Článek
Vsevolod Mejerchold chtěl staré divadlo rozbít stejně radikálně jako bolševici rozbíjeli staré Rusko. Pocházel z bohaté rodiny, stal se jedním z největších divadelních revolucionářů 20. století a po roce 1917 dal svůj talent do služeb nového režimu. Věřil bolševikům, stýkal se s vysoce postavenými soudruhy a jeho avantgardní divadlo mělo být laboratoří nového světa. Jenže revoluce, kterou pomáhal inscenovat, nakonec obrátila režii proti němu. Jeho divadlo bylo zlikvidováno, jeho žena Zinaida Rajchová ubodána, Mejerchold zatčen, mučen a po tajném procesu zastřelen. Jeho život připomíná dokonale vystavěnou „ruskou“ tragédii.
Narodil se roku 1874 v Penze jako Karl Kasimir Theodor Meyerchold, nejmladší z osmi dětí zámožného výrobce vína Friedricha Emila Meyercholda. V některých dokladech je uváděno jeho jméno jako Karl Meyer Gold. Rodina byla německého původu, luteránská a dobře situovaná, otcova větev dokonce odvozovala původ od starého šlechtického rodu. Mladý Karl měl před sebou život, který mohl být pohodlný a předvídatelný. Místo toho začal postupně měnit úplně všechno.
Dobový portrét avantgardního umělce
V jednadvaceti letech opustil luteránství, přestoupil k pravoslaví a přijal jméno Vsevolod podle svého oblíbeného spisovatele Vsevoloda Garšina. Studoval práva na Moskevské univerzitě, ale nedokončil je. Dal přednost divadlu. Roku 1898 se dostal do souboru Moskevského uměleckého divadla Konstantina Stanislavského. Ani tam však dlouho nevydržel v předepsaných kolejích. Stanislavského psychologický realismus mu začal být těsný. Mejerchold chtěl divadlo stylizované, fyzické, groteskní, teatrální. Herci podle něj neměli pouze „prožívat“ postavy. Jejich tělo se mělo stát přesným nástrojem. Později pro tento systém vytvořil slavnou biomechaniku. Mejerchold byl zkrátka revolucionář ještě před revolucí.
Když se roku 1917 staré Rusko zhroutilo, Mejerchold v bolševické revoluci nerozpoznal katastrofu, ale příležitost. Ještě v roce 1916 popsal Mejercholda ruský malíř Boris Grigorjev. „Rafinovaný dandy v lakovaném černém cylindru, vestičce a bílých rukavičkách se prohnul v pitvorné póze tak, až se rozevlály šosy fraku a vedle rudý dvojník napjal tětivu luku, připraven vystřelit šíp k nebesům“. Na Lermontově hře Maškaráda chtěl Mejerchold předvést vše nevšední, nádherné, ušlechtilé. Chtěl představení povznést nad veškerou všednost a průměrnost. To se mu podařilo, žel v jiném směru, než očekával. Finanční náklady překročily plánovaný rozpočet několikanásobně.
Premiéra hry byla 25. února 1917. V hledišti Alexandrinského divadla usedlo vybrané obecenstvo, knížata a vévodkyně. Do petrohradských ulic vyšel lid, aby vybudoval spravedlivý společenský řád. Během roku 1917 zesměšňoval bolševiky, psal parodie na fanatické proslovy rétorů, kteří slibovali „konec bídy, konec hladu, konec zlodějských světa řádů“. Leninovi příznivci byli pro něj zdrojem legrace a vtipů.
Alexander Y Golovin - portrét Mejercholda
Jenže na podzim téhož roku došlo u Mejercholda k metamorfóze. Z rafinovaného dandyho se revolučním přerodem stal člověkem z druhé strany barikády. V listopadu 1917 pronesl na schůzi herců bývalých carských divadel plamenný projev: „Nastal čas, aby do spícího hlediště vkročil proletariát a vzbudil divadlo k novému životu.“ Jeho přeměna nebyla jen rétorická. Odpovídal tomu i novodobý revoluční zjev. Černý frak, bílé rukavičky a naleštěné lakýrky vyměnil za rudoarmějskou blůzu, vojenský plášť a vysoké kožené holínky. V roce 1918 vstoupil do bolševické strany. Nebyl jen umělcem, který se novému režimu oportunisticky přizpůsobil. Patřil k těm, kteří ho v prvních porevolučních letech tvořili.
Vše staré muselo být zlikvidováno. Staré kulisy, staré herectví, staré publikum. Musel vzniknout nový člověk a nové divadlo. Mejerchold získával významné funkce v sovětském kulturním aparátu a jeho inscenace pracovaly s plakátem i politickou agitací. Divadlo nemělo realitu napodobovat. Mělo do ní zasahovat. Fanatický divadelník dělnické třídy dokonce požadoval zrušení profesionální divadla. Opera i balet měly být jako „buržoazní“ žánry nahrazeny „veselou lidovou podívanou se zpěvy a tanci“.
Do života režiséra Mejercholda vstoupila Zinaida Rajchová. Krásná, prudká a sebevědomá žena byla manželkou básníka Sergeje Jesenina, jedné z největších a nejsebedestruktivnějších hvězd ruské poezie. Měla s Jeseninem dvě děti. Manželství se však rozpadlo a Rajchová se později provdala za Mejercholda. Nedaleká budoucnost ukázala, že tento sňatek se stal Rajchové doslova fatálním. Pod vedením svého nového manžela se stala jednou z hlavních tváří jeho divadla. Mejerchold přijal také její děti. Jejich luxusní byt se stal jedním z nejvyhlášenějších společenských salonů v hlavním městě. Scházela se tam smetánka nejen sovětského kulturního světa, ale i exponenti nového režimu. Ti nejvyšší „proletáři“ se sklenkami šampaňského nebo koňaku po bohaté večeři diskutovali o nové dělnické poezii, literatuře a šťastné budoucnosti nové komunistické generace. Svá stranická moudra přidávali i takoví myslitelé, jako byl velitel NKVD Genrich Jagoda a jemu podobní. Stalinovi oddaní kati.
Vsevolod Mejerchold and Zinajda Reichová
Po inscenaci komedie Sebevrah od Nikolaje Erdmana, kterou soudruzi pochopili jako satiru na současné revoluční změny, bylo jasné, že režisérovi zůstal v ruce ze všech karet pouze Černý Petr. Bdělí soudruzi ihned odhalili „pomluvy a hanobení sovětské skutečnosti“. Představení bylo zakázáno na zvláštní příkaz ÚV po Stalinově osobní intervenci. Tak začala pomalá likvidace velkého a oddaného soudruha režiséra Mejercholda. Najednou se nenašel dramatik, který by byl ochoten s Mejercholdem spolupracovat.
Na počátku třicátých let doba experimentů končila. Režim, který kdysi potřeboval revolucionáře, začal vyžadovat poslušnost. V kultuře se prosazoval socialistický realismus a Mejercholdova groteskní provokativní avantgarda byla označována za „formalismus“. Docházelo k zatýkánísovětských dramatiků a umělců, byla zavírána divadla, která nezvládla přechod k socialistickému realismu. V zemi velkého teroru se obvinění z „formalismu“ mohlo stát předstupněm obvinění politického. Lidé kolem Mejercholda mizeli. Někteří končili ve vězení, jiní před popravčí četou. 8. ledna 1938 úřady uzavřely i jeho divadlo.
Večer 20. června 1939 se Mejerchold pěšky vracel ze schůzky s přáteli do svého petrohradského bytu. Doma na nábřeží řeky Karpovky už na něj čekali příslušníci NKVD. Okamžitě byl převezen do Moskvy do proslulé Lubjanky a označen za trockistu, imperialistického agenta a špiona. O necelý měsíc později následovala scéna jako z mimořádně temného kriminálního románu. V noci ze 14. na 15. července byla jeho manželka Zinaida Rajchová ve svém moskevském bytě brutálně zavražděna. Útočníci jí zasadili množství bodných ran. Vražda nebyla nikdy přesvědčivě objasněna. Podezření, že souvisela s represí proti Mejercholdovi, je pochopitelné a dodnes se vrací. Z bytu zmizely dokumenty a nemovitost se později dostala do rukou lidí napojených na aparát NKVD. Přímý důkaz, který by umožnil jednoduše napsat „Rajchovou zavraždila NKVD“, však chybí.
Manželé Mejercholdovi v Lenigradu v roce 1924 už jako uvědomělí umělci
A Mejerchold? Ten už byl v rukou mužů, jejichž úkolem nebylo zjistit pravdu. Jejich úkolem bylo pravdu vyrobit. Vyšetřovatelé potřebovali z režiséra udělat špiona, trockistu a nepřítele státu a dostali ho. Mejerchold se přiznal ke spolupráci s britskou a japonskou rozvědkou a vypovídal také proti dalším lidem. Později svá přiznání odvolal a popsal, jak vznikala. Dochoval se jeho dopis Vjačeslavu Molotovovi z ledna 1940. Je to jeden z nejděsivějších dokumentů celého příběhu. Mejerchold v něm líčí bití gumovým obuškem přes chodidla, záda a nohy, opakované údery do již podlitých míst a nekonečné výslechy. Bolest byla taková, napsal, že začal vypovídat to, co po něm vyšetřovatelé chtěli. Divadelník, který celý život přemýšlel o tom, jak lze lidské tělo vycvičit a dokonale ovládnout, se na konci života stal objektem jiné techniky práce s tělem.
Proces s dříve oddaným soudruhem, nyní zrádcem a špionem byl krátký. Dne 1. února 1940 odsoudilo Vojenské kolegium Nejvyššího soudu SSSR Mejercholda k smrti. Byl obviněn ze špionáže a trockistické činnosti. Následujícího dne 2. února 1940 byl zastřelen. Jeho rodina dlouho neznala pravdu. Sovětský systém uměl člověka nejen zabít, ale také administrativně rozmazat jeho smrt. O Mejercholdově skutečném osudu se veřejnost dozvídala postupně. V roce 1955, dva roky po Stalinově smrti, byl posmrtně rehabilitován. Nejvyšší soud konstatoval, že obvinění, na jejichž základě byl odsouzen, nebyla podložena.
Mejercholdův život se stal jakousi morální bajkou. Umělec se spojil s diktaturou a diktatura ho nakonec zabila. Přidal se k revoluci, protože v ní spatřoval možnost vytvořit něco, co předtím neexistovalo. Chtěl nového herce, nové jeviště, nové publikum i nového člověka. Ale stát, který vznikl z revoluce, nepotřeboval lidi posedlé možnostmi. Potřeboval lidi poslušné. Mejerchold celý život odmítal realismus, protože mu připadal příliš obyčejný. Miloval grotesku, prudké kontrasty a paradox. Kdyby měl inscenovat vlastní život, stěží by mohl vymyslet silnější závěr.
Policejní fotografie Mejercholda po zatčení příslušníky NKVD
Syn bohatého výrobce vína se stal bolševikem. Avantgardista dostal do rukou sovětské divadlo. Umělec revoluce se stal „nepřítelem revoluce“. Žena po jeho boku byla zavražděna v jejich bytě. Muž, který učil herce absolutní kontrole těla, byl zlomen mučením. A stát, který ho popravil jako špiona, jej o patnáct let později prohlásil za nevinného. Stát, který člověka zatkl, mučil, donutil k falešnému přiznání a zastřelil, nakonec administrativně konstatoval, že se vlastně nic z toho stát nemělo.
Mejerchold chtěl vytvořit divadlo, v němž bude každý pohyb přesně promyšlený. Stalin vytvořil stát, v němž mohl být stejně přesně naplánován lidský konec. A tak muž, který chtěl celý život režírovat revoluci, nakonec zjistil, že dostal úplně jinou roli, roli oběti. Scénář byl napsaný, přiznání připravené, rozsudek předvídatelný a poslední dějství už ani nepotřebovalo diváky.
Zdroje:
CONQUEST, Robert. Velký teror. Praha: Academia, 2013.
