Článek
V létě 1921 dostal velitel Rudé armády Michail Tuchačevskij za úkol zlomit rozsáhlé rolnické povstání v Tambovské gubernii. Do boje proti vlastním občanům nasadil dělostřelectvo, rukojmí, internační tábory a vydal také rozkaz použít proti povstalcům ukrytým v lesích jedovaté plyny. Šestnáct let poté se sám stal obětí systému, kterému pomáhal sloužit.
Chemické zbraně mají v moderních dějinách zvláštní postavení. Dělostřelecký granát zabíjí výbuchem a střepinami, kulomet palbou. Plyn je jiný. Neviditelný mrak proniká do zákopů, sklepů, domů i plic. Nerozlišuje mezi odhodlaným bojovníkem, raněným člověkem a někým, kdo se na špatném místě pouze nadechl. Právě proto se použití chemických zbraní proti vlastnímu obyvatelstvu stalo jedním ze symbolů režimů, pro které přestala existovat hranice mezi válkou a policejní represí, likvidací celých skupin osob nebo dokonce genocidou. V březnu 1988 zaútočily síly iráckého režimu chemickými zbraněmi na kurdskou Halabdžu. Zahynuly tisíce mužů, žen a dětí. O desítky let později se chemické zbraně vrátily do zpráv ze Sýrie. Vyšetřovatelé Organizace pro zákaz chemických zbraní v několika případech identifikovali jako pachatele útoků sarinem či chlorem příslušníky syrských vládních vzdušných sil. Při pohledu na tyto události je snadné považovat chemický teror proti vlastnímu obyvatelstvu za specifickou brutalitu blízkovýchodních diktatur.
Vedení povstalců. Antonov uprostřed
Historie však vede také jinam. Do Ruska roku 1921. A k armádě, která tehdy existovala teprve něco přes tři roky. Dělnicko-rolnická Rudá armáda byla oficiálně vytvořena dekretem bolševické vlády v lednu 1918. Měla chránit sovětskou moc a revoluci, která se podle bolševických představ neměla zastavit na ruských hranicích. Rusko mezitím padalo do občanské války. Rudá armáda bojovala proti bělogvardějcům, kozákům, zahraničním intervenčním jednotkám, nacionalistickým armádám i nejrůznějším místním povstalcům. Z malé revoluční armády rychle vyrostla obrovská ozbrojená síla.
Jenže nepřítel neležel pouze na frontě. Bolševická politika válečného komunismu tvrdě dopadala na venkov. Stát zabavoval zemědělcům obilí prostřednictvím nucených rekvizic. V Tambovské gubernii, úrodné oblasti několik set kilometrů jihovýchodně od Moskvy, se v roce 1920 odpor vůči bolševickým metodám změnil v otevřenou vzpouru. Rolníci odmítali odevzdávat požadované množství obilí. Rekviziční oddíly čelily násilí. Násilí plodilo další násilí. A potom se objevil Alexandr Antonov.
Antonov nebyl romantický sedlák, který jednoho rána odložil pluh a vzal pušku. Byl zkušený revolucionář a bývalý člen eserů, který měl zkušenosti s ilegalitou i ozbrojeným bojem. K povstání se připojily desetitisíce lidí a vznikla organizovaná partyzánská armáda. Sovětská moc povstalce označovala jednoduše za „bandity“. Vybrat vhodný termín pro označení nepřítele bylo důležité. Bandita totiž není politický protivník. S banditou se nevyjednává. Bandita se likviduje. Na jaře 1921 už Moskva nemohla Tambov ignorovat. Povstání představovalo jednu z největších rolnických vzpour proti bolševické vládě. K jeho rozdrcení proto přišel mladý velitel, který měl pověst mimořádně schopného, ale bezohledného a krvežíznivého vojáka.
Tambovští povstalci
Byl jím teprve osmadvacetiletý Michail Nikolajevič Tuchačevskij, syn ze šlechtické rodiny, tedy žádný proletář. Za sebou měl světovou válku, německé zajetí, útěk, boje proti Kolčakovi a Děnikinovi, válku proti Polsku a také potlačení kronštadtského povstání. V Tambově dostal jediný skutečný úkol. Zlikvidovat „bandity“ a obnovit moc sovětů. Operace proti povstalcům nebyla jen klasickou vojenskou kampaní. Rudá moc vytvořila systém, jehož cílem bylo oddělit partyzány od obyvatelstva a zlomit vesnice, které jim poskytovaly podporu. Celé rodiny povstalců včetně dětí byly internovány v lágrech. Brali se rukojmí. Majetek byl konfiskován a domy zbořeny. Podle údajů citovaných Ruskou historickou společností bylo počátkem srpna 1921 v deseti táborech Tambovské gubernie 1 155 dětí, z nichž stovky nebyly starší pěti let. Byla to logika kolektivní odpovědnosti. Pokud nelze dopadnout partyzána nebo vzbouřence, lze potrestat prostředí, ze kterého vyšel.
A pak přišel rozkaz číslo 0116. Dne 12. června 1921 jej podepsali Tuchačevskij a náčelník štábu Nikolaj Kakurin. Povstalci se po porážkách ukrývali v rozsáhlých lesích. Klasické pročesávání terénu bylo pomalé a nebezpečné. Velení proto sáhlo po prostředku, který Evropa dobře znala z bojišť první světové války. Po chemických zbraních. Text rozkazu byl mimořádný právě svou úřední strohostí. Lesy, v nichž se skrývali „bandité“, měly být vyčištěny jedovatými dusivými plyny. Tak zněl vojenský rozkaz.
Velení Rudé armády použití chemických zbraní proti domácímu povstání považovalo za legitimní možnost. Šlo pouze o jeden prostředek v širším systému represí zahrnujícím popravy, rukojmí, deportace a internační tábory. Tambovské povstání bylo nakonec rozdrceno. Antonov se skrýval až do června 1922, kdy jej bezpečnostní síly vypátraly a zastřelily. Sovětská moc zvítězila. Tuchačevského čekala po Tambovu oslnivá kariéra. Stal se jedním z nejvýznamnějších vojenských teoretiků Sovětského svazu, prosazoval mechanizaci, moderní letectvo a nové pojetí hlubokých operací. Roku 1935 obdržel hodnost maršála Sovětského svazu. Patřil k mužům, kteří měli Rudou armádu připravit na válku budoucnosti.
Tuchačevskij během Tambovské vzpoury
Jenže v roce 1937 Stalinův Velký teror zasáhl i do velitelského sboru armády. Tuchačevskij byl zatčen a obviněn z účasti na vojenském spiknutí a ze zrady. Po dlouhém a brutálním mučení následoval tajný proces. Dne 11. června 1937 byl vynesen rozsudek smrti. V noci na 12. června byl Tuchačevskij spolu s dalšími vysokými důstojníky zastřelen. Datum má téměř morbidní symboliku. Přesně šestnáct let předtím, 12. června 1921, podepsal v Tambově svůj proslulý rozkaz o použití jedovatých plynů. Muž, který kdysi označoval odpůrce sovětské vlády za bandity určené k likvidaci, byl nyní sám označen za zrádce a nepřítele. Mechanismus zůstal. Změnila se pouze jména.
Mezi Tambovem roku 1921, Halabdžou roku 1988 a chemickými útoky v Sýrii samozřejmě nelze položit jednoduché rovnítko. Jde o jiné konflikty, jiné zbraně, jiné politické režimy a dramaticky odlišný rozsah chemických útoků. Příbuznost je v logice státního násilí. V okamžiku, kdy autoritářská moc přestane část vlastního obyvatelstva chápat jako občany a začne ji chápat jako vojenský problém, mizí jedna zábrana za druhou. Z člověka se stane „bandita“, „terorista“, „zrádce“ nebo „nepřítel“. Vesnice přestane být domovem civilistů a stane se „zázemím banditů“. Les přestane být místem, kde se mohou skrývat lidé, a stane se prostorem, který je třeba „vyčistit“.
Kaple v tambovském monastýru Panny Marie připomínající oběti povstání byla vysvěcena v roce 1993 Alexiem II.
Saddámův Irák měl bojové plyny. Syrské vládní síly měly sarin a chlor. Mladá sovětská republika zdědila zásoby chemické munice po světové válce. A Rudá armáda, která vznikla ve jménu osvobození dělníků a rolníků, byla už tři roky po svém založení připravena použít část tohoto arzenálu právě proti rolníkům. Tambov proto není jen epizodou občanské války. Je to jeden z temných příběhů o zrození instituce, kterou pozdější sovětská propaganda obalila legendou „slavné Rudé armády“. Ještě dávno před Berlínem, Stalingradem a monumentálními přehlídkami na Rudém náměstí existovala jiná Rudá armáda. Revoluční a přesvědčená, že přežití režimu ospravedlňuje jakýkoli prostředek. V tambovských lesích po ní zůstal také rozkaz číslo 0116. Dokument napsaný několika větami úředního jazyka, za nimiž je možné zahlédnout princip, který se v dějinách diktatur vrací znovu a znovu. Nejprve je nutné člověka prohlásit za nepřítele. Potom už lze téměř cokoli vydávat za pouhou vojenskou operaci.
Zdroje:
Dějiny Ruska 20. století-díl I, Argo, Praha 2014
