Článek
Chinchilla – La Gineta (32 km)
Sen, který mi u hradební zdi rezonoval v hlavě více než hodinu, mě přinutil vylézt ze spacáku, když už slunce dost připalovalo. Utěšoval jsem se tím, že dnes není kam spěchat. Do Albacete je to patnáct kilometrů buď po rovině, nebo mírně z kopce. Vítr se oproti včerejšku zklidnil a vypadalo to na příjemnou procházku. Podél cesty byly ve skalním masivu vytesané lidské příbytky. Dveře a malá zamřížované okénka s přistavěnou komůrkou. Všechno natřené na bílo, s lucernami na elektrické osvětlení, jako příbytky hobitů, půlčíků, malých tvorů ze Středozemě. Z nadmořské výšky 900 metrů jsem sestoupil na nějakých 800 metrů a krásnou kolonádou, lemovanou keři růží, palmami a pomerančovníky, jsem došel do centra města.
Razítko z cíle cesty
Posada del Rosario je nádherný palác sestavený ze všech možných stavebních slohů, které se krajem přehnaly. V turistickém centru mi sdělili, že útulek pro poutníky dosud nemají a nejbližší je až v La Rodě. U kávy v jednom z obyčejných barů jsem se rozhodl pokračovat v cestě. Je teprve poledne a strávit zbytek dne ve městě, s noclehem někde poblíž rušných ulic mě neláká. Přivyknul jsem otevřené krajině, prostoru bez omezení s vysokým nebem, ptáky, kteří se spouští jako blesk na pastviny, když zahlédnou kořist.
Při průchodu městem jsem se zastavil v katedrále San Juan Bautista, v malém obchodu se základními potraviny jsem dokoupil vodu, bagetu, sýr, nejlevnější čokoládu a pár banánů. Když jsem měl město za zády, spadla ze mě podivná tíseň, kterou jsem cítil mezi vysokými domy a kolonami aut. Do vesnice La Ginete jsem došel večer, naproti kostelu San Martin na lavičce rozbalil spacák, připravil láhev s vodou, aby byla po ruce, poloprázdný ranec jsem si dal pod hlavu a pokoušel jsem se zorientovat v motanici myšlenek, které se rozběhly v mozkových závitech.
Včera u toho starodávného mlýna ze 14. století mě napadla otázka. Kde jsou ti Židé, podle kterých jsem si toto Camino pojmenoval? Camino judaícos. Objeví se až v Toledu nebo ještě dál? Zatím jen upomínky na muslimské obyvatele v názvech vesnic i v každé větší stavbě. Radnice nebo kostely bývaly kdysi mešitami, což je patrné pouhým okem. Ale po Židech ani památky.
Kostel v La Gineta
Začalo se stmívat, když se u mě zastavil místní strážník. Neochotně jsem se hrabal ze spacáku s tím, že bude chtít doklady, které mám zasunuté kdoví kde. Ale policajt nechtěl doklady. Naopak. Prý jestli si nechci dát u nich kafe a mohu se vyspat i vysprchovat v tělocvičně, která je kousek vedle. S díky jsem se sbalil a následoval hodného muže v uniformě. Kávy jsem si dal dvě, k tomu kdosi obětoval svoji vlastní obloženou bagetu a v tělocvičně jsem si ustlal na dvou žíněnkách.
Tentokrát se mi se zdála podivná motanice všelijakých útržků, ze kterých si pamatuji obrázek muže zahaleného do „talitu“, modlitebního šálu, který si stále dokola opakuje židovské vyznání víry. Šema Jisra´ell.
„Slyš Jisraeli! Hospodin, Bůh náš, Hospodin jeden jest“.
Celé vyznání jsem slyšel ještě dlouho poté, co jsem se probudil. Byly tři hodiny v noci, tma a naprosté ticho. Viděl jsem zřetelně muže s černou kipou a tfilin, jak sepisuje jakousi knihu, ve které jsou ilustrace tlustého chlapa v zástěře hospodského, stádo prasat nebo jakéhosi podivného jezdce na koni, kterak se rozjíždí s napřaženým kopím proti lopatkám větrného mlýna. Až po pár minutách jsem si vybavil teorie o židovských předcích Cervantese a sen, který mě nechtěl opustit, dostával reálnou podobu, smysl a zároveň byl i odpovědí na moji včerejší otázku, „tak kde jsou ti Židé?“
Krajina v zemi dona Quijota
