Článek
Přežil několik koncentráků a přesto už nikdy nebyl svobodný
Jmenoval se Jean Améry, původním jménem Hanns Chaim Mayer. Narodil se v Rakousku židovskému otci a katolické matce.
Přežil gestapo, koncentrační tábory i válku. Nepřežil vlastní paměť.
Na rozdíl od jiných, kteří přežili koncentrační a vyhlazovací tábory se nestal symbolem naděje. Nečekal na něj nový život, protože toho starého se nikdy nezbavil. Stal se symbolem toho, co se zlomí – a už se nikdy nespraví.
Mučení, které nezmizí
V roce 1943 byl za odbojovou činnost v Belgii zatčen gestapem a brutálně mučen v pevnosti Fort Breendonk. Nebyl bit jen proto, aby mluvil a přiznal své kolegy. Mučení ho mělo zlomit jako člověka.
Později napsal, že kdo byl mučen, zůstává mučeným navždy.
Interiér Fort Breendonk
Tábor, který byl „jen pokračováním“
Po výsleších následovaly koncentrační tábory – Auschwitz, Buchenwald, Bergen-Belsen. Na rozdíl od jiných přežil. Lidové rčení: „Konec dobrý, všechno dobré“ se do jeho života po přežití nehodilo. Tvrdil, že koncentrační tábor nebyl výjimkou, ale logickým pokračováním světa, který už přestal být bezpečný.
Proč nenáviděl slovo „uzdravení“
Po válce se stal uznávaným autorem. Psával o vině, paměti, utrpení.
Odmítal představu, že čas léčí. Nenáviděl fráze o odpuštění. Nevěřil ve smíření. Ve své slavné knize „Beyond Guilt and Atonement“ napsal, že přeživší jsou nuceni žít ve světě, který nechce slyšet jejich pravdu.
Svět chtěl optimismus. On nabízel pravdu
Jean Améry nebyl smiřujícím se svědek minulosti. Neříkal, že všechno má smysl, že utrpení posiluje a zušlechťuje. Naopak tvrdil, že některé zkušenosti člověka zničí nenávratně. A právě proto byl nepohodlný jako pedagog, filosof i spisovatel.
. Interiér Fort Breendonk
Konec, který byl logický
Ke konci života napsal knihu On Suicide, kde vysvětlil, že sebevražda může být posledním aktem svobody. Muž, který přežil gestapo a koncentrák se rozhodl, že už dál přežívat nebude.
V roce 1978, více než třicet let po válce, si Jean Améry vzal život. V apartmá hotelu Österreichischer Hof v Salcburku spolykal plnou lahvičku barbiturátů.
Ne v návalu emocí. Ale plánovaně. Vědomě.
Smrtí se svět nemění, ale končí
Podle Améryho je svět pouze má představa. S vyhasnutím mého já vyhasíná i představa. Skutečnost je to, co vnímáme my, co prožíváme. Jen my sami cítíme těžkost naší existence, a proto zase jen my sami máme právo odejít z tohoto světa za pomoci dobrovolné smrti.
Názor, který filosof Jean Améry zanechal lidstvu
„Člověk musí žít,“ říkají lidé ve své lidské moudrosti. Nemusí, tím spíš, že všechno směřuje k tomu, že jednoho dne, jenž se neodvratně blíží, už nejen nebudeme muset žít, ale dokonce žít nebudeme smět. Existuje ta s kosou a její jméno je smrt. Každý se může chopit kosy a sám se rozmáchnout“.
Hrob Jeana Améryho na Zentralfriedhof ve Vídni
Příběh, který se špatně sdílí
Fotografie přeživších jsou plné naděje. Často bolestivé, ale pořád naděje.
Usměvavé tváře, návraty domů, nové začátky. Ale lidé jako Jean Améry se do těchto rámců nevejdou.
Proto o nich víme málo. Jejich existence nám připomíná, že některé zločiny neskončí osvobozením tábora.
Zdroje
Jean Améry: On Suicide
Archiv United States Holocaust Memorial Museum
Archiv Yad Vashem
