Článek
Pták na kameni
Před vstupem do této oblasti, střeženým několika policisty a dřevěnou závorou, je kamenný patník ve tvaru stély. Otesaný a zasazený do písku. Na něm vytesaný pták – orel, symbol boha Hora. Má vyprávět příběh dávné civilizace na březích Nilu.
Na tom kameni sedí nehybně živý pták, jehož černá pera se lesknou v záři slunce jako noční obloha ozářená měsícem v úplňku. Je to vrána. Příběh jejího života ještě není uzavřený a zřejmě zanikne s ní. Koho by zajímal příběh vrány a kdo by ho tradoval a sepsal?
Mastaba, nadzemní, zdobená stavba, která byla používána jako hrobka vládnoucích vrstev
Jak se dostat do Saqqáry
První a nejstarší známá pyramida je v Saqqáře, kousek na jih od Káhiry. Hodinu obcházím zrezivělé minibusy za Egyptským muzeem, poslouchám protichůdné tipy řidičů a různých přicmrndávačů, jak se tam dostat. Každý poradí, každý to ví, ale zároveň každý tvrdí něco úplně jiného.
Po hodině, propocený a vyprahlý, se konečně rozhodnu pro jednu z mnoha variant. Vlezu do rozpálené plechové rakve a nechám se další hodinu vést přes město kamsi na jih – do míst, kde pod několika špinavými nájezdy plnými aut, motorek, stánků s potravinami, kozami a psy stály nebo popojížděly stovky minibusů.
Náhončí vyřvávali názvy cílových stanic, davy lidí se hrnuly všemi směry. Nikdo se nezastavil, všichni kamsi spěchali se svými kufry, taškami, bednami, pytli a dětmi, které olizovaly rozteklé nanuky nebo se hlasitě dožadovaly nafouknutých balonků ve tvaru srdce v odporné růžové barvě.
I tady je situace stejná jako v Káhiře. Každý ví, odkud a jakým busem do Saqqáry, a tak zase pobíhám od jednoho plácku k druhému – jediný běloch široko daleko. Vyptávám se, přesvědčuji vševědy, že tam ne, tam už jsem byl.
„To musíš tam a pak doleva. Nebo doprava?“ A zase hnědá ruka s okousanými nehty ukazuje kamsi, kde v oblacích prachu a naftovém dýmu týrá své motory několik na první pohled nepojízdných rachotin.
Reliéf z hrobky uložený v muzeu v Louvru
Omyl, který se opakuje
„Saqqára, bus, tady?“ ptám se. Jeden z několika špindírů kýve hlavou. „Jes, jes, Saqáqra, ok,“ a vnutí mi kelímek s čajem za 10 liber.
Chvíli poslušně stojím na konci fronty a pak se zeptám mladíka přede mnou. Jen tak, pro jistotu. „No, Saqqára no, go al Tarfaya.“
Vracím se k tomu radilovi, abych mu řekl, že se plete. Ten se ale nenechá zviklat a táhne mě jinam. Tam jedno z rezavějících monster čeká s vyvalenými dveřmi a uvnitř pospává tlusťoch v nátělníku plném mastných skvrn. „Sedět, tady, Saqqára, ok.“
Neodvážím se odporovat. Po chvíli se tlusťoch probere a s rachotem a oblaky naftového dýmu vyrazí. Zastaví přesně u fronty, ve které jsem stál předtím. Když všichni nastoupí, hoch mě znovu upozorní na omyl.
Potupen vystoupím.
Konečně správný směr
Dojdu pod další viadukt, kde se konečně usměje štěstěna. Všichni se shodují, že tento spoj jede do Saqqáry. Dívají se na mě jako na někoho, kdo potřebuje totéž slyšet několikrát.
Za třičtvrtě hodiny jsme konečně na místě.
Vlevo se vznáší odér hniloby z jakési stoky, místními hrdě označované jako „canal“, vpravo několik stánků s ovocem a zeleninou zavalených prachem. Vesničané, kozy, psi. Řidiči rozvalení ve svých tuk-tucích.
Obtloustlý chlapec s prázdným výrazem mě odveze čtyři kilometry k checkpointu. Když mu dávám 20 liber, nechce je. Opakuje: „dolar, dolar.“
Dřevěná hlava písaře Kaapera ze čtvrté nebo páté dynastie. Zhruba rok 2500 p. n. l.
Sedm let hladu
O nějakých 800 kilometrů jižněji a asi o 2355 let dříve kdosi na ostrově Seheil vytesal do kamene příběh o hladu a sedmi letech neúrody – dnes známý jako Hladová stéla.
Sedm let nepřišly záplavy. Nastal hlad, bída, rabování. Faraon Džoser se rozhodl jednat. Požádal nejvyššího kněze Imhotepa, aby zjistil, který bůh ovládá Nil. Byl to Chnum. Po modlitbách a obětech přišel sen – a s ním příslib návratu záplav.
První pyramida
Faraon Džoser, panovník Staré říše, byl prvním, kdo si nechal postavit pyramidu. Nejprve bylo nutné odstranit tuny písku, poté do podloží vytesat chodby a obložit je žulou. Přidáním dalších stupňů vznikla první pyramida na březích Nilu.
Sedm let hladu. Sedm – číslo, které se opakuje napříč kulturami.
Sedmička jako symbol
V Bibli je sedmička nejčastěji užívaným číslem: sedm dní stvoření, sedm dnů obléhání Jericha, sedm omytí v Jordánu, sedm sloupů domu Moudrosti.
Apokalypsa sv. Jana je sedmičkou doslova protkána. A podle kabaly existuje sedm nebes. Někteří šťastlivci se prý ocitají až v tom sedmém.
Nekropole Saqqára
Saqqára je místem pohřbu prvních panovníků. Před pyramidami existovaly mastaby – stavby s kaplí a podzemní komorou. Ještě dříve se pohřbívalo prostě: tělo ve fetální poloze, zabalené do rohože, uložené do jámy.
Architektura přišla až později.
Apisovy hrobky. Chodba s výklenky, ve kterých se nacházejí sarkofágy pro býky
Turisté a prodejci
Džoserova pyramida je hlavní atrakcí. Prodejci posedávají ve stínu a čekají. Jakmile přijede autobus, vrhnou se na turisty jako kobylky. Prvních pět minut po výstupu z klimatizovaného autobusu je prý klíčových – rozdíl teplot turisty omráčí.
Já přicházím pěšky. Pomalu do kopce, v horkém větru. Když dojdu k první skupině prodejců, udělají mi místo a nabídnou vodu. Nechápou, proč jdu pěšky. Běloch se v té výhni nepohybuje po svých.
Jakmile zjistí, že jsem „min džumhúrija číkí“, padají jména českých egyptologů. Najednou jsem „jejich“. Nabízejí vodu, cigarety, konverzaci – bez vnucování zboží.
Čtyřicet staletí se dívá
„Vojáci, jděte a vězte, že z výše těchto monumentů vás pozoruje čtyřicet staletí,“ prohlásil Napoleon roku 1798.
Krátce poté nechal zmasakrovat tisíce mamlúků. Ti byli jednou z mnoha cizích dynastií vládnoucích Egyptu.
Od pádu faraonské civilizace ovládali zemi cizinci po více než tři tisíce let – až do roku 1922, kdy vzniklo Egyptské království.
A přesto – nebo právě proto – tu stojí Saqqára. Tichá, rozpálená a trpělivá. Jako by čekala, až někdo znovu začne vyprávět její příběh.
