Článek
23. září cestou z Okuněva do Omsku se s kamarády ještě zastavujeme v Rebrovce, vesnici ležící zhruba 25 km západně od Omsku, abychom tam navštívili spisovatele Kornějeva, u kterého se koná další, poněkud opožděný rituál k poctě bohyně Mokoši.
Autor a Aleksej Kornějev
Aleksej Kornějev, ezoterický spisovatel a hlava zdejšího starověrského kroužku, ve své komunitě vystupující pod jménem Vedojar, totiž požádal kamaráda Vladimíra, aby tento obřad vedl. (Třeba ještě poznamenat, že se sice označují za „starověrce“, ale správnější je označit je za jazyčniky , stoupence novopohanského rodnověří , aby nedošlo k mýlce s odnoží pravoslavné církve, známou obecně jako starověrci či staroobřadníci!)
Jak jsem se již zmínil výše, podle staroslovanské tradice se rok počítá od podzimní rovnodennosti. A jelikož stoupenci rodnověří, starověrci, se v liturgii řídí slovansko-árijským kalendářem, jedná se dnes o Novoletí 7527, neboli rok 7527 od „Nastolení míru v Hvězdném chrámu“ (7527. Ľeto ot SMZCH - Sotvorenija Mira v Zvjozdnom Chrame[1]).
Výraz „Sotvorenije mira“ bývá často mylně překládán jako Stvoření světa, a to díky zmatení pojmů, o které se zasloužili proletářští vševědi, když po bolševické revoluci z ruské abecedy vyškrtli jako zbytečnou duplicitu písmeno „i“. Ve staroslověnštině totiž existují výrazy „Мiръ“ а „Миръ“, které zní sice téměř stejně, ale mají jiný význam.
Jestliže první výraz znamená skutečně „svět“, pak druhý výraz znamená „mír“ v českém smyslu.
Ale zpátky ke kalendáři.
Podle starých letopisů se staroslovanský letopočet počítá od roku 5508 př. Kr., kdy prý naši slovanští předkové zvítězili v dlouhé a krvavé válce nad Zemí Draka neboli Arimií (nynější Čínou), čímž dosáhli– jinými slovy „stvořili“ ⎼ mír, díky kterému byla zachráněna slovanská rasa, které hrozilo vyhubení.
Matným odkazem na tuto událost je zobrazení bojovníka probodávajícího kopím draka, s nímž se setkáváme nejen v katolické i pravoslavné ikonografii, ale i v předkřesťanských legendách, lidových pověstech a pohádkách většiny národů[2], navzdory skutečnosti, že se křesťanským teologům podařilo z obecného povědomí vymazat kontext, tj. fakt, že souboj s drakem symbolizuje ono velké vítězství Slovanů nad Arimií (Zemí Draka).
Vzhledem k tomu, že jsme do Rebrovky dorazili až za setmění, vede nás Vedojar rovnou na zahradu, kde se shromáždilo k oslavě okolo 20 místních starověrců, jeho příbuzných a blízkých přátel, a Voloďa se ujímá organizace obřadu.
Poté, co účastníci obřadu vytvořili kruh kolem ohniště, zapaluje Vladimir za zpěvu jazyčeské mantry „Slava rodnym bogam! Mir Vsemirju!“ smolnou pochodní mohutnou vatru. Vedojar pak do ohně vhazuje svazečky jalovce, pelyňku a šalvěje, aby bylo celé shromáždění očištěno kouřem z těchto posvátných bylin.
Jakmile se vatra rozhoří, přistupují věřící k ohni a se slovy „Oj, ovseň, oj, koljada“ vhazují do plamenů obětiny; slaměné košíčky obsahující hrst zrní, hrudku másla a tvarohu, kousek medové plástve a hromádku pohankové kaše. Vladimir vhazuje do ohně figurku ptáčka, vyrobenou ze slámy a ozdobenou ptačími pírky, jakožto symbol tažných ptáků chystajících se na sklonku podzimu k odletu na jih.
Obřad pokračuje chorovodem za zpěvu obřadních písní. Tj. společným obřadním tancem okolo ohně, při němž se všichni drží vzájemně za ruce, vytvářeje kruh.[3] Tento kruh představuje určitý egregor neboli skupinové vědomí, pozitivně nabité energeticko-informační pole či generátor pozitivní energie. Proto není výjimkou, že během krouživého tance mohou někteří tanečníci upadnout do extáze.
Při větších shromážděních by měl být chorovod tvořen třemi kruhy: v prvním pak tančí svobodné dívky, kolem nich vdané ženy a v posledním, vnějším ostatní účastníci obřadu. Důležité jsou též vnější atributy, jako je obřadní oděv, tj. ruský (slovanský) národní kroj, jímž je bílá, červeně vyšívaná rubáška u mužů a bílý sarafán (anebo aspoň dlouhé jednobarevné šaty) u žen.
Nejde totiž jen o to, že civilní oblečení narušuje mystiku celého obřadu, ale je i znakem, prozrazujícím neúctu či povrchní vztah k rituálu ze strany dotyčného jedince.
Postupně následují děkovné modlitby k jednotlivým bohům. Především poděkování za úrodu bohyni Mokoši, ale rovněž vzdávání díků Velesovi, Rodovi a Rožanicím (přestože ti mají vlastní samostatné svátky):
Chorovodom etim uslaždaju něbu,
Uslaždaju Solncu i Zemle,
Chorovodom etim privnesu ja radosť
I energiju takuju razveju po Zemle.
Etoj siloj slavlju ja dobro i svetlosť,
Etoj siloj slavlju Solnca jasnyj lik.
Ty vzojdi-vzojdi nad Zemloj, Solnce,
I sogrej okrugu, vsech vokrug sogrej.
Pusť' voda-vodica toľko tam stělitsja,
Gdě jejo nechvatka, gde jesť suchovej;
Pusť bolota snova na Zemle rojatsja,
I dlja nich takije mesta uže jesť.
Jako pravoslavní jazyčnici modlí se i k Archandělovi Michalovi:
Archangel Michail,
požalujsta, blagoslovi meňja
v etot děň Osennego ravnoděnstvija,
kogda děň i noč nachodjatsja v polnom ravnovesii,
signaliziruja o neobchodimosti uravnovešivať temnotu
i svet vnutri,
na poznanije zakona Poljarnosti.
Archangel Michail, požalujsta,
pomogi garmonizirovať moju ženskuju i mužskuju energiju,
najti balans meždu dať i priňjať,
govoriť i slušať,
byť aktivnym i spokojnym.
Ja prazdnuju rabotu, kotoruju ja prodělal za etot god.
Ja blagodarju Matušku-Zemlju za postojannuju podderžku i izobilije,
Želaju jej otdochnuť, kak i ja sam voz'mu pereryv na tišinu
i obretenije pokoja.[4]
Na závěr obřadu ženy a děvčata hází do ohně věnečky ze slámy a květin, jimiž měly dosud ozdobená čela.
slunovrat
Jelikož po setmění není zrovna nejtepleji, přesouváme se všichni posléze do prostorné jídelny s krbem, kde se masivní stůl prohýbá pod množstvím podnosů, talířů a misek s všemožnými pochoutkami. Však oslavy podzimní rovnodennosti neboli dožínek se u nás také nazývaly Hody.
Tabuli ⎼ skládající se z nejrůznějších koláčů, závinů, pirohů a pirožků, sladkých i masových – vévodí veliký čokoládový dort ve tvaru ježka, který má namísto bodlin mandle napíchané do polevy.
A nejde jen o pouhou dekoraci. Dnešním dnem totiž začíná rok „stočeného ježka“. Ježek ve staroslovanském zvěrokruhu zosobňuje šetrnost, přičinlivost a uvážlivé hospodaření. Ježek je mírumilovný, ale umí se bránit. Ve chvíli nebezpečí se prostě stočí do klubíčka, tak dokáže šikovně vystrnadit klidně i medvěda z jeho brlohu.
U Slovanů bývalo vždy zvykem uctít pána roku. Proto hospodyně přichystala ježkům z okolí na zahrádce misky s pohoštěním. Nikoli však mléko, nýbrž rozsekaná vařená vajíčka s ovesnými vločkami a směs rozmačkaných hrušek, jablek, mrkve a tvarohu.
Omladina posedává na přídomí v naději, že se nějaký ježek osmělí a přikrade se sem váben vůní pochoutek. Traduje se totiž, že pokud potkáme v první den roku živého ježka, znamená to, že budeme mít v tomto roce opravdu velké štěstí. Nevím tedy, platí-li to i v případě, že si na toho ježka počíháme poblíž návnady.
Atmosféra u stolu připomíná naše Vánoce, jelikož si hosté navzájem předávají drobné, symbolické dárky a přejí vše nejlepší. Já dostávám od Vedojara jeho knihu Drevněrusskaja zdrava (dosl. Staroruské zdraví), pojednávají o přírodním léčitelství a tradiční způsobem stravování a životosprávy.
Aleksej Kornějev
Pak se Vedojar chopí kytary a spustí baladu o Jermakovi. Následují dvě hodiny sborového zpěvu zhudebněných ruských bylin - vedle známých příběhů o bohatýrech Svjatogorovi, Iljovi Muromcovi (Ilja Muromec a Solověj Razbojnik[5] a Ilja Muromec a Poganoe Idolišče) a Čurilovi Pljonkovičovi též ta o guslarovi Sadkovi, jenž se stal zetěm mořského cara, anebo o boji Dobryni Nikitiče s trojhlavou saní.
Kyjevská lávra - Ilustrace z knihy Cesta na konec světa a zpět - 1
Ilja Muromec - Ilustrace z knihy Cesta na konec světa a zpět - 1
Ale také o čaroději Volchu Vsěslavjeviči, synovi kněžny Marfy a Ohnivého hada či draka[6], jehož předobrazem měl být snad „vlkodlačí“ kníže z Polocku Vsěslav Čaroděj (c. 1029-1101) z mocného rodu Rurikovců, o jehož zvláštních schopnostech se zmiňuje i spis z počátku 12. století Pověst dávných let (Povesť vremennych let) neboli Nestorův letopis, považovaný za nejstarší z dochovaných ruských kronik.
Tam se o Vsěslavovi dočteme například toto: „Vsěslava počala matka pomocí kouzel – narodil se s jazvou na hlavě. A volchvové řekli jeho matce: ‚Tu jazvu z hlavy přivaž k němu, ať ji nosí po celý svůj život.‘ A Vsěslav ji nosil u sebe až do dne své smrti, proto byl tak ochotný k prolévání krve.“
Na tomto místě nutno uvést vysvětlení, které v dodatcích ke svému překladu uvedeného díla[7] podává Michal Téra: „Jazva – ve skutečnosti se jedná o zbytky amnia, plodové blány. Letopisec zde tlumočí prastarou víru, známou v celé severní části Eurasie, že ten, kdo se narodil v amniu, má specifické schopnosti. V amniu se rodili extatici, čarodějové a šamani – tedy všichni, kdo dokázali v kataleptickém stavu vycházet z těla, létat povětřím, komunikovat s božstvy, cestovat na veliké vzdálenosti a sestupovat do podsvětí. Kvůli udržení těchto vzácných schopností musel každý, kdo se narodil v plodové bláně, uchovávat amnium u sebe, nejlépe usušené a zavěšené na krku. Tuto víru znalo i české prostředí, kde bylo amnium nazýváno „košilka“, příp. „čepička“, pokud se jednalo o její zbytky zachycené na novorozenci.
To byl podle všeho i Vsěslavův případ. Extatici narození v amniu se podle vlastních výpovědí dokázali měnit v různá zvířata a cestovat za úrodou na příští rok do podsvětí, o úrodu rovněž vedli v katalepsii bitvy s temnými čaroději. Spojení Vsěslava s archaickou extatickou rovinou zřejmě vedlo letopisce k tomu, aby jeho krvežíznivost dával do souvislosti právě s uchovávaným amniem.“
čaroděj Volch Vsěslavjevič (Ilustrace z mé knihy Cesta na Tajmyr)
Zmíněná balada (bylina), pojednávající mj. i o Vsěslavově schopnosti proměnit se v sokola, vlka či mravence, je pozoruhodná nejen svým odkazem k okultním kořenům ruského jazyčestva, ale i dračím původem hlavního hrdiny. Zvláště kontroverzním ve vztahu k „polokřesťanské“ orientaci zdejšího Kruhu pravoslavných starověrců, vezmeme-li do úvahy, že v křesťanském pojetí drak symbolizuje Satana, Ďábla, resp. mocnosti temna.[8]
Drak. Paolo Cayline starší, 15.stol.
Na rozdíl od řady čínských (i korejských a vietnamských) legend a bájí odvozujících naopak původ jejich dynastií od dračích božstev.[9]
Dračí král Haein-sa
Na závěr ještě zmíním, že Volchu Vsěslavjeviči bývá v legendách připisováno i zničení Chazarské říše, byť období jejího zániku (r. 1048) a života Vsěslava z Polocku (c. 1029-1101) úplně nekorespondují.
Každopádně výše uvedený popis rituálů a obřadní hostiny nelze brát jako nějaký standard. Už jen proto, že některé občiny jsou prodchnuty pravoslavím, zatímco jiné je označují jako "židokřesťanský mor"; některé jsou otevřené baltským či ugrofinským tradicím (hlavně v Mordovii a Udmurtii), zatímco jiné brojí proti neslovanským vlivům.
Tak, jak je roztříštěné křesťanské hnutí, skládající se z tisíců denominací a sekt, byť všechny opírají své učení o Bibli, není homogenním ani ruské rodnověří; výrazně se liší konkrétní náboženské představy a kult jednotlivých starověreckých občin a skupin, které se vesměs shodují nanejvýš na hlavních principech a složení panteonu[10].
Vzhledem k tomu, že návaznost moderního slovanského pohanství, starověrstva neboli rodnověří, na původní tradice je velice diskutabilní (s ohledem na absenci hodnověrné, autoritativní tradice písemné a 70 let komunistického ideologického brainwashingu), není divu, že toto hnutí představuje složitý konglomerát idejí a jednotlivé jeho odnože a skupiny se liší v zásadních postojích společenských i ideologických.
Obecně lze říci, že stoupenci rodnověří usilují o obnovu staroslovanských kultů a pohanských zvyků, které se zachovaly do současnosti fakticky jen v lidové kultuře (folkloru) a mytologii, přičemž četné aspekty tohoto učení jsou blízké i zoroastriánským, védským a hinduistickým kultům.
Mnohé ze starověreckých (novopohanských) komunit mají ovšem blíže k hnutí New Age a eko-filozofickému učení Gaie[11]; neopírají se o nějakou kompaktní, propracovanou ideologii.
(Jistou analogií těchto komunit, občin, je třeba slovenská obec Zaježová nedaleko Zvolena, která je už léta synonymem volnosti, lásky k přírodě a tradicím předků.[12])
Vedle nesčetných nezávislých místních skupin existují v Rusku i poměrně masové organizace, jako Kruh pohanské tradice (Krug jazyčeskoj tradicii/KJT), Společenství přírodní víry „Slavija“ (Sodružestvo prirodnoj věry "Slavija"), Svaz slovanských občin (Sojuz slavjanskich občin rodnoj věry / SSO-SRV), Staroruská církev pravoslavných starověrců ⎼inglingů či Velesův kruh, každá sdružující několik set členů, často obývajících vlastní autonomní osady a vesnice, realizujíce v praxi návrat k prostému životu v souladu s přírodou.
Třeba Staroruská církev pravoslavných starověrců ⎼ inglingů, založená v r. 1992 v Omsku Alexandrem Chinevičem (na základech jeho okultního sdružení Džíva), která se až do r. 2004 honosila statutem registrovaného náboženského společenství, má komunity po celém Rusku a těší se velkému vlivu.
Základem ritu Chinevičových inglingů je Triglavův kult[13], v němž Triglav zosobňuje trojjedinost Svaroga-Peruna-Svantovíta (symbol vlády nad nebesy, zemí a podsvětím), v indické mytologii personifikovanou triádou Brahma-Višnu-Šiva a v křesťanství Svatou Trojicí.
Vedle staroslovanských božstev uctívají ovšem inglingové i proroky všech významných učení: Osirise, Krišnu, Zoroastra (Zarathuštru), Lao-cʼe, Buddhu, Mojžíše, Krista atd. Rovněž Bohorodičku (Pannu Marii), jakožto personifikaci Matky Země, bohyně Lady.
Ideologii ruského novopohanství (rodnověří) ovšem bohužel sdílí i řada radikálních nacionalistických a ultrapravicových hnutí a stran jako je Ruská národní jednota (RNE), Národně-republikánská strana Ruska, Pamjať, Pan-slovanská rada, Pravicově radikální strana, Ruská národně-socialistická strana (RNSP), Ruská sociální unie, Ruské národně-osvobozenecké hnutí, Russkoje dělo či Svaz Venedů, z nichž mnohé lze charakterizovat jako neonacistické. Své stoupence má i v řadách tzv. Vagnerovy armády!
Např. tiskový orgán zmíněného Ruského národně-osvobozeneckého hnutí Alexandra Aratova Russkaja pravda představuje plátek, jenž si ani v nejmenším nezadá s nacistickým Stürmerem. Jeho obsah je směsí slavjanské ideologie (jazyčestva) a vulgárního antisemitismu.
S ideami rodnověří koketuje třeba i otevřeně neonacistický, s pravoslavnou církví úzce spjatý Slovanský svaz (Slavjanskij sojuz)[14], představující jednu z nejnebezpečnějších ruských organizací, který od r. 2010 působí v podzemí (mj. i z důvodu účasti jeho členů na rasově motivovaných vraždách) -viz https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/moskevsky-soud-zrusil-neonacistickou-organizaci-slovansky-svaz.A100428_192601_zahranicni_btw/.
Slovanský svaz používá vlajku s motivem slovanské svastiky, tzv. kolovratu / svargy, na rudém pozadí. Noví adepti jsou do řad této militantní sekty přijímáni v rámci mystických obřadů, připomínajících pohanské staroslovanské či germánské rituály (ve stylu okultních obřadů na řádových hradech SS[15]).
Za pozornost stojí skutečnost, že mnohé výše uvedené novopohansko-šovinistické organizace představují zároveň celou škálu podivuhodných synkretických až obskurních forem. Od varianty jazyčesko-okultní, přes jazyčesko-stalinistickou po formu jazyčesko-ortodoxní.
Například Chinevičovi inglingové udržují poměrně těsné kontakty s neonacistickou organizací Ruská národní jednota (RNE), jejíž členové pravidelně zajišťují bezpečnost a pořádek během masových shromáždění Staroruské církve pravoslavných starověrců ⎼inglingů.
Svaz Venedů zase úzce spolupracuje se Zjuganovovými komunisty a mnozí z jeho členů jsou zároveň i členy jeho partaje – KPRF – a zároveň podporuje otevřeně fašistické hnutí Ruská národní jednota (RNE) Alexandra Barkašova.
A zatímco většina „nacionálně-pohanských“ hnutí se vyznačuje (kromě antisemitismu) nenávistí a nepřátelstvím vůči křesťanství, Ruská národní jednota, jejíž ideologie je směsí neonacismu, novopohanství a okultismu, udržuje paradoxně kontakty s pravoslavným klérem.[16] Jak vidno, s prostou logikou zde člověk neuspěje.
Aby ono zmatení pojmů bylo ještě dokonalejší, mnohé z novopohanských skupin balancují názorově někde mezi pravoslavím a jazyčestvem (rodnověřím), stejně jako Aleksej Jemeľjanovič. Podobně jako třeba osetští jazyčnici, jejichž náboženství je rovněž víceméně synkretickou směsí pravoslaví a předkřesťanských kultů, a v mnohých aspektech (jako jsou zvířecí oběti a péče o posvátné háje)je nepoměrně bližší i druidismu, než křesťanství.[17]
Ostatně i Vedojarova komunita Kruh pravoslavných starověrců[18] se hlásí jak k pravoslaví, tak k rodnověří (jazyčestvu), přičemž samotný její název je stejný protimluv, jako třeba „křesťanští pohané“.
Tím se ovšem znovu dostávám i ke zmatení pojmů, stejně zásadnímu jako frekventovanému – do nekonečna se opakujícímu zaměňování označení „starověrci“ a "staroobřadníci"!
Zatímco starověrci neboli rodnověrci (resp. jazyčniki), kteří svoje učení označují jako „starou víru“, jsou stoupenci novopohanského náboženské hnutí hlásícího se k odkazu předkřesťanských slovanských kultů, staroobřadníci (staroobrjadci, resp. razkoľniki), nazývaní často nesprávně „starověrci“, jsou stoupenci konzervativního křesťanského hnutí, které vzniklo uvnitř ruské pravoslavné církve v 17. století.[19]
Autor a Aleksej Kornějev
Jinak, jak se dozvídám, skupina okolo Kornějeva řeší momentálně ještě jedno dilema. Zatímco většina starověrců vidí budoucnost Ruska v jeho jednotě, řada mladých – včetně Kornějevova syna – si začíná pohrávat s myšlenkou autonomie Sibiře, případně i jejího odtržení od Moskovie, která na Sibiři celkem výrazně rezonovala už od 90. let (ze kdy se tradují třeba i pokusy vytvořit Uralskou republiku, jež se tehdy objevily v Jekatěrinburgské oblasti, nebo konfederaci Idel-Ural či suverénní Tatarstán).
V r. 2011 vzniklo na Sibiři dokonce Hnutí za odtržení Sibiře a připojení k USA, v jehož čele stál jistý Vladimír Kyseljov.
Je zřejmé, že dnes se sibiřští aktivisté vracejí k tomu, co začali v roce 2012, kdy zde vznikla Sibiřská národní kulturní autonomie,[20] a co vygradovalo v letech 2014-16 souvislosti událostmi kolem Krymu, Donbasu a Sýrie.
Vedle odvěkého problému vykořisťování Sibiře moskevskou vládou a centrálním regionem[21], bylo tehdejší hnutí za autonomii Sibiře do jisté míry i reakcí na halasné vytrubování Kremlu o právu Krymčanů na sebeurčení a ruskou podporu doněckým separatistům (za peníze Sibiřanů), zároveň však paradoxně v důsledku týchž událostí toto hnutí následně fakticky ustoupilo z veřejného prostoru (nejen v obavách z obvinění z vlastizrady).
Kromě cenzury a klasického zastrašování a ostrakizování aktivistů (z nichž někteří zvolili i emigraci) totiž zafungoval ověřený psychologický model využití existence (třeba i fiktivního) vnějšího nepřítele ke stmelení vlastního národa a upevnění moci establishmentu (narativ obklíčené říše / vnějšího ohrožení, fungující jako jednotící faktor), který kdysi výborně popsal Jean Hougron ve své knize Znamení psa, v níž odpor vůči vládnoucí kastě roburů ustupuje do pozadí díky mobilizaci národa k záchraně říše před vnějším nepřítelem, jímž jsou elektroničtí draci řízení přímo ze samotného galaktického „Kremlu“.
Kromě toho v této zjitřené době celonárodní šovinisticko-izolacionistické hysterie a ostrakizace každého režimu nepříjemného aktivisty, si málokdo risknul vyrukovat s „protinárodními“ požadavky, aby nebyl označen za vlastizrádce a neriskoval ztrátu zaměstnání či existenční ohrožení celé rodiny.
Výmluvným příkladem může být štvanice uspořádaná ruskými úřady na skupinu aktivistů okolo performera Arťoma Loskutova, autora filmu „Nefť v obmen na ničevo“ neboli "Ropa výměnou za nic"[22], pojednávajícího o vykořisťování Sibiře Moskviči.
Poté, co v březnu 2014 zveřejnil manifest vyzývající k vytvoření autonomní Sibiřské republiky (v rámci Ruské federace) a pokusil se 17. srpna 2014 v Novosibirsku zorganizovat demonstraci nazvanou „Monstracija“ pod heslem „Přestaňme krmit Moskvu“, úřady nejen, že pochod zakázaly, ale pokusily se cenzurovat jakoukoliv zmínku o události v médiích s odvoláním na nedávno přijatý zákon proti „vyvolávání masových nepokojů, extrémistických aktivit a ilegálních veřejných projevů“.
Následně úřady zablokovala všechny stránky ruské sociální sítě VKontaktě (obdoba Facebooku), na nichž se vyskytly zmínky o pochodu za federalizaci Sibiře, a všechny internetové portály, které na mítink upozornily, dostaly varování od Roskomnadzoru (Ruské agentury pro kontrolu komunikací, plnícího mj. funkci cenzurního orgánu[23]), že jejich servery budou zablokovány.
Ovšem, jak opadá nadšení nad „osvobozením Krymu“ a odvetné západní sankce i náklady na zbrojení a imperiální tažení Kremlu se stále více podepisují na klesající životní úrovni obyvatel potenciálně nejbohatšího ruského regionu, Sibiře, volání po její autonomii (aspoň v souladu s principy federace) se stává hlasitějším. Byť jeho nejmarkantnějším projevem je enormní nárůst počtu občanů, kteří se oficiálně – při sčítání obyvatel – hlásí k národnosti Sibirjak.
Slovy Borise Němcova: „Bumerang se vždy vrací.“
-----------------------------------------------
[1] 7527 Лѣто от СМЗХ - Сотворения Мира в Звёздном Храме.
[2] Přičemž je zajímavé, že v evropském myšlení jsou s drakem obecně spojeny diametrálně odlišné charakteristiky, než v čínské, potažmo asijské kultuře. V čínském císařství draci nikdy nebyli pouze nic neříkajícím hermetickým symbolem, ale zcela jasnými představiteli prasíly (zprvu obecně tao, později čchi) a jejích dvou složek (mužské/jang a ženské/jin), přičemž zároveň byl s drakem ztotožňován samotný císař. Proto také za dynastie Čchin na vlajce čínského císařství, zvané dračí prapor, jakož i na vlajkách císařských lodí a vojenských jednotek figuroval až do r. 1911 černý drak na žlutém pozadí. Tato skutečnost se, kromě hermetických symbolů, projevovala i častým výskytem vyobrazení draka nejen v asijské náboženské symbolice a orientálním umění, ale i v řadě čínských, korejských a vietnamských legend a bájí odvozujících původ dynastií od dračích božstev.
[3] Podle některých žreců je nutné vést chorovod vždy zprava doleva napodobujíc tak dráhu Slunce.
[4] Archanděli Michaeli, / prosím, požehnej mi v tento den podzimní rovnodennosti, / kdy jsou den a noc v naprosté rovnováze, / signalizujíce potřebu vyrovnat temnotu a světlo, / pro poznání zákona polarity. // Archanděli Michaeli, / prosím, pomož harmonizovat mou ženskou a mužskou energii, / najít rovnováhu mezi dáváním a přijímáním, / mluvením a nasloucháním, / činorodostí a klidem. // Oslavuji práci, kterou jsem letos vykonal. / Děkuji Matce Zemi za její neustálou podporu a hojnost. / Přeji jí, aby si odpočinula, / tak, jako já sám si udělám přestávku / pro ztišení a nalezení pokoje.
[5] Čes. Slavík-loupežník
[6] Což nelze z ruského výrazu Ogněnnoj zmej jednoznačně určit.
[7] Vyprávění o minulých letech. Nakladatelství Pavel Mervart, Červený Kostelec 2014.
[8] Nikoliv náhodou řada etnografů a religionistů spatřuje příbuznost Volcha s Óðinem a Varuṇou.
[9] V čínském povědomí (stejně jako v Japonsku či Koreji) je s drakem, jenž je zde symbolem štěstí a bohatství, spojena, kromě síly, moudrosti a mužnosti, především jeho nekonečná schopnost transformace, zázračné poměny, připisované i Vsěslavovi. Např. sjednotitel korejských států a vládce říše Silla, král Munnu, se prý proměnil v draka po smrti. Kult dračích králů byl až do středověku de facto součástí korejského oficiálního náboženství, v lidovém náboženství však přetrvává např. kult syna Dračího krále − Čchojonga − i nadále.
[10] Obvykle mu dominují Perun (bůh hromovládce), Svarog (bůh nebes), Veles (bůh podsvětí), Rod (bůh stvořitel) a Lada (bohyně lásky a manželství); jindy jsou za hlavní božstva považováni Perun, Chors / Dažbog (sluneční bůh), Mokoš (bohyně země a plodnosti, slovanská forma Velké Matky či antické Afrodity / Venuše), Rod a Rodenice / Rožanice (trojice bohyň osudu).
[11] Tzv. teorie Gaii chápe planetu Zemi a její biosféru jako Gaiu, jediný ucelený superorganismus regulující podmínky své vlastní existence (viz např. kniha Dharma Gaia, CAD Press 1994.
[12] Žije zde cca 200 stálých obyvatel, z nichž většinu tvoří mladé rodiny, které se sem stěhují z měst, znechuceny jejich stresující atmosférou a konzumním životním stylem. Působí zde občanské sdružení Pospolitost pro harmonický život, které se mj. zaměřuje na ekologický rozvoj okolních lazů.
[13] Ačkoliv obecně je Triglavův kult považován za lokální božstvo polabských či západních Slovanů.
[14] Vůdcem svazu je Vladimir Goljakov alias Vladyka, údajně pravoslavný kněz. Počet jeho stoupenců se odhaduje na 70 000 osob. Členy organizace jsou i četní bývalí armádní důstojníci se zkušenostmi z válečných konfliktů. Ti, kromě branného výcviku členů, organizují též verbování dobrovolníků, „opolčenců“, pro východní Ukrajinu.
[15] Jeho bojůvky nosí vlastní uniformy s písmeny SS na nášivkách.
[16] Za pozornost stojí, že kromě duchovních aktivit se Alexander Barkašev podílel i na organizačních přípravách krymského „referenda“ o nezávislosti.
[17] V Severní Osetii-Alanii se v současnosti z víry v lokální božstva či svaté stává celonárodní kult. Příkladem toho je posvátný háj ležící poblíž dálnice Alagir-Vladikavkaz, který je zasvěcen od nepaměti místnímu světci, svatému Chetagovi. Chetagův hrob a posvátný háj, ve kterém je zakázáno cokoliv trhat a přemísťovat, je všemi Osetinci považován za nejposvátnější místo Osetie. Od července 1994 se na Chetagově hrobě koná každoroční oběť teplých pirohů, mléka a medu, které se účastní desetitisíce lidí.
[18] Krug pravoslavnych starověrov.
[19] U jeho zrodu stál protopop Avvakum (1620-81), který odmítal liturgické reformy a opravy náboženských spisů, jež prosazoval patriarcha Nikon. Pod tlakem pronásledování, jehož součástí byly nejen exekuce majetku a tresty vyhnanství, ale i popravy, se kdysi staroobrjadci mnohdy uchylovali i k sebevraždě upálením.
[20] Již v říjnu 2011 se v Novosibirsku konala demonstrace za větší míru samostatnosti Sibiře.
[21] Dnes Centrální federální okruh.
[22] „Нефть в обмен на ничего“ (2012)
[23] Celým názvem Federální služba pro dozor v oblasti telekomunikací, informačních technologií a masmédií (Feděralnaja služba po nadzoru v sfere svjazi, informacionnych těchnologij i masových kommunikacij).
====================================================
Sibiřské pohanské tradice a obřady
Okunevo_idol_Perunova paseka
Okuněvo - idol 1
Okuněvo
Okuněvo
Okuněvo
Okuněvo
Okuněvo
Okuněvo - Lada
Kultovní idoly - Serebrjanoje
idol_serebrjanoje_03
idol_serebrjanoje_01
idol_serebrjanoje_02
=====================================================
Zdroj: F. R. Hrabal-Krondak: CESTA NA TAJMYR aneb Po Jeniseji k Severnímu ledovému oceánu krajem šamanů, starověrců, komunistických lágrů a morbidní postsovětské nostalgie (výňatek:str. 361-371).
----------
O AUTOROVI:
Fero HRABAL-KRONDAK
---------------
TÉMATICKÉ WEBY:
