Článek
Ráno okolo osmé pro mne přijíždí Alzu, na předměstí Učal se k nám připojuje auto s rodinou jejího bratra, čímž jsme komplet a můžeme vyrazit.
Naším cílem je hora Auštau, ležící zhruba 70 km severovýchodně od městečka Učaly (několik kilometrů za Balbykem, kde končí asfaltka). Tato hora, která svým kuželovitým tvarem trochu připomíná sopku, se tyčí přímo nad jezerem Auškul, přesněji na jeho západním břehu.
Jedná se o významné muslimské poutní místo, jelikož na teritoriu hory se nachází řada hrobů súfijských mistrů, z nichž nejvýznamnější je hrob Muhammada Rizvana Auš Auliji(†1253) na vrcholku hory. K němu putují muslimští poutníci nejen z celého Povolží, ale i ze zahraničí.
Nachází se zde však rovněž pramen zvaný Aulija, považovaný místními za zázračný, resp. léčivý (zvláště při souběžné recitaci sútry Faticha, jak doporučuje instrukce na ceduli). Z toho důvodu sem přijíždějí lidé ze širokého okolí s lahvemi, kanystry i sudy, aby si je naplnili zdejší vodou. Pozoruhodným úkazem je, že tento pramen dává vodu vždy jen v období mezi 15. květnem a začátkem června, načež až do příštího jara vysychá.
Když přicházíme k prameni, vyvěrajícímu kousek nad úpatím hory, je zřejmé, že jsme přišli – pokud jde o vodu – za pět minut dvanáct. Od lidí stojících s nádobami ve frontě se dozvídáme, že pramen každým okamžikem slábne. Momentálně je zde zástup zhruba stovky poutníků, ale vzhledem k tomu, že hlavní nápor lze očekávat teprve okolo oběda, nemusí se už na opozdilce dnes dostat.
Hora Auštau
Poté, co jsme odložili nádoby s vodou do aut, vydáváme se společně se zástupem poutníků březovým lesem vzhůru k vrcholu. Po chvíli z lesní cesty odbočuje dosti strmá stezka. Místy dosahuje stoupání až 45°.
Na temeni hory sedí na kamenech okolo hrobu Auš Auliji, obehnaného nízkým kovovým zábradlím, lidé odříkávající súry z Koránu (doporučuje se tu prý recitovat třikrát Ichlás, jednou súru Faticha, resp. Jasín a Tabarak).
Přestože na začátku cesty k vrcholu je cedule s upozorněním, že obcházení hrobů (cirkulace) a věšení pentlí na keře je neislámský obyčej (tj. kacířství), všechny okolní keře jsou ověšeny útržky látek jako na šamanských svatých místech a mnozí z poutníků následují své předchůdce, kteří vyšlapali okolo hrobky kruh.
Deska s arabským nápisem[1]: „Toto je hrobka šejcha Muhammada Ramadána al-Auš, stavitele (města) Saraj, zemřelého v r. 651 hidžry[2], za vlády Berke-chána“ označuje hrob nejvýznamnějšího zdejšího světce.
Hora Auštau a muslimské obřady
S osobou světce a jeho hrobu je spojena řada legend.
Podle té nejrozšířenější přišel tento kazatel do vesnice na úpatí hory Auštau, aby zde šířil islám. Místní však odmítli konvertovat k islámu a usekli misionářovi hlavu. Ale stal se zázrak: kazatel vzal svou useknutou hlavu a vynesl ji na vrchol hory, zatímco nad ním kroužili andělé. Ráno pak na úpatí hory vytryskl pramen. Šokovaní obyvatelé s úctou pohřbili zavražděného světce na hoře a začali uctívat jeho hrob. Byli zde pohřbeni i dva jeho společníci (zřejmě byli také popraveni).
Podle jiné verze pověsti tudy kdysi procházela karavana. Místní si ji spletli s hordou nepřátel a zaútočili na ni. Po bitvě zjistili, že jedním ze zabitých byl svatý muž jménem Ramazan. Následně proto šejcha pohřbili na vrcholu hory.
Z vrcholu je krásný pohled na jezero pod námi. V jihozápadní části jezera se nachází ostrov připomínající tvarem srdce – jakýsi ostrov Lásky. Po okrajích je orámován stromy, které ještě zvýrazňují jeho tvar. Poté, co jsme se půl hodiny zdrželi na vrcholu, kochajíce se panoramatickým výhledem, vracíme se po druhé stezce dolů a předtím, než vyrazíme nazpět do Učal, děláme si na břehu jezera krátký piknik.
Po návratu do města mi telefonuje Azad, že můžeme odpoledne zajet do Achunova. Sám tam nikdy nebyl, takže to prý bude zajímavý výlet i pro něj.
V 15 hod. už jsme v Achunovu, kde u obecního úřadu odchytáváme dobrovolného průvodce, místního občana Chalima Garifuloviče, jenž nám nabízí, že nás zavede k menhirům.
Akunovské menhiry - tradiční magický rituál
Achunovský kosmologický komplex se nachází zhruba dva kilometry za vesnicí, na místě zvaném Eulija kebere[3], na pravém břehu řeky Kidyš. Komplex se skládá z 13 menhirů, z nichž 9 (menhiry č. 2 až 10) tvoří zhruba kruhový obrazec okolo centrálního kamene (menhiru č. 1), vysokého přibližně 160 cm, a zbývající 3 se nacházejí samostatně v okolí (80 m od menhiru č. 1 leží kameny č. 11 a 12; 170 m na sv. leží menhir č. 13).
Všechno napovídá tomu, že původně byl kamenný komplex ještě rozsáhlejší, když se tolik jeho částí dochovalo tisíce let až do dnešní doby. Podle dostupných informací byly např. další kameny ze svých míst odvlečeny ještě relativně nedávno, za sovětských časů, kolchozními traktoristy.
Tento zbytek komplexu se zachoval hlavně díky tomu, že leží v okrajovém regionu Baškirska a okolní louky, sloužící jako pastviny, nebyly vhodné k zemědělskému využití.
V každém případě se však jedná o největší megalitický komplex objevený v zauralských stepích, a tudíž nejznámější „místo síly“ v tomto regionu, byť zůstává ve stínu populárního Arkaimu v sousední Čeljabinské oblasti.
Výše uvedený obrazec 10 menhirů, jež jsou vzájemně víceméně asymetricky uspořádány na ploše 25 m2, představuje s velkou pravděpodobností pozůstatky jakéhosi starověkého kamenného orloje, kalendáře a chronometru. Díky precizním astronomickým výpočtům a uspořádání kamenů umožňoval tento systém určovat datum a čas podle stínu vrhaného jednotlivými kameny v konkrétním okamžiku.
Akunovské menhiry
Na základě komplexního vědeckého výzkumu, zahájeného v r. 1996 prof. A. A. Rybalkem, je stáří komplexu odhadováno minimálně na 5000 let. Kromě jiného tomu nasvědčují i nálezy keramiky z období 15. až 12. století př.n.l. v bezprostředním okolí, učiněné během archeologické expedice čeljabinského centra Arkaim v r. 2003.
Odborné analýzy určily stáří jednotlivých menhirů následovně: Menhiry č. 11, 12 a 13 – 14-15 000 let; menhiry č. 1 a 2 – konec doby bronzové; kameny č. 3 až 8 – 17.-19. stol. př.n.l.
Členy uvedeného čeljabinského týmu byl i astronom, archeoastronom a geodet, jejichž měření potvrdila hypotézu o hlavním účelu uvedeného komplexu, jakož i přesné datum vzniku aktuálního uspořádání kamenů − odrážející konkrétní astronomický jev – rok 1632 př. n. l. V tomto roce totiž došlo k jedinečné astronomické konstelaci, jež se následně odrazila v mýtech nejrozličnějších národů.
Ve skytské, indické, antické i germánské mytologii se v této souvislosti uvádí, že během letního slunovratu bylo možné spatřit hvězdu, nacházející se „v srdci Lva“.
(Dle dobrozdání badatelů tato starověká observatoř zachycuje polohu polárních hvězd v různých dobách v průběhu 26 000 let.)
Vzhledem ke zřetelné falické podobě menhiru č. 1 se předpokládá, že tento kamenný komplex – v němž se prolíná falická a solární symbolika − byl zároveň i „místem síly“, kde se odehrávaly šamanské obřady a rituály plodnosti dávných obyvatel Uralu. (Menhiru č. 2, ležícímu přesně 15 m od menhiru č. 1, se přisuzuje ženská energie, přičemž interakce mezi těmito dvěma kameny vytváří léčivé biopole.)
Akunovské menhiry
Od menhirů se vracíme do vsi, kde nás Chalima Garifulovič ještě před rozloučením nasměrovává ke Gulnaře Sadykovové, zdejší „bosorce“, tj. expertce přes esoterické aspekty achunovského komplexu a léčitelce.
Gulnara Rakimovna, žijící v chalupě na severním okraji vesnice, není žádná čarodějnice s černou kočkou na klíně. Akorát přišla z dojení svých 30 krav, takže nás vítá v pracovním. Když mi stiskne ruku, chápu názorně, co to znamená denně podojit stádo krav. Má stisk jako dřevorubec.
Omlouvaje se, že se teprve před pár dny vrátila z pouti po súfijských svatých místech Kazachstánu, uvádí nás do světnice, snažíc se narychlo sklidit haraburdy aspoň ze židlí a stolu. Mezi řečí už nosí na stůl domácí máslo, sýr, smetanu a zavařeniny, jako bychom přišli na společenskou návštěvu a nikoliv jen na kus řeči.
Problematika achunovských menhirů a tajemných kamenných číší ve zdejších lesích je její srdeční záležitostí. Ačkoliv má na svém hospodářství práce nad hlavu, dlouhá léta je jakousi neoficiální, dobrovolnou strážkyní kamenného areálu, snažíc se chránit ho před zpustnutím a věnujíc se jeho popularizaci.
Už běhá po baráku a snáší na stůl fotografie, výstřižky z novin a xeroxové kopie materiálů zabývajících se problematikou jejich kamenné observatoře či obřadiště, za které část badatelů komplex považuje.
Ona osobně ani na okamžik nepochybuje o energetickém potenciálu onoho místa. Má samozřejmě na mysli energii životní či spirituální, jejíž zdroje naši předkové – díky dosud nepotlačené citlivosti – v přírodě hledali a nacházeli, aby je využívali jako přirozených léčeben. Proto je zde tedy zvykem ve dnech slunovratu chodit k menhirům s čistými myšlenkami za splněním tužeb.
Obyvatelé Achunova si prý dosud připomínají varování starých lidí: „Tam, kde jsou menhiry, spí bohatýr Alpamyš (hrdina stejnojmenného turkického eposu). Ono místo nemůžete zbůhdarma rušit, jinak nahněvaný Alpamyš povstane a opovážlivce ztrestá.“
(To také vysvětluje, proč se kolem menhirů č. 1 a 2 nachází mince a kamínky zabalené do papíru s napsanými přáními.)
Dle jiné legendy prý se zde, v hloubce 500 metrů, údajně přímo pod menhirem č. 1, nachází zázračný lemurský krystal, díky němuž tento komplex představuje úžasný generátor životní / planetární energie.[4]
V každém případě se v těchto místech nachází zdroj pozitivní, planetární či životní energie, díky čemuž prý pobyt v kamenném komplexu působí ozdravně při zdravotních potížích a všeobecně posilujícím vlivem na organismus.
Jak tvrdí ona i mnozí návštěvníci, kteří se zúčastnili zde pořádaných obřadů, toto místo je ideální jak pro meditaci, tak pro aktivaci čaker.
Samozřejmě se dostáváme i k běžným lidským záležitostem, včetně rodiny, takže mi Gulnara Rakimovna před odchodem daruje svazečkem zaručeně účinných bylinek k vykuřování zlých duchů pro mou dceru, esoteričku. Je to harmala mnohodílná (lat. Peganum harmala).
Jen doufám, že celníci nebudou tyto rostlinky považovat za drogy.
-----------------------------------------------------
[1] Jde o repliku desky původní, která zde byla instalována mullou Zainullou Rasulevem v roce 1905, aby nahradila starou, popraskanou, kopírujíc originální text.
[2] V r. 1253 podle našeho datování.
[3] „Эулия кеберэ“. Koordináty: N 54° 11.511' E 59° 34.588'.
[4] Viz např. J.Miška: Tajemství Prasíly
Akunovské menhiry
====================================================
Zdroj: F.R. Hrabal-Krondak: PŘES ČUKOTKU NA FIDŽI A ZPĚT 2016-2017, díl první - Regionem Idel-Ural (Výňatek, str. 212-216)
Fero HRABAL-KRONDAK
O AUTOROVI:
Autorovy rozhovory:
