Článek
Jednotka 731 nebyla jediným podobným útvarem japonské armády. Patřila do rozsáhlejší sítě zařízení oficiálně označovaných jako útvary pro „prevenci epidemií a zásobování vodou“. Za nevinně znějícím názvem se skrýval výzkum biologické války. Vedle 731 existovala například jednotka 100 v Čchang-čchunu, 1855 v Pekingu, 1644 v Nankingu či 8604 v Kantonu. Další pracovala po japonské expanzi také v jihovýchodní Asii. Celá síť měla na konci 30. let tisíce zaměstnanců.
Jejím hlavním architektem byl vojenský lékař a mikrobiolog Širó Išii, přesvědčený zastánce biologických zbraní. Největší komplex vznikl v Pching-fangu u Charbinu v Mandžusku, které Japonsko od roku 1932 ovládalo prostřednictvím loutkového státu Mandžukuo. Zařízení mělo laboratoře, vězení, spalovny, výrobní provozy i prostory určené k pokusům. Išii stál v čele jednotky po většinu její existence. V letech 1942–1945 jej ve velení vystřídal lékař a mikrobiolog Masadži Kitano, další z významných představitelů japonského programu biologické války.
Shirō Ishii, velitel jednotky 731
Úkolem jednotky 731 nebyl pouze teoretický výzkum. Japonští vědci zkoumali mor, choleru, tyfus, úplavici, antrax a další infekční choroby a hledali způsoby, jak je vyrábět ve velkém a použít proti nepříteli. Současně vyvíjeli prostředky na jejich šíření. Například speciální bomby nebo metody využívající blechy nakažené morem. Biologické prostředky byly nasazovány proti čínskému obyvatelstvu, mimo jiné kontaminací vody a potravin či rozšiřováním infikovaného hmyzu.
Nejděsivější část programu představovaly pokusy na živých lidech. Vězni byli úmyslně infikováni nemocemi a lékaři sledovali jejich průběh. Prováděly se vivisekce, často bez předchozího usmrcení oběti, protože smrt či anestetika mohly podle experimentátorů ovlivnit výsledky. Jiné pokusy zkoumaly omrzliny, působení extrémního chladu, nízkého tlaku, nedostatku vody nebo nejrůznějších zranění. Vězni byli rovněž vystavováni účinkům experimentálních bomb a dalších zbraní.
Oběti pocházely především z okupované Číny. Byli mezi nimi civilisté, členové odboje, lidé podezřelí ze špionáže i váleční zajatci. V zařízení se ocitali také Rusové a příslušníci dalších národností. Personál pro vězně používal výraz „maruta“, tedy „klády“ či „polena“.
Areál jednotky 731 v Pching-fangu
Přesný počet mrtvých už pravděpodobně nebude možné zjistit. Před japonskou kapitulací v srpnu 1945 totiž personál ničil dokumentaci i samotný komplex. Jisté je, že při experimentech zahynuly tisíce lidí. Další desetitisíce až statisíce obětí byly po použití biologických zbraní v čínských městech a na venkově. Konkrétní odhady se však podle použité metodiky značně rozcházejí.
Po válce by se nabízelo srovnání s nacistickými lékaři, z nichž část stanula před americkým tribunálem v Norimberku. V případě jednotky 731 se ale vývoj ubíral jiným směrem. Američané začali Išiiho a jeho spolupracovníky vyslýchat už v roce 1945. Zpočátku Japonci pokusy na lidech popírali. Postupně však vyšlo najevo, jak rozsáhlý materiál mají k dispozici. Pro americké vojenské odborníky měl mimořádnou cenu právě proto, že Spojené státy podobné experimenty na lidech samy provádět nemohly. Zároveň začínala studená válka a Washington nechtěl, aby výsledky japonského programu získal Sovětský svaz.
Listopad 1940 v okrese Nung-an. Bakteriologické pokusy na lidech. Nakažení zajatců bakteriemi moru.
Výsledkem byla jedna z nejkontroverznějších kapitol poválečného vyrovnání s japonskými zločiny. Išii a další klíčoví vědci získali faktickou imunitu před trestním stíháním výměnou za předání výsledků výzkumu. Zločiny jednotky 731 se proto nestaly významnou součástí tokijského procesu s japonskými válečnými zločinci. Americké vyšetřování pokračovalo do roku 1947 a vzniklo při něm několik podrobných zpráv. Americké Národní archivy dnes potvrzují, že představitelé vojenských a zpravodajských institucí aktivně usilovali o to, aby Išii a jeho kolegové nebyli stíháni.
Ne všichni pachatelé však spravedlnosti unikli. Sovětský svaz postavil roku 1949 v Chabarovsku před soud dvanáct příslušníků japonské armády spojených s biologickou válkou. Hlavní představitelé jednotky 731, kteří se nacházeli v americké okupační zóně Japonska, mezi nimi ale nebyli.
Oběti biologických pokusů
Snad nejvíce zarážející jsou poválečné kariéry některých mužů spojených s jednotkou. Širó Išii nikdy před soudem nestanul. Jeho život po roce 1945 je zčásti zahalen nejasnostmi a některá tvrzení o jeho další spolupráci na vývoji biologických zbraní zůstávají sporná. Jisté je, že zemřel roku 1959 v Tokiu na rakovinu hrtanu jako svobodný člověk.
Také Masadži Kitano pokračoval v medicíně a farmaceutickém průmyslu. Řada někdejších pracovníků jednotky se v poválečném Japonsku vrátila na univerzity, do nemocnic, výzkumných institucí a farmaceutických firem.
Výmluvným příkladem byl lékař Rjóiči Naitó, významný spolupracovník Išiiho. Roku 1950 se podílel na založení Japan Blood Bank, pozdější farmaceutické společnosti Green Cross. S touto firmou byli spojeni i další veteráni programu včetně Kitana. Naitó zemřel v roce 1982, Kitano o čtyři roky později.
Poválečné setkání velitele jednotky 731 se svými kolegy válečnými zločinci v bezpečí zajištěné vládou USA
Příběh jednotky 731 není pouze historií mimořádně brutálních válečných experimentů. Je také příběhem poválečné politiky, v níž se spravedlnost střetla se strategickými zájmy velmocí v počínající studené válce. Informace získané prostřednictvím zločinů byly pro vítěznou mocnost natolik lákavé, že lidé odpovědní za jejich vznik dostali možnost vrátit se do běžného života. Zatímco jejich oběti zůstávaly po desetiletí téměř zapomenuty, mnozí z pachatelů mohli pokračovat v úspěšných kariérách bez rozsudku a bez trestu.
Zdroje:
Sheldon H. Harris: Japonské továrny na smrt: Japonská biologická válka 1932-1945 a její americké utajení. Goldstein & Goldstein 1997
