Článek
Vstpujeme do tzv. Blízkých jeskyní Kyjevské lávry západním vchodem, přístupným z předsíně kostela Povýšení Kříže (Krestovozdviženskoj cerkvi).
U vchodu do podzemí si kupujeme svíčky, kterými si budeme svítit na cestu, a vydáváme se po schodech po podzemního labyrintu.
Jelikož tu fouká jak v tunelu, musíme si zakrývat plamínek dlaní, neboť mihotavé světlo svíčky je zde jediným osvětlením. Úzké chodby, široké maximálně 1,5 metru, jsou lemovány výklenky se skleněnými rakvemi, v nichž spočívají nejen mumie mnichů a církevních představitelů, včetně 79 svatých, ale i ostatky význačných osobností Kyjevské Rusi.
Nejvýznamnějšími ze zdejších obyvatel, u nichž se zastavujeme, je proslulý lékař Svatý Agapit Pečerský († 1095), považovaný za vůbec prvního lékaře Kyjevské Rusi[*], a především legendární bohatýr Ilja Muromec (mytický vůdce bohatýrské družiny kyjevského knížete Vladimíra), jehož tělo podle jedné ukrajinské legendy přenesli do prostor Lávry andělé.
-----------
[*] Proslul léčením vážně nemocných pomocí modliteb a léčivých bylin. Údajně uzdravil i těžce nemocného černigovského knížete Vladimíra II. Monomacha. Svými vrstevníky byl považován za obdařeného nadpřirozenými silami a ezoteriky je mu připisována i znalost Svatého Grálu.
------------
S postavou Ilji Muromce, jehož mumie se nachází v jeskyni svatého Antonína, se můžeme setkat i v řadě českých literárních děl. Např. ve sborníku Ohlasy písní ruských českého obrozence Františka Ladislava Čelakovského, kde je poéma Ilja Muromec úvodní básní sbírky, nebo v Bájích a pověstech Karla Jaromíra Erbena[1]. Od r. 1909 vycházely u nás ruské byliny[2], včetně příběhu o Iljovi Muromcovi, v českém překladu Bronislavy Herbenové. Jeho postava je tak obecně známa přinejmenším starší generaci.
Kyjevská lávra
Ačkoliv byla osoba Ilji Muromce dlouho považována za vybájenou (navzdory tomu, že pravoslavná církev tohoto siláka v polovině 17. století prohlásila za svatého), nakonec se prokázalo, že uvedené báje vychází z reálných základů.
Přestože dobrodružství Ilji Muromce jsou převážně fikce, bájný hrdina má zřejmě reálný předobraz v Iljovi Pečerském, zvaném Čobotok, který se narodil v Muromě někdy mezi lety 1150 a 1165 a zemřel během dobývání Kyjeva knížetem Rurikem Rostislavovičem v r. 1204.
Když v r. 1988 komise ministerstva zdravotnictví Ukrajinské SSR prováděla expertízu jeho ostatků nacházející se v kytakombách Kyjevské Lávry, ukázalo se, že epos nijak nepřeháněl, ani pokud se týkalo jeho síly. Vědci zjistili, že šlo o neobyčejně silného člověka, vysokého 177-180 cm (což byl na tu dobu, 12. století, výrazně nadprůměrný vzrůst).
Zkoumání mumie Ilji Muromce prokázalo, že zemřel ve věku 40 až 45 let v důsledku rány kopím do srdce a trpěl vzácným onemocněním hypofýzy (části mozku), které bylo zřejmě příčinou nadměrného zesílení kostí a neobvyklé fyzické síly.
Biochemická analýza rovněž potvrdila, že svaly na jeho nohou byly podstatně méně vyvinuty než v ostatních částech těla. To odpovídá pointě pověsti, podle které Ilja kvůli ochrnutí nohou „strávil 33 let na peci“, než se zázračně uzdravil a vypravil do světa.
Když už se podařilo vědecky prokázat reálnou existenci tohoto legendárního bohatýra, započal mezi Rusy a Ukrajinci boj o Ilju Muromce, jakožto historickou postavu. Jedni i druzí si jej začali přisvojovat jako národního hrdinu.
Zatímco Ukrajinci tvrdí, že se narodil v Muromsku u Černihivu, severně od Kyjeva, samozřejmě v ukrajinské kozácké rodině, podle Rusů byl Ilja Muromec ruské národnosti. Dle této verze působil sice v oblasti Kyjeva, ale narodil se prý v Karačarovu u Muromy, ve Vladimirské oblasti, tři sta kilometrů na východ od Moskvy (kde se dnes nachází rovněž hrobka s jeho údajnými ostatky).
Kyjevská lávra
Ale i kdyby měli Rusové pravdu, pokud jde o místo narození, čemuž i přízvisko Muromec napovídá, nijak to nedokládá Iljův ruský původ. Spíše naopak. Starobylé město Murom[3] bylo totiž v 9.-10. století centrem území ugrofinského národa Muromců[4], z něhož s velkou pravděpodobností pocházel i Ilja.
kyjevska_rus_1220-1240
A jelikož u vzniku Kyjevské Rusi (potažmo Rusi jako takové) stáli Vikingové, označovaní jako Varjagové, je i v případě ukrajinské verze pravděpodobnější, že Ilja Muromec byl spíše Viking (Varjag) než Rus nebo Ukrajinec.
Pro čtenáře bude ovšem daleko zajímavější alternativní objasnění známé epizody ze života tohoto bohatýra, a to jeho souboj se strašlivým Solovějem, démonickou bytostí s lidskými i zvířecími rysy, která v lesích napadala pocestné.
Ilja Muromec
Někteří badatelé, konkrétně kryptozoologové, se totiž domnívají, že tzv. Solověj-razbojnik (Slavík-lupič)[5], zabitý legendárním hrdinou, byl vlastně ukrajinský yetti – tj. reliktní hominid.
Tuto hypotézu zdají se potvrzovat i některá středověká vyobrazení souboje mezi Iljou Murmcem a Solovějem, vycházející z původních pramenů (viz obrazová příloha).
To, že pojmenování „Slavík“ (Solověj) mělo zřejmě sarkastický smysl, napovídá samotný text byliny Ilja Muromec a Slavík-loupežník ve kterém je popisován zvuk, jenž tato bytost vydává a který je jejím nejvýraznějším projevem, jako ohlušující svistot. Příšerný skřek, pronikající až do morku kostí, který lidi posedlé strachem úplně paralyzuje. A stejně popisují svědci z různých koutů Sibiře svá setkání s tajemnými hominidy od Altaje po Tajmyr (obyvateli polárních krajů nazývaných sichirtja), anebo v marijských hvozdech (kde údajně dodnes žijí bytosti zvané šilikun).
Ve zmíněné bylině takto Ilju varují Bekešovci:
„Aj, ty udatný, dobrý junáku! Neprojedeš cestičkou přímou, neboť zarostla ta cesta hustým lesem, a na té cestě, tam u černých blat, tam u té řeky Černigovské sedí Slavík-loupežník. Sedí na sedmi dubech, osmi břízami opletených. A zahvízdá-li jako had, nebo zakřikne-li jako lítá zvěř, sype se žlutý písek ze součků, mladá tráva k zemi lehá, modrá kvítečka opadávají a tmavé lesy k zemi se přiklánějí. On tě zabije svým křikem.“[6]
K setkání Ilji Muromce s uvedeným netvorem došlo, když Ilja cestoval z Černigova do Kyjeva cestou vedoucí bahnitými brjanskými lesy. K jejich střetu došlo poblíž řeky Smorodinky, jejíž okolí již třicet let okupoval zmíněný Slavík-loupežník.
V podrobnostech ohledně jejich souboje se sice jednotlivé verze legendy rozcházejí, jisté však je, že Ilja Solověje přemohl a vážně raněného ho na provaze dovlekl do Kyjeva.
V jedné verzi eposu Ilja pobil celou Solovějovu rodinu, všechny jeho potomky. Tam je rovněž uvedeno, že se jednalo o malou skupinu tvorů přežívající jen díky incestu. I tato informace zdá se být potvrzením hypotézy, že se nejednalo o lidský rod, nýbrž o izolovanou tlupu reliktních hominidů odkázaných na páření mezi pokrevními příbuznými.
Stejně tak i skutečnost, že Solovějovo doupě se dle legendy nacházelo v koruně stromu.
----------------------------------------------------
[1] Báje a pověsti slovanské, 56. Ilja Muromec a Slavík loupežník (1901, 1924, 1928); Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských, 57. Ilja Muromec a Slavík loupežník, Vydavatelství Otto v edici Světová knihovna, Praha 1905.
[2] Bylina je žánr ruských epických hrdinských poém, obvykle popisujících hrdinské činy bohatýrů (vedle Ilji Muromce třeba Dobryni Nikitiče, Svjatogora či Volcha Vseslajeviče).
[3] Kronika Pověst dávných let (Povesť vremennych let; Повѣсть временныхъ лѣт) zmiňuje Murom v r. 862.
[4] V 10. století přijali Muromci islám, který k nim pronikl prostřednictvím Volžských Bulharů, spojenců bagdádského kalify al-Muktadíra.
[5] Соловей-разбойник (Slavík-zbojník, -lupič, -bandita)
[6] Karel Jaromír Erben: Báje a pověsti slovanské. Bylina 56. Ilja Muromec a Slavík-loupežník.
Kyjevská lávra
Kyjevská lávra
Kyjevská lávra
================================================
Zdroj:
F. R. Hrabal-Krondak: CESTA NA KONEC SVĚTA A ZPĚT. Výňatek z 1. dílu, str. 45–49
-----------
O AUTOROVI:
Fero HRABAL-KRONDAK
...
DOPORUČUJI I MÉ DALŠÍ ČLÁNKY:
Tajemné balkarské Elťjubju aneb kavkazské Město mrtvých
Vanuatský svátek Nakamal aneb Presidentský guláš a parlamentní výčep v Port Vile
Pohanská oslava Novoletí 7527 aneb Slavjanský svátek Ovseň se sibiřskými starověrci:
Výlet na tatarský venkov - z mých potulek po regionu Idel-Ural
Bolgar, centrum Volžského Bulharska aneb Jsme Tataři, či Bulhaři?
