Článek
Bratři Mrštíkové se zapsali do dějin literatury i dramatu. Milovali ženy a včely. Mladší Vilém spáchal sebevraždu. Starší Alois zemřel na tyfus a urna s jeho popelem byla ukradena ze hřbitova v Brně v roce 1996
Bratři, jejichž život ovlivnily ženy a včely, zůstali slavní dodnes. Rodina Mrštíků byla spíš chudá, otec švec, matka švadlena, ale syny na školách udržet dokázali. Nejmladší Norbert vystudoval medicínu a byl zároveň i překladatelem. Starší František se stal magistrem farmacie. Druhorozený Vilém byl váženým prozaikem a nejstarší Alois vystudoval pedagogiku a stal se dokonce řádným členem České akademie věd a umění. Rodiče mohli být na své syny hrdí. I když to tak ze začátku nevypadalo.
Vilém Mrštík (1863 - 1912), Český spisovatel a dramatik
Otec Antonín Mrštík byl prudká povaha, pro ránu nešel daleko. Ne nadarmo se jim říkalo „u Divousů“. Když po někom v hádce hodil ševcovské kladívko, strávil dokonce pár týdnů v kriminále. Druhorozený Vilém měl povahu po něm. Nezvladatelný darebák, se kterým si ve škole v Ostrovačicích nevěděli rady. Když to na něj přišlo, válel se ve vzteku po zemi, křičel nebo tloukl hlavou o zeď. Prostě postrach třídy i vesnice. Se starším Aloisem je rodiče poslali do Brna na studie. Aloise na německou reálku a Viléma na gymnázium. Ten propadl hned v primě. Od maturity ho také vyhodili, tak šel do Prahy, kde v roce 1885 nějakým zázrakem skutečně odmaturoval.
Kvůli studiu synů se všichni odstěhovali z Vysočiny do Brna a nikdo netušil, že se z Aloise a Viléma stanou jedni z nejslavnějších moravských spisovatelů. Alois dokončil učitelský ústav a v roce 1889 se stal správcem školy v Divákách. Jeho osudem, i uměleckým, byly ženy. Magdalenu Smržovou si za manželku nevzal, i když s ní měl syna Františka. Jeho vyvolenou se stala Marie z vinařské vsi Kobylí, se kterou měl syna Karla.
Alois Mrštík (1910)
Jenže zdaleka nejznámější a nejslavnější Aloisovou ženou byla Marie, někdy také Mariana Horáková. Poznal ji jako podučitel v Těšanech, kde dva roky učil. Marie byla dcerou sedláka, který měl pro ni vyhlédnutou jinou partii. Navíc se scházela se Šimonem Petlákem. Ten ovšem musel na vojnu. Pro bohatého sedláka Horáka to byla chudá partie, tedy vztah předem odsouzený k zániku. Ani podučitel Alois Mrštík nebyl dost dobrý pro sedlákovu dceru, která si nakonec vzala o patnáct let staršího vdovce Felixe Turka. Ten Horákovům vyhovoval, protože měl velký grunt hned naproti.
Spisovatel Alois Mrštík byl jako odmítnutý nápadník samozřejmě uražen, a tak vymyslel originální pomstu. Napíše o Marii knížku, kde ji vylíčí jako ženu, trpící pod pádnou rukou i bičem starého vdovce. Její život bude k nevydržení a rozhodne se svého muže tyrana otrávit. Tak vznikla nejznámější moravská travička Maryša, o které se budou učit generace žáků a studentů. Jed v kávě, a ještě od Žida, to je typické moravské drama. A v mnoha variantách se na divadlech hraje dodnes. Přestože sláva Maryši dobyla i prkna Národního divadla, manželé Turkovi z takové popularity přirozeně nadšení nebyli.
Divadelní představení Maryša se v Těšanech mohlo hrát až po smrti Aloise Mrštíka, který místním ochotníkům provedení hry zakázal. Jako VIP host sledovala první představení samotná Marie Turková. V první řadě seděl i Šimon Petlák, alias Francek, který část divadelního kusu proplakal.
Marie Turková, skutečná Maryša
Ani nabídka moravské „lovestory“ Národnímu divadlu nebyla zprvu přijata. Poprvé ji odmítl Ladislav Stroupežnický. Prý byla příliš temná a s tragickým koncem. A travičku Maryšu by mohli někteří diváci ještě litovat. Na milost ji vzal po Stroupežnického smrti nový ředitel F. A. Šubert. I tady se muselo čekat, dokud Alois Mrštík, který uvedení hry v Národním divadle zakázal, nezemřel. Premiéra dramatu v Brně byla navštívena i početnou delegací z Těšan. Svůj nesouhlas vyjadřovali vesničané po spadnutí opony hlasitými výkřiky„tak to nebelo“. Takže Maryša to neměla lehké ani v životě, ani na divadle.
Nakonec slova na jejím náhrobku to potvrzují. „Napsáno drama – prožito větší“.
Když si tímto Alois Mrštík vyřídil „účty“ s dívkou, která mu dala košem, srovnal skóre se svým bratrem Vilémem. Ten si během několikaměsíčního vztahu s Josefkou, neteří Vítězslava Hálka myslel, že svatba je jistá. Jenže Josefka ho vyvedla z omylu. Vilém to bral jako zradu a na ženy zanevřel. Výjimkou byly jen dívky mladé, puberťačky, prostě naivní husičky, které nadějnému spisovateli nedokázaly odolat.
Jednu výjimku ještě Vilém udělal. Zamiloval se do ženy, po které bláznili snad všichni pražští umělci, takže šance na úspěch byla pro Viléma z říše snů. Tou ženou byla malířka Zdeňka Braunerová. Vilémovi bylo jednatřicet let, Braunerová byla o pět let starší. Zvyklá na pánskou společnost, vzdělaná a zcestovalá žena se nejprve Vilémovi nelíbila. Dokonce se vysmíval jejímu věku, šedinám i vzdělání. Byl to zcela jiný typ žen než pubertální slečny, které hltaly každé slovo velkého spisovatele. Ani Braunerová ho zpočátku nemusela. Odulý pysk, cvikr, šedivý vlas. Hřmotný Moravan, který mluvil nářečím a každou chvíli klel jako pohan. A pak se do sebe zamilovali.
Nejprve se nastěhovali do domu k bratrovi, ale protože spolu žili na psí knížku a dělali na moravské vesnici ostudu, Alois je oba vyhodil. Ten Braunerovou přímo nesnášel. Byla pro něj stará, šedivá mužatka, která spala s půlkou Prahy. Jenže během této známosti se začaly viditelně projevovat Vilémovy psychické potíže. Jednou žárlil, podruhé se jí vysmíval. V manické fázi jí nabídnul manželství a zároveň vyčítal množství milenců. Výbuchy vzteku byly čím dál častější. Řvali na sebe na veřejnosti, což vesničané kvitovali s povděkem. Když šli konečně od sebe, ještě nějakou dobu vyprávěl Vilém v hospodě, jaká je v posteli „prkno“ a nakonec se nad nepovedeným vztahem zavřela voda.
Leopolda Dostalová jako Maryša
Podle učitele Josefa Augusty během známosti s Braunerovou vypukla u Viléma paranoia. Změny v jeho chování už se nedaly přehlížet a psychická porucha byla více než jasná. Aby toho nebylo málo, přidaly se i zdravotní potíže. Když mu nic nebylo, vsugerovával si různé nemoci ledvin nebo slinivky, a v krátké době se z něj stal obstojný hypochondr. K lékaři na odborné vyšetření ho bratr nedostal ani párem volů, takže Vilém sám usoudil, že je vážně nemocný a nejvíc to odnášejí ledviny.
Rychleji než tělo chátrala jeho psychika. Stihomam, který se u něj projevil, se rozvíjel do absurdních představ. Měl pocit, že ho neustále kdosi sleduje a když si koupil chalupu, aby nebyl bratrovi stále na obtíž, začalo být ještě hůř. Kdosi mu stojí pod okny, dívá se do pokoje, klepe na okno s cílem ho vyděsit a vyhnat z vesnice. Když měl potkat lidi na návsi, raději se k nim otočil zády a čekal až přejdou, nebo zalehnul do strouhy plné bahna a vody. Každá vesnice má mít svého obecního blázna a v Divákách jím byl spisovatel Vilém Mrštík.
Bratr Alois se staral a pomáhal, jak mohl, dokonce Vilémovi sehnal i nevěstu. Božena Pacasová byla z Olomouce, mírná a trpělivá žena, o níž se dodnes neví, co ji přimělo vdát se za staršího, psychicky těžce nemocného muže. Vzali se 30. srpna 1904. Vilém začal navštěvovat lékaře, ale jeho problémy se zhoršovaly. Cokoliv lékaři označili diagnózou, Vilém ihned promítal do smrtelné choroby. Viděl se umírající na posteli, svolával všechny blízké, loučil se a na uklidňující řeči své ženy nedbal. Se psaním byl konec, protože ho zcela ovládly bludy a představy o jeho vlastním umírání. Byl agresivní, křičel a mlátil do všeho, co mu přešlo pod ruku. Jediným místem, kde nalézal klid, byly včelí úly.
Diváky, hrob Viléma Mrštíka
Pak nastal únor 1912 a s ním i poslední dějství života Viléma Mrštíka. Začalo to pálením textů. Vilém házel do kamen jednotlivé listy a při tom vykřikoval cosi o strašidlech a postavách, které obklíčily jeho chalupu. Měl je dokonce spočítané. Třicet postav. „Nechtějí, abych tady bydlel. Tak mi koukají do oken. A oči jim ohnivě svítí! Jsou v bílém! Je to hrozné, proč mám tyto myšlenky?“ Paranoia a bludy, které Viléma ovládaly, dosáhly takových rozměrů, že byl zralý na hospitalizaci v některém psychiatrickém ústavu. Jenže místo do ústavu Vilém utekl ke svým včelám. Tam mu bylo dobře, vždycky se u včel zklidnil a byla s ním zase na nějakou dobu normální řeč.
28. února 1912 zjistil, že jedno z včelstev je nakažené. To ho zlomilo a nastoupily obvyklé představy o smrti nejen včelstva, ale všech: „Vše umře, vše mi to tady umře“. V pátek 2. března 1912 v dobré náladě pozval svoji ženu na procházku. Ta nemohla, a tak Vilém odešel sám. Když se večer nevrátil, začala ho i s jeho bratrem Aloisem hledat. V domě ani na zahradě nebyl, až si všimli otevřených dveří do kamenného sklípku. Byla tam tma a když Boženka uklouzla po něčem mokrém, přepadla na tělo svého manžela. Ležel na podlaze v obrovské louži krve. Když přivolaní muži vynesli bezvládné tělo ven, Vilém ještě žil. Jeho poslední slova patřila bratrovi: „Nemóžu umřit!“
Hrob Aloise Mrštíka na Ústředním hřbitově v Brně
Přivolaný lékař zjistil, že si Vilém ostrým skalpelem prořízl hrdlo. Když odstranil oblečení, v hrudníku bylo pět dalších bodných ran. Padla první slova o vraždě. Takovým způsobem se přece žádný sebevrah nedokáže zabít. Hodinu před půlnocí Vilém Mrštík zemřel. V úmrtním listu byla jako příčina smrti uvedena sebevražda „způsobena duševní chorobou a stihomamem, který byl vyvolán dlouholetou hlubokou nervovou krizí a nespokojeností“.
Přestože si bratři Mrštíkové byli po celý život blízcí, nebyli pochováni spolu ani vedle sebe. Starší Alois zemřel o třináct let později 24. února 1925 na tyfus. Jeho urna s popelem byla uložena na Ústředním hřbitově v Brně až do roku 1996. V tom roce někdo odkryl náhrobek a urnu s popelem slavného moravského spisovatele ukradl. Nikdy se už nenašla.
Aloisova podobenka se jménem je na náhrobní desce Viléma v Divákách. Symbolický hrob v Brně je prázdný, osazený bustou sochaře Zdeňka Řehoříka.
Zdroje:
