Článek
Při prvním vyhnanství si Lenin užíval komfort poskytnutý carem. Druhý sibiřský pobyt už byl bez komfortu v bedně, kterou mu poskytli jeho soudruzi. Samozřejmě, že po celou dobu před prázdným mauzoleem v Moskvě stála čestná stráž
Rozpoutal vládní teror, jaký země do té doby nikdy nezažila. A to byla v dějinách Rusku věc nebývalá. Vladimír Iljič Uljanov se narodil do bohaté rodiny státního rady a ředitele všech základních škol Simbirské gubernie Ilji Nikolajeviče Uljanova. K funkci náležel šlechtický titul i oslovení Vaše Excelence.
Dědeček z otcovy strany měl zavedené krejčovství v Astrachani. Babička byla pokřtěná Kalmyčka. Dědeček z matčiny strany byl židovský obchodník s vínem Moško Blank ze Žitomiru, který konvertoval ke křesťanství. Jeho syn Alexandr Blank vystudoval medicínu a jako inspektor nemocnice ve Zlatoustu se stal automaticky státním radou a dědičným šlechticem. Jeho dcera Marie Blanková se provdala za Ilju Uljanova. Mluvila plynně rusky, německy, francouzsky a anglicky, byla vychovaná v německém duchu.
Uljanova rodina s malým Vladimírem Iljičem
Vladimír Iljič se narodil 22. dubna 1870 v Simbirsku, dnes Uljanovsk a byl pokřtěn v pravoslavném kostele. Paradoxem je, že ředitelem střední školy, kam Vladimír docházel, byl Fjodor Kerenskij, otec budoucího předsedy Prozatímní vlády. Když bylo Vladimírovi šestnáct let, zemřel mu na mozkovou mrtvici otec a příští rok byl jeho bratr Alexandr popraven jako člen organizace Narodnaja volja, která zavraždila cara Alexandra III.
Bratrova poprava byla zřejmě hlavním impulsem, který přivedl mladého Vladimíra k hledání způsobů, jak svrhnout carský režim. Jedinou možností pro něj byla ozbrojená revoluce. Poprvé se dostal do sporu se státní mocí jako vysokoškolák. Z právnické fakulty Kazaňské univerzity ho vyloučili za účast na demonstracích a byl vypovězen na rodný statek ve vesnici Kokuškino v Kazaňské gubernii. Už na jaře 1888 se směl vrátit do Kazaně a dostudovat. V lednu 1892 nastoupil v Samaře v advokátní kanceláři a stal se vedoucím jedné marxistické skupiny. Carská policie si na Uljanovovy revoluční aktivity posvítila. Vladimír skončil na rok ve vyšetřovací vazbě. Poté putoval do vyhnanství do vesnice Šušenskoje v Jenisejské gubernii na Sibiři. Za ním přijela Naděžda Krupská, se kterou se v červenci 1898 oženil.
Lenin a další revolucionáři na sjezdu Svazu boje za osvobození dělnické třídy, 1896
Carské vyhnanství se podobalo letnímu pobytu v přírodě. Dostávali osm rublů měsíčně jako apanáž od státu, rozběhla se čilá korespondence se zahraničím a velké knihovna umožnila studium převážně politických věd. Uljanov napsal ve vyhnanství kromě množství článků knihu Vývoj kapitalismu v Rusku a podle blízkosti sibiřského veletoku Leny si zvolil revoluční jméno Lenin. Aby si odpočinul od náročného studia, toulal se po lesích, chodil na lov (měl samozřejmě pušku), v létě se koupal v řece a život mu zpříjemňovala i novomanželka Naděžda. Jako kuchařka nestála za nic, ale ve vsi bylo dost schopných rukou, které ji u sporáku nahradily.
Když tři roky života v přírodě skončily, požádal Uljanov, nyní už Lenin, úřady o cestovní pas. Ministerstvo vnitra správně usoudilo, že bude lepší se takového člověka zbavit, pas vydalo a Lenin odjel do západní Evropy. Jeho první sibiřské vyhnanství skončilo v roce 1900.
Když 21. ledna 1924 Lenin upadl do kómatu, ze kterého se neprobral, byl o šest dnů později uložen do speciálního mauzolea. Mrtvé tělo bylo nabalzamováno a 27. ledna bylo provizorní dřevěné mauzoleum umístěno u kremelské zdi. Výstavba nového mauzolea ze žuly a mramoru začala v roce 1929 a byla dokončena o rok později. Od té doby se stala nabalzamovaná mrtvola tyrana hlavním a hmatatelným symbolem vlády dělníků a rolníků v Sovětském svazu.
Transport Leninova těla z Gorek do Moskvy
22. června 1941 byla zahájena operace Barbarossa. Smlouvu o přátelství a vzájemné spolupráci, kterou podepsali zástupci Německa a Sovětského svazu, Němci porušili a z přátel se stali nepřátelé. Německá vojska postupovala rychle do vnitrozemí a v noci ze 14. na 15. října téhož roku prorazila frontu u města Možajsk, pouhých osmdesát kilometrů od Moskvy. Hlavní město se ocitlo v bezprostředním ohrožení a bylo rozhodnuto vládní a stranické vedení státu evakuovat do Kujbyševa zhruba tisíc kilometrů východně od Moskvy. Zároveň bylo nutno evakuovat z Moskvy všechny obyvatele, kteří neměli povinnosti při vojenské obraně města.
Leninův pohřeb na malbě od Issaka Brodského
15. října Stalin vyhlásil evakuaci Moskvy. „Možajsk padl, Němci přicházejí!“ Následujícího dne nastal úprk z města. Přednost měli samozřejmě komunističtí funkcionáři, kteří na autech odváželi všechno, co se odvézt dalo. Mezi nimi obyčejní Moskvané pěšky s ranci nebo na dřevěných vozících. Jenže co s mumií Lenina? Vůdce revoluce a tvůrce šťastnějších zítřků. Symbol všech proletářů přece nemůže skončit v rukou nacistických Germánů? Zhanobení symbolu strana a vláda nemohla dopustit. Jedna z možností byla vyhodit mauzoleum i s mumií do vzduchu. Jenže to by nebylo z ideového hlediska správné, jak se nakonec soudruzi shodli. Dali hlavy dohromady a rozhodli, že soudruh Lenin pojede na Sibiř. Podruhé!
Jenže celá úvaha, kam s ním, byla prodiskutována dávno před prolomením fronty. Na mumii vůdce světového proletariátu se myslelo dřív než na živé obyvatele Moskvy. Na konci července byla do speciálního, odpruženého vagonu s vhodným mikroklimatem naložena bedna s mumií a vlak ji odvezl do sibiřského města Tjumeň vzdáleného více než dva tisíce kilometrů od Moskvy. Celý přísně utajený převoz skončil v přednáškovém sále Tjumeňské zemědělské akademie, kde byla mumie až do dubna 1945. Druhé Leninovo sibiřské vyhnanství tedy trvalo o rok déle než to první.
Zdroje:
