Článek
Roku 2004 se na pražském Vyšehradě odehrála událost, bez níž by české dějiny patrně pokračovaly úplně stejně. Veřejnosti se představil Ordo Lumen Templi, novodobý rytířský řád založený Danielem Landou.
Nešlo přitom o partu chlapů, kteří si rádi obléknou bílé hábity a zahrají si na templáře. Šlo o duchovní řád založený na Víře, Lásce, Síle a Pravdě. Velká písmena jsou zde důležitá. Bez velkých písmen by totiž Víra, Láska, Síla a Pravda vypadaly jako víra, láska, síla a pravda, tedy věci, k jejichž provozování člověk nepotřebuje ani řád, ani znak, ani velmistra. A to by byla škoda.
Ordo bylo právně občanským sdružením. To ovšem nezní dobře. Představte si Daniela Landu, jak slavnostně oznamuje: „Založil jsem občanské sdružení.“ To není nic. Ale „Založil jsem Řád“ je něco úplně jiného. V bujné fantazii čtenáře knih Dana Browna se okamžitě objeví koně, meče, křížové výpravy a muži, kteří vědí, proč žijí.
Daniel Landa Žito jako závodník na Rally Bohemia 2015
K Landovi se postupně přidali další známí muži. S Ordem byla v různých obdobích spojována jména herců, hudebníků, politiků či vysokých policejních představitelů. Patřili mezi ně například Jiří Komorous, Jan Vidím, Martin Barták nebo Ondřej Vetchý. Česká republika tak měla něco, o čem možná ani netušila, že jí chybí. Společenskou síť pro muže, kterým připadalo nedůstojné pouze chodit na pivo nebo sledovat fotbal.
Ordo samozřejmě nebylo pro každého. Landa zdůrazňoval morálku, pravdomluvnost, věrnost a osobní sílu. Slabší jedinci podle něj v řádu neměli co dělat. Současně však nešlo o elitářský spolek. Což je pěkná ukázka českého filozofického myšlení. Nejsme elitáři. Ale slabé nebereme. Také ženy měly smůlu. Ještě v době, kdy řád hledal nové členy, vysvětloval jeden z jeho představitelů médiím, že Ordo je určeno mužům. Přítomnost žen by totiž mohla způsobovat problémy. A tak bylo dosaženo základního předpokladu rytířství. Vytvořit místnost, (v pozdější fázi Ordo to byla garáž), plnou chlapů, kteří se mohou nerušeně bavit o morálce, síle a duchovnu.
Zvláštní osud potkal už samotný název Ordo Lumen Templi. Měl znít latinsky a také zněl latinsky pro člověka, který latinsky neuměl. Když se na něj podívali klasičtí filologové, upozornili na problematickou gramatickou vazbu. Zamýšlený význam nebyl z názvu jednoznačný. Člověk by nad tím mohl mávnout rukou. Jenže u rytířského řádu je latina něco jako motor u automobilu. Nemusí být nejlepší na světě, ale bylo by dobré, kdyby alespoň přibližně fungovala.
Daniel Landa měl navíc symbol Orda vytetovaný na hrudi. Což celé věci dodává nádech pikantérie. Někteří lidé si nechají vytetovat čínský znak, o němž jsou přesvědčeni, že znamená „vnitřní sílu“, a až později jim čínská prodavačka konfekce prozradí, že to znamená „kuřecí nudle“.
Daniel Landa jako kazatel v břevnovském klášteře svaté Markéty v roce 2006
Cíle řádu byly přiměřeně skromné. Tedy pokud za skromnost považujeme duchovní a morální obnovu společnosti. Mluvilo se o pomoci lidem, návratu hodnot, duchovním růstu, resocializačním projektu Světlo a dalších aktivitách. Objevila se dokonce myšlenka cesty členů do Afghánistánu.
Český muž se ráno mohl probudit jako zpěvák, herec, policista nebo poslanec a večer usínat s vědomím, že je členem duchovního rytířského řádu, který možná pojede do Afghánistánu. Nakonec zůstalo jen to dětské hřiště na Vyšehradě. Dětská hřiště jsou samozřejmě potřebná. Jen cesta od templářské symboliky, duchovní obnovy národa a Afghánistánu k prolézačkám působí trochu jako kdyby Alexandr Veliký oznámil tažení do Persie, a nakonec natřel lavičku před domem.
Potom přišel problém, který čas od času postihne každé duchovní hnutí založené celebritou. Celebritu to přestalo bavit. Na přelomu let 2007 a 2008 Daniel Landa Ordo opustil. Vysvětloval, že ostatní členové se chtějí ubírat více duchovním a křesťanským směrem, zatímco jeho lákal sport a kultura. Zakladatel rytířského řádu tedy odešel z rytířského řádu, protože se rytířský řád stal příliš duchovním. To nevymyslíte. Poslanec Jan Vidím tehdy lakonicky připustil, že Ordo „nějak skomírá“. To je možná nejpřesnější epitaf českého templářství. „Zde leží Ordo Lumen Templi. Nějak skomíralo“.
Daniel Landa ovšem nezůstal bez poslání dlouho. Přišel projekt Zlatý drak. Tentokrát se pracovalo s myšlenkou sportu, vzdělávání, hry, osobního rozvoje a jakéhosi moderního sokolství s fantasy nádechem. Landa později vysvětloval, že v Ordu nedokázal svou představu uskutečnit. Řád tedy nebyl konec. Byla to beta verze. A potom přišel Žito 44. V roce 2012 Landa na Českém slavíkovi oznámil odchod Daniela Landy a příchod kouzelníka Žita 44. Následoval projekt osobních výzev neboli „kejklí“.
Mělo jich být sedm. Jak to u nás chodí nakonec byly kejkle jen dvě. Landa se potápěl se žraloky a nastoupil do zápasu v thajském boxu. Žraloci ho pokousali. Od boxera dostal na budku. Na druhou stranu je třeba ocenit fakt, že málokterý český umělec dokázal krizi vlastní identity pojmout produkčně tak náročně, že vlezl do ringu s profesionálním boxerem. Obyčejný chlap třeba chodí na pivo, na fotbal nebo si pořídí milenku. Landa k tomu potřeboval žraloka a dostat pár úderů mezi provazy.
Do toho přišly automobilové závody, rallye, autokros, tahače, bezpečnost silničního provozu, bojové sporty a nakonec létání. Kdyby existoval katalog „Aktivity pro skutečné chlapy“, Landa by ho zřejmě nečetl jako nabídku, ale jako seznam povinností. A všechny si mohl odškrtnout jako „splněno“. Zbývá už jen posledních pár chlapáckých výzev. Jít na mamuta s pazourkem, přeplavat Baltické moře se sekerou v zubech a založit společenství chlapů, kteří odmítají používat elektrické konvice.
Iluze templáře o kterém sní někteří z těch výjimečných a neobyčejných
Po Landově odchodu Ordo nějakou dobu formálně pokračovalo. V jeho čele či vedení se objevovali další členové, mezi nimi policejní důstojník Jiří Komorous nebo herec Ondřej Vetchý. Už roku 2008 Vetchý novinářům tvrdil, že Ordo neexistuje a žádné aktivity nevyvíjí. Jiní ještě hovořili o dalších plánech. Pak se historie zahalila do mlhy. A možná je to tak v pořádku. Skutečný templářský řád existoval téměř dvě století, nashromáždil obrovský majetek, bojoval ve Svaté zemi, půjčoval peníze králům, a nakonec musel být zrušen papežem. Česká varianta potřebovala přibližně čtyři roky a změnu Landových zájmů.
Ordo Lumen Templi nebylo jen k smíchu. Jeho příběh vypovídá o zvláštní potřebě části veřejně známých mužů nebýt prostě hercem, zpěvákem, poslancem nebo policistou. To je málo. Je třeba být rytířem. Nestačí pomáhat, ale sloužit Dobru. Nestačí mít kamarády, ale bratry. Nestačí založit spolek, ale založit Řád. Nestačí říct, že se chce zlepšit, ale musí kráčet po Cestě. Ideálně v bílém hábitu. A pokud možno s latinským názvem, který před zveřejněním nikdo neukáže latináři.
Ordo Lumen Templi nakonec zmizelo stejně nenápadně, jako předtím vstoupilo do dějin okázale. Nezůstala po něm duchovní obroda českého národa ani nová rytířská tradice. Zůstaly fotografie, vzpomínky, několik mediálních rozhovorů, hřiště a příběh pár dospělých mužů, kteří se na chvíli rozhodli, že obyčejný život je příliš obyčejný. A možná zůstala ještě jedna zkušenost. Když takový muž začne mluvit o Víře, Síle, Pravdě, bratrství a duchovní cestě, není třeba se hned znepokojovat. Možná mu jen nechutná pivo, fotbal je zábava primitivů a milenku dosud nesehnal
Sbohem templáři
Zdroje:
