Článek
Tropické vedro, psí eskorta a operní trauma z dětství
Železná památka UNESCO
Bylo 38 stupňů ve stínu. Vlhko. Smog. Vzduch, který by šel krájet a podávat s rýží.
Rozhodnutí půjčit si kolo byl dobrý nápad. To, co mi bylo předvedeno, už méně. Majitel přistavil stoletou železnou konstrukci, která pravděpodobně přijela na Srí Lanku ještě s prvními misionáři. Plechové blatníky drnčely, jako bych za sebou táhl vlnitý plech ze stavby. Brzdy vydávaly zvuk umírajícího paviána. Široké dámské sedlo mi systematicky vysvětlovalo, že jsem si měl raději koupit kokos.
Ale jelo to. A to je v tropech vlastnost téměř luxusní.
Návštěva množství chrámů a bohů dá zabrat i na kole
Krávy v lese a policejní profilace
Pro vstupenku do muzea jsem zvolil zkratku přes močálovitý park. Logicky. Skončil jsem pod schodištěm, které vedlo téměř do Himaláje. Muzeum bylo nahoře. Vynesl jsem třicetikilové železo po schodech a nahoře mě zastavil policista. Zeptal se, proč jsem nejel po silnici. Bylo mi hloupé přiznat, že jsem jel zkratkou, tak jsem řekl, že jsem chtěl v lese pozorovat krávy.
Nastalo ticho.
Policista si mě prohlížel tak dlouho, až jsem začal pochybovat o vlastní duševní způsobilosti. Nakonec usoudil, že jsem neškodný exot, inkasoval vstupné a ukázal mi správnou cestu. V jeho očích jsem zřejmě zůstal jako případ pro mírně pokročilou tropickou demenci.
Uvádí se, že Srí Lanka je místem tisíců chrámů. Jen v Kolombu jich je dobrá polovina
Tour de Srí Lanka
Na rovině se ukázalo, že kolo má ještě jednu vlastnost: vydává zvuky slyšitelné v okruhu tří vesnic. Psi, kteří spali na cestě, byli náhle probuzeni jako při požárním poplachu. Rozběhli se za mnou. Vznikla procesí: já, rachotící relikvie a za námi štěkající smečka. Domorodci vyšli z domů, aby viděli, co se děje. Když mě spatřili, začali volat „helou“ a mávat.
Vypadalo to jako velmi chudá parodie na Tour de France. Jen místo sponzorů mě podporoval psí doprovod a smog.
Fešácký kněz v jednom z chrámů se rád fotí
Plameňáci? Ne. Vrány.
Knižní průvodce sliboval hejna plameňáků hřadujících na lampách podél Indického oceánu. Realita nabízela pouze drzé vrány a trávník ve fázi klinické smrti. Pelikán zřejmě čerpal dovolenou. Turistická literatura je žánr fantasy.
Metař, démon a kalašnikov
Vrátil jsem se k Buddhova templu. Na dvoře metař v ušmudlaném, původně oranžovém rouchu přemísťoval hromady listí zleva doprava a zpět. Patrně zenová forma kruhové ekonomiky.
Dvě bělošky vstoupily na dvůr a okamžitě vytáhly fotoaparáty. V tu chvíli do metaře vstoupil duch nějakého nižšího démona. Začal křičet, mávat koštětem a simulovat střelbu z kalašnikova.
Dámy zmizely rychlostí světla. Já zůstal stát mezi vraty, připravený šlápnout do pedálů a obětovat převody ve jménu přežití. Metař si nakonec jen uplivl a pokračoval v přesouvání listí. Možná jsme narušili jeho duchovní workflow.
Ganéša s chobotem je jeden z těch „top“ bohů
Žvanivý slimejš – trauma, které nezmizí
Na ulici mě oslovil naháněč s nabídkou divadla. To určitě.
Ve dvanácti letech jsem totiž absolvoval operu „Žvanivý slimejš“. Půl století jsem netušil, o čem to bylo – a když jsem se to dozvěděl, pochopil jsem, proč jsem to raději nevěděl.
Kdesi daleko v jihovýchodní Asii žil rybář Kičibej s ženou Saišo, která svého muže neustále buzerovala. Manželé byli zabalení do jakýchsi barevných prostěradel s vietnamskými klobouky na hlavách. Pak se přišoural Slimejš, který měl na zádech z polystyrénu ulitu. Toho vodní král poslal pro opičí játra. Slimejš byl užvaněný blb, játra nesehnal a opičáci se mu vysmáli. Celá opera končila sborovým zpěvem. „Milý pane Slimejši, příště buďte chytřejší.“ Trochu to připomínalo indonéskou Prodanou nevěstu.
Od té doby jsem do divadla nevstoupil. Některé kulturní zážitky jsou definitivní.
Při vzpomínce na dětské trauma jsem se musel uklidnit rozhovorem s dalším božstvem
Nové kolo, nový olej, stejné utrpení
Majitel ubytovny mi sehnal „nové“ kolo. Bylo stejně rezavé, ale sedlo už nemělo díru, do které jsem si předtím pravidelně skřípl své mužství. Pokrok civilizace. Aby řetěz fungoval, prolil ho olejem v množství, které by uspokojilo menší ropnou společnost. Během jízdy olej stříkal vzhůru a já získal lesk dolních končetin. V tropickém vedru jsem se tak leskl jako čerstvě naložená sardinka.
Rybáři a vrány jako stálí zákazníci
Na pobřeží rybáři rozprodali úlovek během patnácti minut. Efektivita, kterou by jim záviděl i evropský supermarket. Loď odplula, lidé zmizeli a na písku zůstaly jen vrány. Ty jediné měly čas a energii bojovat o zbytky.
Kolombo mě naučilo jednu věc: v tropech se všechno děje rychle. Jen rez na kole pracuje pomalu, ale vytrvale.
Zdroje:
Lonely Planet: Sri Lanka
