Článek
Když se mluví o Stalinovi, obvykle se popisuje jeho dráha revolucionáře, bolševika, sovětského diktátora a masového vraha. Ale dávno předtím, než existoval „Stalin“, žil v gruzínském městečku Gori malý Josif neboli Soso Džugašvili.
Jeho svět neměl s kremelskými paláci nic společného. Rodina byla chudá. Otec Vissarion Džugašvili byl švec, matka Jekatěrina, známá jako Keke, pocházela z velmi skromných poměrů a živila se mimo jiné praním, šitím a domácími pracemi. Z jejich dětí přežil dětství pouze Josif. Právě tady začíná jeden z nejpozoruhodnějších příběhů moderních dějin. Příběh dítěte z chudé rodiny na okraji Ruského impéria, které se jednou stane vládcem obrovské říše.
Stalinova matka v roce 1892
Stalinův otec Vissarion, kterému se říkalo Beso, nebyl nebo nemusel být místním ztroskotancem. Měl řemeslo, což v těch dobách v Gruzii nebyla samozřejmost. Jako švec, který umí pracovat, mohl mít a ze začátku jistě měl dostatek zakázek, aby slušně uživil rodinu. Jenže to by se nesměl dívat každý den na dno lahve. Rodiny, ve kterých je živitel těžký alkoholik, obvykle nemívají na růžích ustláno. Právě alkohol a násilí patří k nejčastěji zmiňovaným událostem Stalinova dětství. Opilý Vissarion bil svou ženu a fyzicky trestal také syna. Pro malého Sosa tak domov zřejmě nebyl místem bezpečí a jistoty.
Stalinův otec
Je snadné a nabízí se udělat jednoduchou rovnici. Bitý chlapec se logicky „musel“ sám stát násilníkem. Jenže historie ani lidská psychologie tak jednoduše nefungují. Miliony dětí vyrůstaly v 19. století v chudobě a zažívaly tělesné tresty a nestaly se z nich masoví vrazi. Malý Sosa žil a pohyboval se v prostředí a ve světě, kde síla a fyzická převaha měla svoji jasnou a konkrétní podobu. Nejen v rodině, ale i v ulicích města Gori, ve kterém chlapec vyrůstal.
Matka Keke byla přesným opakem otce Vissariona, který ztělesňoval jen chaos a násilí. Měla svůj sen a rozhodla se ho realizovat. Byla bez vzdělání a věděla, že její syn rozhodně musí jít do škol. Jako hluboce věřící pravoslavná křesťanka chtěla, aby její syn vystudoval na kněze.
A udělala mnoho pro to, aby se její syn mohl vzdělávat. Soso začal navštěvovat církevní školu v Gori. Navzdory pozdějšímu obrazu brutálního diktátora nebyl jako dítě žádným nevzdělaným rváčem. Naopak. Ve škole si vedl velmi dobře. Patřil mezi nejlepší žáky a později získal stipendium do pravoslavného semináře v Tbilisi. Je to jeden z paradoxů Stalinova životopisu. Muž, jehož režim později tvrdě zasahoval proti náboženským institucím, měl být původně pravoslavným duchovním.
Josif Džugašvili, třetí a jediný syn který dožil dospělosti v roce 1894
Ani po fyzické stránce neměl budoucí diktátor jednoduché dětství. Prodělal neštovice, které mu zanechaly charakteristické jizvy v obličeji. V dětství trpěl také dalšími zdravotními problémy. Nebyl vysoký a v dospělosti měřil jen přibližně 165 centimetrů. Pozdější propaganda samozřejmě vytvářela úplně jiný obraz. Na portrétech byl Stalin majestátní, klidný a téměř monumentální. Jako skutečný člověk byl mnohem menší a jeho tvář nesla stopy nemocí z dětství. Zajímavá byla i jeho jazyková situace. Narodil se jako Gruzínec a jeho mateřštinou byla gruzínština. Rusky se začal učit až ve škole kolem osmi či devíti let a gruzínský přízvuk si uchoval po celý život. Muž, který se později stal symbolem sovětského impéria ovládaného z Moskvy, tedy vyrůstal na jeho periferii jako příslušník neruského národa.
V rodině existoval ještě jeden důležitý konflikt. Rodiče se neshodovali na tom, co má Soso v životě dělat. Matka chtěla vzdělání a církevní kariéru. Otec podle životopisců dával přednost tomu, aby syn následoval jeho řemeslo a stal se ševcem. Nakonec zvítězila matka. Soso pokračoval ve vzdělávání a roku 1894 nastoupil do pravoslavného semináře v Tbilisi. Pro chudého chlapce z Gori to byl obrovský společenský skok. Seminář patřil mezi významné vzdělávací instituce v oblasti a před mladým Džugašvilim se otevírala cesta, o které jeho rodiče mohli jen snít. Jenže právě zde se budoucí kněz začal měnit v revolucionáře. Seminář měl přísný režim. Studenti podléhali kontrole a disciplíně a Stalin se postupně dostával do konfliktu s autoritami. Četl zakázanou literaturu a seznamoval se s marxismem. Nakonec školu v roce 1899 opustil. Okolnosti jeho odchodu jsou v různých verzích Stalinova životopisu podávány rozdílně. Často se mluví o vyloučení kvůli revoluční činnosti, jiné prameny upozorňují také na jeho absenci u zkoušek. Jisté je, že knězem se nestal. Pro jeho matku to bylo obrovské zklamání. Podle pozdějších vzpomínek se své představy, že její syn měl být duchovním, úplně nevzdala ani tehdy, když už patřil k nejmocnějším mužům světa.
Policejní fotografie Stalina, 1902
Stalinův vztah k matce je zvláštní kapitolou. Keke se dožila synova vzestupu k absolutní moci. Její malý Soso už nebyl chudým chlapcem z Gori. Byl vládcem Sovětského svazu, kolem kterého vznikal obrovský kult osobnosti. Přesto mezi nimi zůstával zvláštní odstup. Stalin žil v Moskvě, matka v Gruzii. Osobně se vídali jen zřídka. Syn jí posílal dopisy a zajišťoval jí materiální pohodlí, ale jejich vztah nebyl obrazem syna, který by se po dosažení moci vrátil k milované matce. Je na tom něco téměř symbolického. Keke věnovala velkou část života tomu, aby její jediný přeživší syn unikl chudobě. Chtěla mu prostřednictvím církve otevřít cestu vzhůru. A uspěla způsobem, který si nemohla představit ani v nejdivočejším snu. Její syn skutečně vystoupal až na samotný vrchol. Jen místo kněžského roucha oblékl uniformu sovětského vůdce.
Právě tady přichází nejzajímavější a současně nejnebezpečnější otázka. Stal se Stalin Stalinem kvůli svému otci? Bylo domácí násilí zárodkem jeho pozdější brutality? Naučil se jako dítě, že svět je rozdělen na silné a slabé? Vytvořila v něm chudoba potřebu společenského vzestupu? Přispěla přísná seminární disciplína k jeho pozdější posedlosti kontrolou? Dětství může člověka hluboce ovlivnit, ale není programem, podle kterého musí později jednat. Stalinův charakter se formoval nejen v rodině, ale také v prostředí carského impéria, v gruzínském nacionalismu, v revolučním podzemí, během věznění a vyhnanství, v bolševické straně, a především během dlouhého a mimořádně brutálního boje o politickou moc. Z dítěte z násilnické domácnosti automaticky nevyrůstá násilník. A z dítěte autoritářského otce automaticky nevyrůstá diktátor.
Stalinův rodný dům
Přesto jsou některé paralely znepokojivé. Stalin od mládí poznával svět, v němž byla autorita spojená s donucením. Doma existoval násilný otec, ve škole přísná disciplína, nad celou společností represivní aparát carského státu a později v revolučním podzemí konspirace, zatýkání, vězení a vyhnanství. Nedůvěra nebyla abstraktní vlastností. V ilegálním revolučním hnutí mohla být otázkou přežití. A právě nedůvěra se jednou stane jedním z nejvýraznějších znaků Stalinovy vlády.
Mladý Stalin navíc hledal své hrdiny. Jedním z nejdůležitějších byl Koba, hrdina populárního gruzínského románu Alexandra Kazbegiho Otcovrah. Koba je tvrdý, odvážný bojovník proti bezpráví, který se mstí svým nepřátelům a stojí mimo běžný společenský řád. Mladého Džugašviliho tato postava fascinovala natolik, že začal jméno Koba používat jako přezdívku a později revoluční pseudonym. Ještě před „Stalinem“, mužem z oceli, tedy existoval Koba. To je možná pro pochopení mladého Džugašviliho zajímavější než hledání jednoduché diagnózy v jeho rodině. Dítě z chudých poměrů, fyzicky poznamenané nemocemi, vyrůstající mezi dominantní matkou a násilným otcem, si vytvořilo obraz hrdiny, který se nenechá pokořit. Později si vytvoří ještě jedno jméno. Stalin. Muž z oceli.
Keke Džugašviliová chtěla jediné. Aby její syn nebyl chudým ševcem jako jeho otec. V tomto smyslu dosáhla neuvěřitelného úspěchu. Její syn se skutečně vzdělával. Opustil Gori. Naučil se rusky. Četl knihy, které jeho negramotní a nevzdělaní rodiče neznali. Vstoupil do politiky. Přežil carská vězení a vyhnanství. Po revoluci se dostal do nejvyšších pater bolševické strany. A nakonec ovládl stát rozkládající se od Evropy až k Tichému oceánu. Jenže z chlapce, ze kterého chtěla mít kněze, se stal muž stojící v čele režimu, jenž nechával zavírat kostely, pronásledoval duchovní a budoval vlastní politický kult. Možná právě v tom spočívá největší ironie Stalinova dětství. Jeho matka se celý život snažila dostat syna co nejblíže k Bohu. Místo toho se z něj stal člověk, kolem něhož měl být vytvořen téměř božský kult.
Zdroje:
