divize a bojoval v Sovětském svazu. V roce 1943 pochopil, že Německo nemůže válku vyhrát a dal se dobrovolně zajmout Rudou armádou. Věděl, že bude muset zahladit svoji nacistickou minulost a po vstupu do československých jednotek se začal družit s Bedřichem Reicinem, který se měl stát jeho zárukou pro budoucnost. Po jeho boku působil Karol Pazúr jako zpravodajský důstojník až do konce války. Následujícího roku vstoupil do KSČ a kariéra mladého komunisty mohla začít.
Karol Pazúr, někdejší člen Hlinkovy gardy, kolaborant a posléze komunista
Pobyt v armádě se mu zamlouval, vrátit se ke své profesi vazače knih ho nelákalo. Po válce tedy zůstal v armádě jako poručík obranného zpravodajství. Protože měl svoji nacistickou minulost, začal vystupovat jako zapřisáhlý odpůrce Němců a všeho německého.
Jako hrdina osvoboditel vykonal se svým plukem na pražském Václavském náměstí slavnostní vojenskou přehlídku a vlakem se vracel do slovenské Petržalky, kde měl pluk základnu. Bylo 18. června 1945. Jeho vlak zastavil v Přerově, kam dorazilo dalších osmdesát vlaků, směřujících stejným směrem na Slovensko. V šesti z nich byli karpatští Němci, kteří se vraceli z Německa domů. Asi tři sta slovenských Němců a Maďarů se vracelo na střední Slovensko. Před rokem byli nuceně vysídleni do Sudet, do oblastí kolem Rumburku, Ústí a Šluknovského výběžku.
Jakmile se lovec Němců Pazúr dozvěděl, kdo je v oněch šesti vagonech, okamžitě každého vyslechl a obvinil je ze spolupráce s nacisty a ze zrady.
Poprvé si do Lověšic, vesnice u Přerova, přišel pro nějaký proviant pro mužstvo. Podruhé už chtěl po předsedovi MNV patnáct mužů na vykopání hrobů pro šest esesáků. „Kdo odmítne, toho můžeme klidně taky zastřelit,“ řekl Pazúr. Ze strachu před zastřelením byla vybrána skupina asi třiceti mužů. Telefonní spojení do Přerova nefungovalo, aby celou situaci ohlásili, a nakonec zastřelení šesti esesáků těsně po válce zase až taková událost nebyla. Jenže nemohli tušit, že nepůjde o šest esesáků.
Večer nechal Pazúr zadržené nastoupit na nádraží, prý kvůli preventivnímu výslechu. V devět hodin večer vojáci pod samopaly vedli skupinu 267 lidí včetně žen, starců a dětí z nádraží na návrší Švédské šance. Kolem půlnoci třicet místních mužů vykopalo masový hrob. Zajatci se museli svléknout do spodního prádla, odevzdat šperky, peníze a doklady. Ty vojáci okamžitě spálili. Muži prosili o smilování, ženy mlčely a děti plakaly. Vybraná desetičlenná popravčí četa začala střílet zajatce do týlu. Kolem půl páté ráno byli všichni mrtví. Karol Pazúr se svým zástupcem Bedřichem Smetanou ještě stříleli do těch, kdo by mohli přežít. Místní muži, kteří vykopali jámu, stáli během vraždění o sto metrů dál, hlídaní vojáky. Poté zasypali masový hrob hlínou a po páté hodině ranní se vrátili do Lověšic.
Kříž vybudovaný v roce 2018 na severním svahu kopce Švédské šance
Je šest týdnů po válce 19. června 1945 a právě skončil jeden z největších masakrů na německém civilním obyvatelstvu. Místní se vrátili domů a snažili se na celou tu hrůzu zapomenout. Vojáci se vrátili na nádraží, kde ještě rabovali v prázdných vagonech, a nakonec odjeli do svých kasáren v Petržalce u Bratislavy.
Asi dva roky byl klid, ale nakonec Pazúr skončil ve vězení. Obhajoval vraždy vlasteneckými důvody. Na dotaz, proč vraždil i malé děti, udiveně odpověděl: „Co jsem s nimi měl dělat, když jsem nechal popravit jejich rodiče?“
Svědkové vypovídali o jeho krutosti, když šestileté dítě ho prosilo, aby ho raději zastřelil, protože chtělo být s maminkou. Jindy zastřelil ženu, která v náručí držela dva kojence. Když její tělo spadlo do hromadného hrobu, Pazúr několik minut naslouchal pláči dětí, než je zastřelil. Vojenský soud ho odsoudil na sedm let a šest měsíců do vězení. Poté, co se Pazúr odvolal, mu byl trest navýšen na dvacet let. Ve věznici začal okamžitě donášet na spoluvězně a zároveň kontaktoval své staré známé, především Bedřicha Reicina, aby se za něj přimluvili. Reicin se dokonce obrátil na samotného Gottwalda a za dva roky byl Pazúr na svobodě. Stihnul to s odřenýma ušima, protože jeho ochránce a kamarád Reicin v tom samém roce skončil na šibenici.
Jako hrdinovi a protifašistickému bojovníkovi zajistili soudruzi Pazúrovi slušné místo ve státní správě a při různých výročích býval pravidelně vyznamenáván. Byl jmenován do vysoké funkce ve Svazu protifašistických bojovníků a nadále fungoval jako agent StB. Údaje o jeho konci se různí. Podle jedněch zemřel v roce 1976 na cirhózu jater v Banské Bystrici. Podle jiné verze emigroval a dožil někde v zahraničí. Vyskytla se ovšem i teorie, že ho některý z pozůstalých jeho obětí utopil v řece.
Zdroje:
roksmireni.cz/en/news/mills-god-have-jammed-or-why-some-crimes-remain-unpunished
ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/dustojnik-pazur-chtel-dokazat-ze-je-zaryty-nepritel-nemcu-u-prerova-nechal-postrilet-muze-deti-i-zen-48714
František Hýbl: Krvavá noc na Švédských šancích, Přerov 2015
