Článek
Devadesátiletý Amou Hadží se živil odpadky a mršinami, kouřil vyschlý dobytčí trus a pil vodu z louží. Celý život se nemyl. Přesto se dožil 94 let
Provincie Fárs na jihu Íránu nese jméno podle indoevropského etnika Peršanů (Fársí). Hlavním městem byl slavný Šíráz. Město básníků a spisovatelů. Mauzolea básníků Háfize a Sa´dího jsou i dnes poutní místa Íránců. Vyfotit se ve svatebních šatech před okny Růžové mešity je snem každé ženy v Íránu. Kromě těchto památek město symbolizuje růže, která společně s vínem a ženami tvoří témata poezie národa básníků.
Amou Hadží
V provincii Fárs se nachází starobylá vesnice Dezh Gah, kde žil muž, který byl přesným opakem milovníků poezie, obdivovatelů slavné Růžové mešity a návštěvníků paláců, kteří žasnou nad schopnostmi a uměním svých předků. Ten muž se jmenoval Amou Hadží. Vlastně to byla přezdívka, kterou mu dali vesničané. Jeho skutečné jméno už nikdo neznal.
Amou je v perštině označení pro milého a laskavého kmeta, kterým nejstarší obyvatel vesnice dozajista byl. Nekonfliktní, nespolečenský stařec, který se lidem vyhýbal. Mlčenlivý kuřák, procházející se po okolí, který nikoho neobtěžoval jako mnozí bezdomovci nebo žebráci. Jediné, co ho dokázalo vyvést z rovnováhy byla snaha vesničanů ho namydlit a umýt. Jak slyšel slovo mýdlo nebo voda, začal zuřit. Amou Hadží se totiž nemyl šedesát let.
Od mládí žil izolovaný od vesničanů. Věřil, že čistota mu přinese nemoci a smrt. Několik pokusů o násilné umytí přestál ve zdraví. Jenom ho to utvrdilo v přesvědčení, že když se cokoliv dělá pod nátlakem, nemůže to být nic dobrého. Žil tedy zřejmě podle hesla „co mě nezabije, to mě posílí“.
Amou Hadží byl vášnivý kuřák
Výživoví poradci by už jen z nahlédnutí do Hadžiho jídelníčku dostali žaludeční vředy. Celý život se stravoval jednoduše. Opékal si mršiny, které našel a které díky teplotám v jižním Íránu byly už částečně tepelně upravené. Učiněnou delikatesou byl pošlý dikobraz v mírném rozkladu. Samozřejmě v teplém klimatu dodržoval i pitný režim. Každý den vypil z louží pět litrů vody, kterou nabíral velkou rezavou plechovkou od oleje.
Ani plicní lékař by nezůstal v klidu, kdyby věděl, co Amou Hadží celý dlouhý život kouří. Pokud se dostal k cigaretám, kouřil čtyři najednou. Jinak si starodávnou dýmku plnil uschlými zvířecími výkaly. Ty byly všude kolem a zadarmo.
Nikdy nebyl na vojně, nikdy nebojoval, a přesto nosil vojenskou helmu. Možná chtěl být vojákem, ale sám říkal, že ji má jako beranici, která ho ochrání před chladem. Nepotřeboval ani kadeřnické služby, natož Gentlemens Barber Club, určený opravdovým gentlemanům. A přesto o svůj vlasový porost pečoval. Vlasy si opaloval ohněm stejně jako vousy. Když si chtěl zkontrolovat, jak mu to sluší, nějaké auto se zpětnými zrcátky bylo vždy někde poblíž.
Nezanedbával ani svůj obytný prostor. Prvním bydlištěm byla díra v zemi, něco jako hrob. Ten měl nejraději. Jeho druhé místo k přebývání mu postavili samotní vesničané. Chatrč z tvárnic s otevřeným vchodem.
Když se o Amou Hadží dozvěděli novináři, napsali o něm a přidali několik fotografií, čtenáři se rozdělili na dvě skupiny. Ta větší ho považovala za magora. Ta menší část v něm viděla muže žijícího v souladu s přírodou. Jeho střechou byla hvězdná obloha, žádná hypotéka na bydlení, nulové náklady na energie. Jeho zdravotní matrací a polštářem byla země a místo terasy s výhledem do přírody měl před sebou celý horizont. Cítil se šťastný, protože měl všechno, co k životu potřeboval.
Na podzim roku 2022 se nechal po šedesáti letech vesničany umýt. Nikdo neví, co ho to napadlo. Nebo kým a čím byl přinucen. Několik měsíců poté Amou Hadží zemřel ve věku 94 let.
Zdroje:
