Článek
Večerní Praha 19. 10. 1957
„V noci ze čtvrtka na pátek zadržela Veřejná bezpečnost – jak jsme oznámili včera – 28 výtržníků. Jedna tlupa byla pracovníky Městské správy VB ‚vyrušena‘ ze své zábavy (která nesla pečeť Made in USA) ve vinárně Mánes. Výstřední chování, ještě výstřednější tanec, hulákání do mikrofonu, hudba nahraná na magnetofonovém pásku – tak vypadaly radovánky výtržníků. Právem budily pohoršení občanů.“
Bylo to rok po krvavém potlačení povstání proti komunistickému režimu v Maďarsku. Ještě dožíval prezident Antonín Zápotocký, za jehož vlády poslala bolševická justice nejvíce politických vězňů na šibenici. Zápotocký zemřel 13. listopadu a na jeho místo byl zvolen Antonín Novotný.
V mnoha podnicích bylo tančení „páskovských“ tanců striktně zakázáno
Padesátá léta minulého století ve stalinistickém Československu nebyla jen léta politických procesů, vězňů v uranových lágrech a poprav těch, kteří nesympatizovali s politikou KSČ. Komunisté šli po všech, o kterých se domnívali že by mohli být jejich odpůrci. Speciální péči věnovali mládeži. Nebýt organizovaným v Československém svazu mládeže znamenalo pro takového člověka rozloučit se se sny o studiu a slušném zaměstnání. Ani se nemusel hlasitě vymezovat vůči režimu, stačilo tančit. Ne polku nebo valčík, ale rock‘n‘roll. I za to byl bolševický kriminál.
Všechno, co pocházelo z americké úpadkové a pokleslé zábavy, mohlo ohrožovat myšlení v marxismu vychovávaných mladých lidí. Logika komunisticky zpracovaných mozků byla jasná: „Kdo tancuje americky, je imperialista a nepřítel“. To byli všichni ti, kteří nosili úzké kalhoty „roury“ nebo „trubky“, kožené bundy, ulízaný nebo naopak natupírovaný účes a výrazné pásky. Proto se jim říkalo „páskové“. Protože „pásků“ a „páskovských“ tanců přibývalo, rozhodli se komunisté k ráznému kroku.
Mládež v padesátých letech
V pražské kavárně Mánes se 17. října 1957 konala zábava, která měla být rozloučením s branci, tedy odvedenými na povinnou vojenskou službu. Na pozvánkách byl uveden lákavý program: „Bohatý výběr posledních jazzových novinek z USA - Bill Haley, Elvis Presley“. To už bylo na bolševiky příliš. Ti doufali, že zásahem proti závadové mládeži ukáží veřejnosti paralelu mezi americkou pakulturou a kriminalitou v Československu. Ten, kdo tancuje rock‘n‘roll, je logicky zloděj, příživník a parazit na pracující třídě.
Jako vhodné místo pro taneční zábavu byla vybrána pražská kavárna Mánes. Tam se už léta hrál jazz a zároveň to bylo místo setkávání umělců a hudebníků.
Jiří Bohuslav a Bohumír Schlonz, účastníci a organizátoři tanečního večera, později popsali, co se na oné zábavě stalo. Úpadková americká hudba se linula z vypůjčeného magnetofonu Dněpr 5 a zhruba třicet mladých lidí tancovalo „holanďana“ a dobře se bavilo. „Holanďan“ byla jakási upravená verze tance „lindy hop“, který byl populární o dvacet let dříve v v americkém Harlemu. Úprava spočívala v tom, že tanečník nesměl odhazovat partnerku nebo se příliš uvolňovat, lámat se v pase a podobně. Měl odpovídat společenským normám, ale ani tato úprava v případu „Mánes 1957“ nebyla tanečníkům a tanečnicím nic platná.
Bylo půl jedenácté, z magnetofonového pásku zpíval Bill Haley „Rock Around The Clock“, dovnitř vtrhli esenbáci v civilu a začali řvát: „Vypnout magneťák!“ A hned začali zatýkat. Policejní antony všechny zadržené odvezli do Bartolomějské, kde místo výslechu byli zmláceni a poté odvedeni do cely. Z dvaceti osmi zadržených bylo vybráno pět, kteří tvořili skupinu „výtržníků a chuligánů“. Ta měla stanout před soudem. Během vazby je vozili na nádraží skládat brambory. Všichni byli pořád ve večerních šatech a botkách, ve kterých je příslušníci VB sebrali.
Akce příslušníků VB proti „páskům“
Po týdnu vazby skončili před komunistickým soudem. Jediné, co jim soudce mohl dokázat byly „páskovské“ tance a oblečení. Soudce požádal jednoho ze zadržených, aby se předvedl ve svých „hadrech“. Kalhoty značky Wrangler a tričko s obrázkem Eskymáka, který kopím míří na ledního medvěda. Obojí od amerického imperialisty. Soudce to zvedlo ze židle a pohoršen nad takovou mravní zkázou zařval: „Podívejte se, vždyť je oblečen jako americký kovboj! Jedná se o americký způsob života s neblahým morálním vlivem na mládež!‘ Další uvědomělí soudní přísedící doplnil do obžaloby: „A ještě měl Jiří Bohuslav ohrnuté nohavice do půli lýtek“. To byla třešnička na dortu obžaloby. Bylo jasné, že pro obdivovatele Wall Streetu v naší společnosti místo není a nebude.
Odsouzeni byli jménem republiky za trestný čin výtržnictví podle § 188 trestního zákona. Bohumil Schlonz do vězení na dvacet měsíců, Lída Čulíková na sedmnáct, Jiří Bohuslav na patnáct, Marie Benešová na dvanáct a Věra Bečvarovská na deset měsíců. Muži skončili v pracovním lágru v dolech u Kladna s normou 70 metráků denně. Pokud ji nesplnili, dostali poloviční porce jídla.
Následovala, jak bylo v socialismu běžné, štvavá a pomlouvačná kampaň. Noviny Rudé právo a Večerní Praha udělaly z tanečníků výtržníky a přisluhovače imperialismu. Ministr vnitra Rudolf Barák si neopomněl přisadit: „Jen v Praze bylo například zadrženo sto pět individuí (…) Libují si v ‚americkém způsobu života‘, pod vlivem alkoholu napadají pokojné lidi, tropí nepřístojnosti v pasážích a kinech. Jsou zálohou, se kterou počítá i třídní nepřítel.“
Komunistická publicita o akci „Mánes 1957“
Samotný Barák, fanatický komunista, zloděj obrazů světových mistrů, které si zprivatizoval z majetku politických vězňů, se nakonec sám ocitl v kriminále, kam ho poslali jeho vlastní soudruzi. V jeho domě se našly vzácné obrazy, důmyslně uschovávané i ve falešném komínu.
Pomsta režimu neskončila jen v kladenských dolech. Po propuštění pěti odsouzených je pronásledovaly stihomamy ze sledování, špatné sny, problémy při shánění zaměstnání, nervová cukrovka, infarkty, emigrace…
Po „sametové revoluci“, kdy se velká část komunistů udržela ve vysokých státních pozicích, protože prohlédli a stali se z nich zapřisáhlí demokraté, požádal Jiří Bohuslav o rehabilitaci. Od nové, demokratické justice dostal stručnou odpověď: „Milý pane, máte pravdu, ale… Odsoudili vás za výtržnictví, takže by to bylo složitý, nechte to radši plavat!“
Zdroje:
