Článek
Macocha nepřitahuje jen svou hloubkou. Po téměř dvě století kolem ní vzniká obraz místa spojeného se smrtí. Od pověsti o maceše přes první doložené případy až po skutečné lidské tragédie. Tato temná historie propasti vypráví o zapomenutých mužích, kteří se na lanech vydávali pro její mrtvé. Propast přitahovala dobrodruhy, vědce i zoufalé lidi. A když někdo skočil dolů, musel se najít člověk ochotný sestoupit za ním.
Je 26. září 1829. K Macoše přichází muž z Brna, v historických záznamech uváděný jako Pfaundler. To, co následuje, se stane prvním známým případem sebevraždy v propasti. Muž skočí do hlubiny. V té době ještě neexistovala pohodlná cesta na dno, turistické chodníky ani dnešní technika. Dostat se dolů znamenalo podniknout skutečnou expedici. Záznam Agentury ochrany přírody a krajiny uvádí, že 26. září 1829 skočil Pfaundler z Brna do Macochy a byl tam pohřben.
Pohled z horního můstku na dolní
Jiné historické zpracování doplňuje pozoruhodný detail. Na popud starohraběte Huga Salma měli být do propasti spuštěni horníci z Vilémovic. Mrtvého nevynesli. Pohřbili ho přímo na dně nad Dolním jezírkem a hrob označili křížem. Později ho měla odplavit velká voda. Už tento první příběh ukazuje problém, který bude Macochu provázet další desetiletí. Člověk mohl do propasti spadnout během několika sekund. Dostat ho zpátky bylo něco úplně jiného.
Na konci 19. století už se objevují jména mužů, která dnes zná málokdo. Josef Nejezchleb. Martin Kala. Byli z Vilémovic a patřili k lidem, kteří se uměli pohybovat na lanech v době, kdy sestup do Macochy stále představoval mimořádně nebezpečný výkon. Nejezchleb nebyl žádný romantický dobrodruh, který by se do propasti spouštěl pouze pro vzrušení. Dobové zprávy jej ukazují jako zkušeného a mimořádně fyzicky zdatného muže.
Při expedici učitele Adolfa Podroužka roku 1894 sestupoval Nejezchleb první. Na zádech nesl vak s vybavením. Podle dochovaného popisu zvládl sestup přibližně za tři minuty. Podroužek, který se spouštěl za ním s fotografickým přístrojem, potřeboval minut pět. Dobový autor Nejezchleba charakterizoval jednoduše a výmluvně jako „obrovitého“.
Horní můstek s původní útulnou 1895
Jenže Nejezchleb se do Macochy nespouštěl pouze s vědci. Chodil také pro mrtvé. V sekundárních historických materiálech se objevuje údaj, že mezi lety 1888 a 1904 sestoupil kvůli tělům sebevrahů opakovaně. Vedle něj se objevuje Martin Kala, rovněž spojovaný s Vilémovicemi a hornickým prostředím. Je zvláštní představit si jejich práci. Nahoře čekali četníci, lékař, příbuzní nebo zvědavci. A někdo musel na lano.
Tehdejší Macocha nebyla turistickým místem jaké známe dnes. Sestup znamenal překonat více než sto metrů vertikálního prostoru pomocí lan a jednoduchého vybavení. Dole člověka čekal členitý terén, suť, voda a nebezpečí padajícího kamení. A v případě sebevraždy ještě něco dalšího. Mrtvý člověk po pádu z takové výšky nemusel ležet na snadno přístupném místě. Úkolem sestupujících bylo ostatky nalézt, zajistit a připravit k transportu. Teprve potom mohlo začít vytahování vzhůru.
Proč právě Macocha? To je otázka, která se nabízí téměř automaticky. Proč člověk cestoval právě sem? Jednoduchá odpověď není a bylo by chybou hledat společnou psychologickou motivaci všech lidí, kteří v Macoše zemřeli. Moderní výzkum ale zná fenomén označovaný jako suicide hotspot, tedy místo, které se opakovaně spojuje se sebevraždami a postupně tuto pověst získává i ve veřejném povědomí. Typicky jde o mosty, vysoké budovy, železnice, útesy nebo jiná výrazná a snadno rozpoznatelná místa. Jejich síla nemusí spočívat pouze ve fyzické podobě.
Propast Macocha na staré kresbě
Důležitá může být také pověst místa. Veřejné vyprávění a mediální zprávy mohou pověst konkrétního místa dále posilovat. Člověk v těžké krizi pak nepřichází k anonymnímu skalnímu srázu. Přichází na místo, o kterém už slyšel a které má ve společnosti určitý význam. A Macocha má symboliky víc než dost. Její jméno je spojeno s pověstí o smrti. Je mimořádně hluboká. Po generace byla popisována jako děsivé a tajemné místo. Je známá za hranicemi Moravy. Postupně se tak mohla vytvořit zpětná vazba. Čím více tragédií se s Macochou spojovalo, tím silnější byla její pověst. A čím silnější byla pověst, tím známější bylo toto místo i lidem v krizi.
Příběh bohužel nekončí v 19. století. V roce 2015 zveřejnili odborníci z Lékařské fakulty Masarykovy univerzity práci příznačně nazvanou Propast Macocha, náruč sebevrahů. Autoři uváděli, že během předchozích dvaceti let zemřelo na dně propasti 29 lidí.
V roce 2011 byly u Horního můstku instalovány kamery, které umožňují sledovat dění v prostoru. Pro policii totiž podobné případy představují specifickou kategorii vyšetřování. Moderní prevence přitom ukazuje, že tragédie na podobných místech nejsou nevyhnutelné.
Macocha roku 1830
Mezinárodní studie sebevražedných „hotspotů“ docházejí k důležitému závěru. Fyzické zábrany, možnost rychle přivolat pomoc, dohled a odpovědné informování veřejnosti mohou počet úmrtí výrazně snížit. A velmi podstatné je, že omezení přístupu k jednomu místu podle výzkumů nemusí jednoduše znamenat, že člověk automaticky zvolí jiné. Získaný čas může umožnit, aby akutní krize polevila nebo přišla pomoc.
Historie Macochy bývá vyprávěna prostřednictvím slavných mužů. Lazara Schoppera, Jindřicha Wankela, Karla Absolona. Mužů, kteří sestupovali dolů, protože chtěli něco objevit. Nejezchleb a Kala sestupovali také z jiného důvodu. Aby někoho přivedli zpátky. Člověka, kterému už pomoci nemohli, ale jehož tělo nahoře někdo očekával. Možná právě tím bychom měli temnou historii Macochy uzavřít. Ne posledním pádem. Ale lanem vedoucím vzhůru. Protože vedle příběhů lidí, kteří se rozhodli z Macochy nevrátit, existuje i téměř zapomenutý příběh těch, kteří se pro ně vydávali dolů.
Horní můstek
Zdroje:
GRUSOVÁ Kateřina ZELENÝ Michal BRAUNŠLEGER René Propast Macocha – Náruč sebevrahů 2015
www.icesty.cz/macocha-propast-sebevrahu/
