Článek
Solženicyn v Omsku
I dnes, 16 let po své smrti, zůstává Alexandr Solženicyn jedním z nejkontroverznějších ruských spisovatelů a myslitelů doby. Po celý svůj dlouhý život, který zahrnoval téměř celé 20. století, byl buď zbožňován, nebo proklínán. Málokomu byl lhostejný. Ani dnes, po smrti spisovatele, jeho osobnost ani jeho práce neztratily svůj význam ve veřejném diskurzu: pro někoho je „géniem“ a „prorokem“, pro někoho „vlastizrádcem“ a „podvodníkem“.
Na Solženicyna lze pohlížet různými způsoby, ale nepopiratelným faktem je, že jméno Alexandra Solženicyna zůstává zapsáno velkými písmeny nejen v antologii ruské literatury, ale také v historii ruského společenského a politického života 20. století. Pro mou generaci je tento „kronikář GULAGu“ rovněž symbolem zúčtování se zločinným komunistickým režimem.
Sotva dozněly smuteční proslovy a rozešli se účastníci státního pohřbu (mimochodem zorganizovaného bývalými čekisty), zahájily revanšistické živly, bolševici a černosotěnci, doslova hysterickou kampaň za odstranění Solženicyna ze školských osnov i knihoven, doprovázenou otevřeným zpochybňováním stalinských represí i krutosti GULAGu.
Odkaz Solženicyna, který více, než kterákoliv jiná osobnost, zosobňuje Rusko, paradoxně i deset let po smrti rozděluje ruskou společnost. Řekám-li paradoxně, mám tím na mysli skutečnost, že komunisté i antikomunisté by jej i dnes nejraději oběsili. Jedni za jeho „antisovětský pamflet“ Souostroví Gulag a znevažování vymožeností socialismu, druzí za „glorifikaci vlasovců a banderovců“, obojí pak za vlastizradu.
Solženicynova karikatura z r. 1974
Ostatně již zanedlouho po svém návratu se Solženicyn namísto projevů všeobecné úcty dočkal ze strany mnohých „patriotů“ jen opovržení a zařazení mezi vyvrhele a vlastizrádce. Jestliže při svém návratu z exilu v r. 1994 byl ještě krajany vesměs vítán jako apoštol, netrvalo dlouho a skončil ve společnosti Kolčaka, Vlasova a Gorbačova. Bůhví, zdali jenom o fous neunikl osudu Borise Němcova, Skripala a Litviněnka. Nejeden „vlastenec“, který dnes věší na kandelábry aspoň jeho figurínu, když už je Solženicyn fyzicky mimo jejich dosah, by ho dnes určitě s chutí zhoupnul na oprátce in natura.
Není pochyb, že historie GULAGu a památka obětí stalinských represí je pomalu vymazávána z ruských učebnic dějepisu i mysli ruské společnosti a tak i duch stalinismu znovu ožívá.
Zatímco ruští zákonodárci zavedli jako trestný čin porovnávání nacistického a sovětského / komunistického režimu, zároveň bylo v obnovy rámci Stalinova kultu 14. 11. 2024 v Moskvě uzavřeno poslední oficiální muzeum historie GULAGu: https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/rusko-moskva-gulag-muzeum-uzavreni.A241118_092633_zahranicni_dtt
Muzeum gulagu PERM-36 muselo ukončit činnost již v r. 2015!
NKVD Joškar-Ola
Z ruských domů dokonce mizí i pamětní tabulky se jmény obětí stalinských poprav: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-nova-doba-z-ruskych-domu-mizi-tabulky-se-jmeny-obeti-stalinskych-poprav-236327
Však ruská propagandistická žumpa došla ve lžích tak daleko, že tragédii 30. let prohlásila za "Vymyšlený hladomor": https://www.youtube.com/watch?v=gzIHyFsANGg
„Как-нам-обустроить“, Solženicynova poexilová karikatura z ruského tisku.
Bez ohledu na to, jaké máme k Solženicynovým názorům výhrady, jeho níže uvedený apel, přednesený během diskuze v Omsku, je dnes – s ohledem na oprašování Stalinova kultu a pokusy bagatelizovat zločiny jeho režimu nestalinistickými revanšisty – ještě aktuálnější, než v okamžiku pádu komunistického režimu, kdy jsme ještě mohli žít v naivní naději, že přízrak komunistické hrůzovlády je navždy zažehnán:
„Ruský národ se musí očistit, očistit pokáním, neboť bez pokání není odpuštění. Vzhledem k monstróznímu rozsahu zločinů, masových represí, lze bez nějaké nadsázky říci, že dnes skládá se náš národ prakticky ze dvou skupin: potomků vrahů a potomků obětí. Resp. těch, kdož vraždili, a těch, kdož přihlíželi. Nikdo tak nestojí mimo či nad věcí. Všichni neseme svůj podíl na zločinech minulosti, resp. díl zodpovědnost za to, že se podobné věci již nebudou nikdy opakovat.“
Třeba takový Eduard Limonov, předseda strany „Jiné Rusko“, jenž shodou okolností, stejně jako Solženicyn v roce 1974 emigroval ze SSSR, stejně jako on odešel do USA a stejně jako on se vrátil do postsovětského Ruska vzápětí po pádu komunistického režimu (v r. 1991), označuje Solženicyna za „vlastizrádce, který přispěl k rozpadu SSSR“.
Navzdory tomu, že sám je de facto velkoruský šovinista, je Solženicyn v názorovém střetu i s Alexandrem Duginem, hlavním ideologem tzv. eurasijského hnutí, ačkoliv s ním sdílí řadu názorů, především pak odmítavý postoj k liberální demokracii, kterou oba (stejně jako další představitelé eurázijství – Savickij či Vernadskij) odmítají jakožto „západní koncept, který by nemělo Rusko přijímat“.
Obdobně záporně hodnotí již petrovské „otevírání oken k Západu“ Georgij Vernadskij (1863-1945), představitel eurasijské ideologie, jenž – stejně jako dnes Alexandr Dugin a spol. – považuje sovětský systém za pokračovatele ruského impéria, který dále rozvíjí samoděržavný charakter moci („opírající se o nezbytnost bezpodmínečného podřízení jedince vyššímu principu, uvědoměle zdola požadované potřebě pevné moci na bázi vojenské diktatury, v čele s významným vůdcem“ – jaký rozdíl oproti nacistické či fašistické ideologii, že?).
Ačkoliv ohledně odmítání západní formy parlamentarismu, resp. priority individuálních svobod a důrazu na hodnotu jednotlivce Solženicyn s Alexandrem Duginem souhlasí, naprosto odmítá jeho euroasijskou ideu, podle které se Rusko, jakožto hlavní komunitární mocnost světa, spojí se všemi nepřáteli individuálního liberalismu, kapitalismu a racionalismu a vytvoří jakýsi Euroasijský svaz v čele s Ruskem, resp. novou společnost, v níž člověk bude primárně chápán jako součást většího celku, vůči němuž musí být poslušný. Žádná dichotomie moci světské a moci duchovní.
Demokraté pak nemohou Solženicynovi odpustit, že se opakovaně pozitivně vyjadřoval na margo Putinovy politiky a posílení postavení ruské pravoslavné církve, varoval před přílišným vlivem Západu a působením katolické církve, Židů a protestantů v Rusku, podpořil „protiteroristické operace“ v Čečensku a zpochybňoval svébytnost ukrajinského národa.
Jestliže tedy ve čtyřiadevadesátém protestovalo během jeho besedy se čtenáři v omské Koncertní síni proti Solženicynově návštěvě několik stalinistů, dnes se konají v Bělgorodu, Čeljabinsku, Kislovodsku, Moskvě, Novosibirsku, Omsku, Rostově a Togliatti protesty proti stavbě jeho pomníku. Jejich účastníci se vesměs rekrutují z řad „patriotů“, kteří pravidelně pokládají rudé karafiáty k pomníkům Lenina a Dzeržinského.
Alexandr Solženicyn a gubernátor Poležajev - Omsk 1994_140769
solzenicyn_omsk1994_biblioteka
Solzenicyn_ObVlastMuzeum_4.07.1994
Solzenicin-v-omsku-0407_1994vokzal
Není to dávno, co se i právě v Omsku dočkal Solženicyn označení „zrádce“ a „nepřítele lidu“. Vůdce omských komunistů, hlava frakce komunistické strany v Dumě Andrej Alechin požaduje dokonce odstranění Solženicynových děl ze školních osnov, protože v nich prý spisovatel lhal a překrucoval historická fakta.
A není sám ani první. Již před třemi lety, shodou okolností právě v roce 2014, kdy Vladimir Putin podepsal zákon umožňující trestat účastníky nepovolených demonstrací nejen pokutou, ale i vězením nebo nucenými pracemi, stal se věčný disident Alexandr Solženicyn „vragom naroda“ a terčem nenávistné kampaně „Odstraňte Souostroví GULAG z ruských škol.“ Ta byla předzvěstí tažení proti „znevažování sovětské minulosti“ a „antisovětismu ve službách rusofobie“, jak zní oficiální označení odhalování nepříjemných faktů o ruské historii.
Mnozí byli tehdy šokováni skutečností, že ránu autorovi Souostroví Gulag a nositeli Nobelovy ceny za literaturu zasadila právě Literaturnaja gazeta, oficiální orgán Svazu spisovatelů, prostřednictvím jejího redaktora a Putinova volebního poradce Jurije Poljakova. Mimochodem autora proslaveného romány inspirovanými zkušenostmi komsomolského vedoucího a představitele patriotických kruhů. Je to, jako by uvedl do pohybu stroj času.
Souběžně s tím, jak vymírají očití svědci, oběti represí, a ruské úřady stále intenzivněji retušují negativní kapitoly ruské historie, narůstá počet popíračů komunistického teroru a obdivovatelů Stalina. Není divu, že se dávný nepřítel režimu Alexander „Denisovič“ Solženicyn v Putinově Rusku, které se každým dnem stále více podobá Sovětskému svazu, opět ocitl na mušce „vlastenců“.
„Je to velká chyba“, píše Poljakov ve svém úvodníku, „studovat ve školách díla Solženicyna, který klidně opustil naši zemi a dokonce vyzýval Američany, aby proti nám zahájili válku.“
Ale nejen to. Poljakov nenapadá jen osobu samotného spisovatele, útočí především na jeho dílo a zpochybňuje jeho svědectví: „Souostroví Gulag by mělo být interpretováno jako umělecká fikce, nikoli jako pravdivý odraz sovětské reality.“
(Jistý „historik“ A. Ďjukov, pracovník Ústavu ruských dějin Ruské akademie věd a předseda Nadace historické paměti, se dokonce snaží dokázat, že prý „Solženicyn jako zdroje pro svou knihu Souostroví Gulag použil nacistické propagandistické letáky, které byly během války šířeny na sovětském území … a falešné mýty vydává za historická fakta“.)
A to je také důvod, proč já osobně cítím jak obavy, tak nutnost postavit se na Solženicynovu obranu, bez ohledu na své výhrady, které mám k některým jeho, hlavně nacionalistickým, postojům (kritizovaným ostatně i jinými známými ruskými disidenty, třeba Josifem Brodským anebo Vladimirem Vojnovičem.
Snahy o diskreditaci „kronikáře GULAGu“, nejsou jen o osobě Alexandra Solženicyna, nýbrž zároveň (a zřejmě hlavně) pokusem o zpochybnění všech svědectví a důkazů o zločinech stalinismu a tím pádem i rehabilitaci komunistické ideologie.
Cítím tudíž totéž, co vyjádřil v rozhovoru pro list Rossijskaja gazeta známý divadelní herec a ředitel moskevského Divadla národů Jevgenij Mironov: „… Hnusný tón a lživá obvinění proti němu způsobují, že se otřásáme vzpomínkou na nejtemnější stránky v historii naší země. Dějiny všem přisoudí jejich místo, i když obecně je už nyní zřejmé, které místo v nim zaujme Solženicyn a které Poljakov. Nechť se s vašimi výroky o velkém ruském spisovateli a mysliteli vyspořádá vaše svědomí.“
Ačkoliv je Alexej Petrovič, už vzhledem k svému postavení zástupce ředitele státní vědecké knihovny, zdrženlivý ve vyjádřeních, shodujeme se na tom, že současná ruská realita by zřejmě byla pro někdejšího disidenta značně tristní.
Nevím, jak by dnes Solženicyn vnímal tohle Putinovo „Nové Rusko“, zvláště tváří v tvář otevřeným policejním represím na pozadí oprášených sovětských kulis. Navzdory svým někdejším sympatiím vyjádřeným Putinovi po návratu z exilu.
Však stačí, prochází-li člověk Leninovými ulicemi a míjí všudypřítomné sochy Vladimíra Iljiče − a občas dokonce i Stalinovy[1] − aby si uvědomil, že ono „Nové Rusko“ prostě připomíná legendární ruskou matrjošku. Odšroubuješ-li hlavu Putina, najdeš uvnitř ukrytého Stalina (v něm případně Gríšu Rasputina a nakonec Ivana Hrozného).
Školní hřiště - Čikola
Stalinům pomník u silnice na Vladikavkaz
Ani nemluvě o všudypřítomných policejních hlídkách, na severním Kavkaze a v přilehlých regionech vyzbrojených dokonce kulomety, mnohatisícových útvarech tajné služby FSB, představující paralelní mocenskou strukturu i ozbrojenou pěst Jednotného Ruska, potažmo Kremlu.
Předchozí poznámka je mimochodem inspirovaná skutečností, že během mé někdejší předválečné návštěvy Ruska v době voleb v r. 2016 byl již od počátku předvolebního týdne v ulicích Omsku viditelný značný nárůst počtu policajtů, resp. policejních antonů, typických skříňových uralů s nápisem OMON.
Policejní stát
Omoni v taktických vestách a ozbrojení samopaly postávali před řadou úředních budov, jakoby očekávali nějaký Majdan. (Více viz kapitola "Volební ozvěny aneb Rusko na cestě od komunismu k fašismu").
Tyhle pravidelné policejní manévry, provázející automaticky po celé roky každé ruské volby, státní svátky anebo avizované akce opozice, mě osobně evokují vzpomínky na podobné šachy v předvečer různých výročí a oslav (1. máje, 21. srpna, 28. října, Palachova upálení), resp. během komunistických sjezdů či státních návštěv kdysi u nás.
Vůbec - pod dojmem informací o masakrech ukrajinských civilistů - nepochybuji , že dnes, kdy již ruský režim dávno překročil onu pomyslnou čáru na „cestě k fašismu“ (jak jsem v r. 2016 ještě nazval svou reportáž), by zřejmě omoni již namísto pendreků a vodních děl použili při podobých akcích bez skrupulí kulomety.
ruské volby jako politický karneval_frh
Když jsem byl na nádraží vyměnit elektronickou rezervační bumážku za regulérní jízdenku, musel jsem třeba absolvovat osobní prohlídku jako na letišti (včetně rentgenu vesty a kontroly fotoaparátu, tj. nejde-li o atrapu obsahující bombu).
Rus, který nebyl nikdy na Západě, resp. v normální zemi, nechápe, že už jen samotná každodenní přítomnost ozbrojených policajtů je pro nás, inostrance, jistou kuriozitou. A je pomalu dotčen, označím-li Rusko za policejní stát. Člověk si ten rozdíl okamžitě uvědomí, když třeba v takovém Japonsku bloudí hodinu po centru města, marně hledaje policajta, aby ho požádal o radu.
ruské volby jako politický karneval
Pokud někomu připadá tvrzení, že Rusko je policejním státem, přitažené za vlasy, pak by se měl zamyslet nad několika fakty, týkajícími se jen ruské tajné policie, resp. tajných služeb, jejichž aparát převyšuje počet pracovníků srovnatelných amerických či britských organizací zhruba 50krát!
Uvedu příklad: zatímco pro britské zpravodajské a bezpečnostní služby pracuje 16 tisíc osob a americké Ministerstvo vnitřní bezpečnosti zaměstnává 200 tisíc lidí (včetně Pohraniční a Pobřežní stráže, Imigrační služby, Celní správy, Federální agentury pro řešení krizových situací [FEMA] či Úřadu pro bezpečnost v dopravě atd.)[2], jen ruská zahraniční rozvědka SVR (Služba vnější rozvědky) zaměstnává zhruba 13 tisíc lidí, Federální bezpečnostní služba (FSB) přibližně 387 tisíc lidí[3] a vojenská rozvědka (GRU) má nejméně 300 tisíc zaměstnanců. Čili celkem tyto instituce zaměstnávají hodně přes půl milionu lidí. Přičemž uvedená čísla již nezahrnují například všechny pracovníky pohraniční služby a útvary jako OMON, SBONR apod. (podřízené regionálním správám MV RF)[4].[5]
Mnozí politici (i publicisté) prostě namlouvají sobě i nám, resp. snad žijí v iluzi, že ona „nová“ studená válka začala teprve anexí Krymu. Neuvědomují si (anebo odmítají uvěřit), že momentální situace − neustále se vyostřující napětí mezi Ruskem a Západem − je spíše jen znakem toho, že si kremelští vládci přestali brát servítky a těm našim (aspoň některým) spadly klapky z očí.
Ukázkou naivity západních politiků, odchovaných v tradicích parlamentarismu a demokracie, je vyhlášení někdejšího amerického prezidenta George Bushe mladšího, jenž po svém prvním setkání s Putinem v červnu 2001 prohlásil: "Pochopil jsem Putinovu duši /…/ shledal jsem v něm přímého a důvěryhodného politika"[6].
Skutečností je, že zatímco Západ se změnil za posledních 75 let k nepoznání po všech stránkách, Rusko akorát jakž-takž potapetovalo starou caristicko-sovětskou fasádu kapitalistickým barvotiskem. Myšlení, praktiky ani ideologie nynějších ruských představitelů se vůbec nezměnily.
„Nové Rusko“ pod starými symboly
Ostatně stačí jen sledovat mainstreamová média, aby si člověk uvědomil třeba fakt, že zatímco ze Západu přichází téměř nepřetržitě zprávy o pokrocích ve vědě a civilních technologiích, z Ruska zaznívají de facto jen fanfarónské hlášky o nových a nových zbraních (balistických střelách, raketových systémech, bombardérech, tancích, ponorkách a termobarických super bombách).
Rusko tak dál pokračuje v sovětských šlépějích a nadále představuje jakýsi absurdní hybrid „rozvojové velmoci“. Však sám Putinův propagandista Solovjov výstižně charakterizoval Rusko, když prohlásil: "Velmocenský status nemá nic společného s velikostí ekonomiky, ale vyplývá ze schopnosti zničit celý svět"[7], čímž fakticky podepřel mou definici Ruska, jakožto „rozvojové velmoci“, potvrdil, že nejde o oxymóron, protimluv.
Solženicynovo muzeum v rodném Kislovodsku
Solženicynovo muzeum v Kislovodsku
Viz též Omské setkání Dostojevského a Solženicyna - pomyslné i ideové aneb Šovinismus v ruské literatuře: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-omske-setkani-dostojevskeho-a-solzenicyna-pomyslne-i-ideove-aneb-sovinismus-v-ruske-literature-109804
-----
Epilog
Přirovnáme-li koexistenci s Ruskem k šachu - pak Rus buď vyhraje anebo vám rozbije hlavu šachovnicí. Rusko odedávna uznává jedinou pravdu - tou je „Ruská pravda“, a jediným zákonem / právem, které akceptuje - to je právo silnějšího. Věřit v dodržování jakýchkoliv smluv a dohod Ruskem může pouze naivní neználek, který nemá šajnu o historii. Za posledních 100 let – od okamžiku platnosti Paktu Společnosti národů (resp. Versailleské mírové smlouvy) a navazující Charty Spojených národů – Rusové nedodrželi snad jedinou mezinárodní smlouvu, Atlantickou chartou počínaje a Helsinskými dohodami a Budapešťským memorandem konče.
Viz třeba blog „Ruská pravda“ a skutečnost aneb „Nové Rusko“ ve stínu rudé hvězdy a kolovratu: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-ruska-pravda-a-skutecnost-aneb-nove-rusko-ve-stinu-rude-hvezdy-a-kolovratu-115229
Ruský sen, který bych přál prožít všem našim dezolátům a naivním obdivovatelům východního Mordoru: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-rusky-sen-ktery-bych-pral-prozit-vsem-nasim-dezolatum-a-naivnim-obdivovatelum-vychodniho-mordoru-112215
Rusko jako útočiště bývalých diktátorů, prodejných zkrachovanců a slabomyslných blouznivců: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-rusko-jako-utociste-byvalych-diktatoru-prodejnych-zkrachovancu-a-slabomyslnych-blouznivcu-119214
„Symboly Ruska jsou i nadále kalašnikov, láhev vodky a pokálená latrína“: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-symboly-ruska-jsou-i-nadale-kalasnikov-lahev-vodky-a-pokalena-latrina-107393
Ruské volby - policejní manévry, Omsk 2016
Ruské volby - policejní manévry, Omsk 2016
Ruské volby - policejní manévry, Omsk 2016
Ruské volby - policejní manévry, Omsk 2016
Ruské volby - policejní manévry, Omsk 2016
Ruské volby - policejní manévry, Omsk 2016
Ruské volby - policejní manévry, Omsk 2016
Ruské volby - policejní manévry, Omsk 2016
Ruské volby - policejní manévry, Omsk 2016
Ruské volby - policejní manévry, Omsk 2016
-----------------------------------------------------
[1] Např. před policejní stanicí v osetské Baltě, na Stalinově ulici v Čikole anebo v povolžské obci Šelanger, kde byl nový třímetrový pomník bolševického diktátora vztyčen jen nedávno, na podzim 2015.
[2] Zastřešuje 22 federálních agentur, včetně Celní správy, Federálníagentury pro řešení krizových situací (FEMA), Imigrační služby či Úřadu pro bezpečnost v dopravě.
[3] CIA má asi 20 000 zaměstnanců.
[4] Pod FSB a GRU pak spadají i speciální jednotky Specnaz (GRU), Alfa a Vympel (FSB), disponující armádní výzbrojí, včetně těžké techniky.
[5] Odhad vychází z analýzy britského experta na ruské tajné služby Viktora Madeiry a Andrew Foxalla, bezpečnostního analytika a bývalého ředitele londýnského Centra ruských a eurasijských studií.
[6] Na rozdíl od prozíravějšího senátora Johna McCaina, který v narážce na Bushův výrok řekl: „Podíval jsem se mu do očí a viděl jsem tři písmena: K, G a B.“
[7] Což bloger Mirek Václavek definoval slovy „Rusko je taková Horní Volta s raketami“.
„Nové Rusko“ = Lenin + Coca Cola
Ruský nácek na nádraží v Saratově
Ruští_neostalinisté_resize
rusko_ve_stinu_rudehvezdy&kolovratu3
rusko_ve_stinu_rudehvezdy&kolovratu2
Takto vypadá šíření a obrana „ruských tradičních hodnot“ a "duchovních tradic"! Ruští fašisté a opričnici - pevná hráz proti „banderovcům“ a západní demokracii? :
Nové Rusko
=====================================================
Zdroj:
F. R. Hrabal-Krondak: CESTA NA KONEC SVĚTA A ZPĚT. Výňatek z 2. dílu, str.408-417 ( http://www.cadpress.sk/rusko2017recenze.htm)
O AUTOROVI: http://www.cadpress.sk/frhk_media.htm
----------------
Pro zapomnětlivé občany, kterým již Alzheimer či marxistická nostalgie zatemnila paměť (a dementní mladé komsomolce s portrétem sadistického psychopata Che Guevary na tričku) doporučuji aspoň návštěvu mých tematických alb na FB:
„Báječná léta pod psa“: https://www.facebook.com/fero.hrabal/media_set?set=a.502456976461054&type=3
nebo třeba „HISTORIE KOMUNISMU A FAŠISMU V OBRAZECH“:
a tematická obrazová alba:
„Nové Rusko“ - Imperiální tragédie v obrazech:
Historie Ruska,SSSR a Kavkazu v obrazech (mapy & fotky)
Historie komunismu a fašismu v obrazech
DOPORUČUJI i MÉ DALŠÍ ČLÁNKY:
Putin - bílý kůň pitěrské mafie, jenž přerostl svým patronům přes hlavu a míří k trůnu Ivana Hrozného: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-putin-bily-kun-piterske-mafie-jenz-prerostl-svym-patronum-pres-hlavu-a-zamiril-k-trunu-ivana-iv-134763
Rusko jako útočiště bývalých diktátorů, prodejných zkrachovanců a slabomyslných blouznivců: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-rusko-jako-utociste-byvalych-diktatoru-prodejnych-zkrachovancu-a-slabomyslnych-blouznivcu-119214
Morbidní neostalinistická nostalgie - nebezpečný ruský postsovětský satanismus Stalinových pohrobků: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-morbidni-neostalinisticka-nostalgie-nebezpecny-rusky-postsovetsky-satanismus-stalinovych-pohrobku-109262
Generál Blochin, oblíbený Stalinův popravčí aneb Zasloužilí kati Lubjanky v Síni slávy Putinovy FSB: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-general-blochin-oblibeny-stalinuv-popravci-aneb-zaslouzili-kati-lubjanky-v-sini-slavy-fsb-134270
Moskva jako odvěká Mekka světové reakce aneb Rusko vždy v protisměru: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-moskva-jako-odveka-mekka-svetove-reakce-aneb-rusko-vzdy-v-protismeru-110269
Jak Američané poprvé zachránili Rusko: Leninův hladomor, kanibalismus v SSSR a cynický ruský nevděk: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-jak-americane-poprve-zachranili-rusko-leninuv-hladomor-kanibalismus-v-sssr-a-cynicky-rusky-nevdek-112057
Muzeum GULAGu v Joškar-Ole, naléhavé memento a vzpomínka na Marijskou bestii: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-muzeum-gulagu-v-joskar-ole-nalehave-memento-a-vzpominka-na-marijskou-bestii-115069
Osvobození anebo okupace? Jak Západ skočil na špek Stalinovi a půl Evropy pak skončilo v jeho internacionálním lágru: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-osvobozeni-anebo-okupace-jak-zapad-skocil-na-spek-stalinovi-a-pul-evropy-pak-skoncilo-v-jeho-lagru-118615
Volžsko-tatarská legie aneb Porobené národy SSSR v boji proti Sovětům po boku Wehrmachtu: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-volzsko-tatarska-legie-aneb-porobene-narody-sssr-v-boji-proti-sovetum-po-boku-wehrmachtu-129311
Ostrov Svijažsk − Tatarské Solovky, kde se zkřížily cesty Trockého i maršála Tita: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-ostrov-svijazsk-tatarske-solovky-kde-se-zkrizily-cesty-trockeho-i-marsala-tita-108382
=================================================================
O AUTOROVI:
Fero HRABAL-KRONDAK
AUTOROVY ROZHOVORY:
Reagovat posměšky a zpochybňováním faktů je zbytečné, nemíním házet hrách na zeď a přesvědčovat jednoho truhlíka po druhém o kulatosti země. Zvláště když z většiny komentářů vyplývá, že dotyčný vůbec můj článek nečetl, resp. nepochopil smysl textu a reaguje „mimo mísu“. A propos: Své názory a odpovědi na předpokládané „argumenty“ jsem kromě řady svých knih, rozhovorů a článků dávno vyjádřil např. v blogu POCHOD PODLÝCH "REVOLUCIONÁŘŮ": http://ferohrabal.blogspot.co.id/2017/04/pochod-podlych-revolucionaru.html … a každý inteligentní člověk pochopí, že je nesmysl, abych se stále dokola pokoušel v internetových komentářích sdělit fakta a názory, které jsou v mých knihách shrnuty na několika tisících stranách.
