Článek
Bál který skončil předčasně v plamenech
Když se zcela nepříčetné a pomatené ženě narodí dítě, dá se předpokládat, že ponese dědičnou zátěž své matky. Samozřejmě, pokud nezemře těsně po porodu. Genetika se týká všech. Chudých i bohatých, bezvýznamných i mocných. Dokonce i těch nejmocnějších.
Francouzský král Karel V. byl vnukem Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Když si bral za ženu Janu Bourbonskou, vyhlášenou krasavici, netušil, že jejich syn vstoupí do dějin nejen jako následník a král, ale jako jeden z největších a nejnebezpečnějších pomatenců s královskou korunou na hlavě.
Jana Bourbonská s každým dalším těhotenstvím a porodem byla šílenější a když dítě zemřelo, byla zase brzy těhotná. Jeden porod za druhým a další mrtvolka dítěte a další těhotenství. Jenže král chtěl a potřeboval dědice. Přestože jeho žena trpěla bludy, toulala se po vymrzlých chodbách nemytá a pomazaná vlastními exkrementy, zase ji přivedl do jiného stavu. Až se 3. prosince 1368 narodilo dítě, které přežilo. Karel VI. budoucí král Francie, zvaný Charles le fou, tedy šílený.
Karel VI. Šílený, král Francie
Ve dvanácti letech mu poručníci vybrali nevěstu Isabelu, kterou si za pět let vzal za ženu. Svatba to byla grandiózní a král nezapomněl ani na obyčejný lid. Od té chvíle na něj národ nedal dopustit. Zároveň se už nedalo přehlédnout, že král se občas chová výstředněji, než bývalo zvykem. Jeho oblíbenou kratochvílí bylo přestrojení za drbana, ve kterém se vydával do hospod a hampejzů, aby se dozvěděl, co si o něm a jeho ženě poddaní myslí. V rozhovorech provokoval a vedl urážlivé řeči o královském dvoře a královně, takže ho jednou zmlátili do bezvědomí. Jeho manželka nebyla žádná krasavice, ale přezdívka Prasnice už byla přehnaná. Ale mělo být ještě hůř. Mnohem hůř.
Když Karel VI. nabyl zletilosti a ujal se vlády na plný úvazek, rozhodl se, že uspořádá vojenské tažení do Bretaně. Byl krásný letní den 5. srpna 1392. Když se král rozhlédl kolem sebe, najednou nikoho nepoznával. Namísto známých dvořanů a vojáků určených k jeho ochraně samé neznámé tváře. Nejprve řval, že ho všichni zradili a nechali ho uprostřed nepřátel. Poté tasil meč a sekal s ním kolem sebe tak usilovně, že čtyři své nejbližší přátele rozsekal na kusy. Svého bratra Ludvíka Orleánského jen lehce zranil, protože ho ostatní rytíři zadrželi. Potom se probral a uvědomil si co udělal, jenže bylo už pozdě. Rozkřiklo se, že král nemá všech pět pohromadě a je dobré se před ním mít na pozoru.
Korunovace Karla VI. v Remešské katedrále
Služebnictvo ho vídalo stát před zrcadlem, ke kterému mluvil: „Já nevím, kdo jsem? Jak se jmenuji? Nepoznávám se. Já že jsem král? Co to povídáte?“ Když nebyl král, uvěřil bludu, že je svatý Jiří. Přestal se mýt a na dotazy proč odpovídal zcela logicky: „Už jste viděli, aby se svatý myl?“ Smrad v paláci se v letních měsících nedal vydržet a kdo mohl, utíkal na vzduch. Během cest po venkově shromážděným davům kynul z otevřeného vozu humusák v plesnivých hadrech, který za sebou zanechával výraznou pachovou stopu. Do celé věci se dokonce vložil samotný papež, který se snažil králi vymluvit jeho bludnou představu, ale nepochodil. „Vy nejste rád, že mluvíte s tím, kdo dlí na nebesích?“ odpověděl pohotově král. „Jsem svatý Jiří!“
Další duševní poruchou, kterou chudák král trpěl, byl Skleněný blud. Věřil, že je celý ze skla. Zvláštní bylo, že tento blud ho ovládal jen někdy, opakovaně. Musel nosit speciální oblek vyztužený konstrukcemi, aby se nerozbil. Nikdo se ho v tomto stavu nemohl dotknout, aby se jeho skleněné tělo neroztříštilo. Přestal rozpoznávat známé tváře. Nevěděl, kdo k němu hovoří a nutil lidi sundat si obličejové masky. To bylo jediné, co rozpoznával z jejich obličejů. Kožené masky. Ta nemoc se odborně nazývá prosopagnosie, obličejová slepota. Přestal poznávat svoji vlastní ženu a tvrdil, že mu ji někdo vyměnil. Odmítal s ní spát, a přesto spolu měli dvanáct dětí. Ale jen tři se dožily dospělosti. Manželka mu dohodila prostitutku Odettu ze Champdivers, ale král zároveň toužil po švagrové Valentině, což bratrské vztahy s Ludvíkem Orleánským dostalo na bod mrazu.
První ataka choroby v lesích u Le Mans
A pak přišel den, o kterém si bude vyprávět mnoho generací Pařížanů jako o bálu světlušek. Vdává se Catherine l'Allemande, nejbližší dvorní dáma královny Isabely. Je to její třetí svatba, ale i tak si užívá oslavu se svým novomanželem.
Král Karel VI. je sice těžce psychicky nemocný muž, ale zároveň dobrák, proto ho lid miluje. Rozhodne se na oslavu novomanželů uspořádat velký bál. Bude to svatba, na kterou nikdo nezapomene. V tom se nemýlil.
Je 28. ledna 1393 a celý dvůr se podílí na přípravě velkolepé oslavy. Všichni zúčastnění byli převlečeni za masky, stoly se prohýbaly pod množstvím pokrmů, víno teklo proudem a sex byl veřejnou záležitostí. Vrcholem mělo být půlnoční překvapení, které vymyslel samotný král. Ten se ještě se svými kumpány přestrojil za divé muže. Všichni byli opilí pod obraz, byli obalení plátnem napuštěným smolou, ve které bylo peří a množství koudele. Vypadali jako skuteční diví muži, kteří se vynořili z houštin lesa. Jako by to nestačilo, připoutali se k sobě za kotníky řetězem. Šest zcela ožralých chlapů zabalených do hadrů napuštěných smolou se vřítilo doprostřed sálu. Všechny svíce zhasly a nastalo hrobové ticho. Najednou se šestice rozeřvala, chrastila řetězy a vrhala se na přítomné dámy. Hosté uvěřili, že na ples vtrhla horda lupičů a násilníků. V tu chvíli vešel na scénu králův bratr Ludvík Orleánský s pochodní v ruce.
Dnes už nikdo neví, jestli to byl úmysl zbavit Francii pomateného krále nebo skutečná snaha ochránit hosty před loupeživou bandou. Ludvík se přiblížil s pochodní, aby se podíval, kdo je pod maskou a vyšlehl plamen. Všech šest mužů se ocitlo v plamenech a sál se naplnil řevem upalovaných i puchem škvířícího se masa. Jak se hořící muži připoutaní k sobě řetězem motali po sále, zapalovali nejen závěsy na oknech a jinou látkovou dekoraci, ale i šaty přítomných dam.
„Bál světlušek“ – vinou Ludvíka Orleánského při něm uhořelo několik králových nejbližších přátel
Král Karel byl zachráněn svojí tetou, vévodkyní z Berry, která oheň na jeho těle udusila svojí velkou sukní. Jeden z divých mužů se nějak dostal z řetězu a skočil do velkého sudu plného moče, do kterého konali potřebu hosté, čímž si zachránil život. Ostatní zemřeli v hrozných bolestech na popáleniny během následujících dnů. Nebyli jediní. Obětí popálenin bylo mnohem víc, ale počet už nikdo nezjistí. Kromě množství služebnictva se plesu zúčastnila většina francouzské šlechty.
Když hlavní vášně pominuly, král se opět ocitnul ve svém skleněném těle a ulehl. Trvalo to více než půl roku, během kterého stačil na chodbách ničit své erby. Chaosu ve Francii vedené pomateným králem využila Anglie a stoletá válka mezi velmocemi opět nabyla na intenzitě. Když Karel VI. prohrál bitvu u Azincourtu, uzavřel potupnou smlouvu s anglickým králem Jindřichem V., kterého určil svým nástupcem na francouzském trůnu. Přestože měl Karel legitimního syna, z nástupnictví ho vyloučil. Budoucnost Francie nevypadala růžově.
Karel VI. byl živá encyklopedie psychiatrických poruch. Dědictví po šílené matce bylo více než zřejmé. Nebyla to jen schizofrenie a bipolární porucha. Capgrasův syndrom neboli iluze dvojníka ho provázela polovinu života. Všechny lidi ve svém okolí považoval za jejich dvojníky. Nebyli to oni, ale někdo jiný. Chovali se stejně, mluvili stejně, ale byli někým jiným. Bludy a halucinace, během kterých nepoznával ani sám sebe, skleněné tělo hrozící při každém doteku rozbitím, manické fáze střídané hlubokými depresemi byly neoddělitelnou složkou jeho života.
Ve věku 53 let se nakazil neznámou infekcí, které 21. října 1422 podlehl. Pařížský lid, který miloval svého krále blázna, ho přišel vyprovodit na jeho poslední cestě v obrovském množství. Dobové záznamy uvádí až osmnáct tisíc lidí. Jeho tělo pochovali v pařížské bazilice Saint-Denis.
Pohřební průvod krále Karla VI.
Zdroje:
