Zápisky z omského Mrtvého domu aneb Dostojevskij v Omsku

Od Tobolské brány pokračujeme po nábřeží do Muzea Dostojevského, nacházejícího se ve stejnojmenné ulici, v domě č. 1, kde Dostojevskij po propuštění na svobodu v roce 1859 pobýval. Proto je též ulice pojmenovaná jeho jménem.

Muzeum sídlí v někdejší rezidenci domu velitele pevnosti, která byla postavena v roce 1799 v jihozápadní části omské pevnosti.

V letech 1799-1864 v ní žili velitelé pevnosti, včetně jejího posledního vládce generál-majora Alexeje Fjodoroviče de Grave, jenž sehrál v osudu vězně Dostojevského důležitou roli. V roce 1864 byla komandatura zrušena a v domě byly zřízeny důstojnické byty.

Průvodce expozicí nám zde dělá osoba nanejvýš kompetentní, ředitel muzea a zároveň autor monografie o životě Dostojevského, Dostojevskij a Omsk, dr. Viktor Vainerman. A tak se zcela automaticky a přirozeně dostáváme k problematice Dostojevského pobytu v Omsku.

Jak říká Viktor Solomonovič, na mapě Evropy je řada měst spojených se jménem Dostojevského. Spisovatel pobýval v Berlíně, Drážďanech, Janově, Paříži, Baden-Badenu, Londýně, Miláně a Ženevě, Benátkách a Kolíně.

Avšak pouze tři města se zapsala do duchovní biografie velkého spisovatele. Je to Moskva, Petrohrad a Omsk.

V Moskvě se Dostojevskij narodil a strávil tam dětství.

Petrohradská atmosféra jej inspirovala, odtud vzešla jeho literární sláva. Tam, v Alexandro-Něvské lávře, našel i své poslední útočiště.

V této moskevsko-petrohradsko-omské triádě zaujímá však Omsk zvláštní místo, jelikož právě zde byl Dostojevského světonázor podroben silné zkoušce. Zdejší pobyt a s ním spojené prožitky bezesporu ovlivnily jeho další tvorbu, do níž se promítaly i během následujících let života v tři tisíce kilometrů vzdáleném Petrohradě.

Málokdo z těch, kdož četli Dostojevského Zápisky z mrtvého domu, si děj spojí právě s Omskem. Přitom právě ve zdejším pevnostním vězení jeho slavná kniha za krušných podmínek vznikla.

V roce 1849 byl Fjodor Michajlovič Dostojevskij, spolu s dalšími 20 členy protistátní skupiny utopického socialisty Michaila Vasiljeviče Petraševského (tzv. "Petraševci"[1]), odsouzen vojenským tribunálem k trestu smrti.

Těsně před popravou jim byl trest změněn na 4 roky nucených prací (katorgy) plus 10 let vyhnanství.

Svůj čtyřletý trest nucených prací si Dostojevskij v letech 1850-54 odpykával právě ve věznici, která byla součástí omské pevnosti.

Tehdy měl vlastně poprvé v životě možnost sžít se s prostým lidem, potažmo vyděděnci společnosti. Zblízka zde poznal odvrácenou stranu života. Tváří v tvář krutosti a utrpení, střetávaje se s bezcitnými zločinci, neznajícími výčitky svědomí, i s oběťmi nespravedlivého či příliš přísného trestu, byl nucen přehodnotit své představy a názory.

Jak později přiznal, z pobytu mezi nimi vytěžil nepřebernou zásobu nejrůznějších postav: „Kolik jsem si z katorgy přinesl lidových typů, charakterů! Kolik příběhů vyvrhelů a zlodějů, a obecně mizerného života!“

Pracoval tvrdě v cihelně, ve strojírenské dílně, odklízel sníh v ulicích Omsku. Jelikož součástí jeho trestu byl zákaz psaní, nemohl spisovatel mít k dispozici papír, pero a inkoust. Teprve, když se dostal do vojenské nemocnice, umožnil mu zdejší hlavní lékař Ivan Ivanovič Troickij psát. Jeho žena Marija Nikolajevna jej tam pravidelně zásobovala časopisy a knihami.

Nutno říci, že se mu snažila ulehčit život i řada dalších osvícených činovníků a představitelů místní honorace.

Jeho hlavním ochráncem byl však výše uvedený velitel omské pevnosti, generál-major Alexej Fjodorovič de Grave. Bez ohledu na to, že otevřená pomoc politickému zločinci Dostojevskému mohla ukončit jeho kariéru, snažil se mu pomáhat, seč mohl. Díky němu nebyl spisovatel nikdy vystaven tělesnému trestu ani přidělován na práce, které by mohly ohrozit jeho zdraví.

Z dalších Dostojevského příznivců možno jmenovat K.I. Ivanova, adjutanta hlavního inženýra Sibiřského samostatného sboru, inspektora omské kadetky Ivana Vikentjeviče Ždan-Puškina a Alexandra Sulockého, tamního kněze; jakož i poddůstojníky z hraničářských praporů Brylkina, Chovanského, Osipova a Sokolova. Právě o nich Dostojevskij napsal svému bratrovi: „Kdybych zde nenašel tyto, zajisté bych tady zahynul.“

Opomenout nelze ani rodinu Kapustinových. Jakov Semjonovič Kapustin, jenž byl v té době náčelníkem oddělení Hlavní správy Západní Sibiře, a jeho žena Jekatěrina Ivanovna byli dalšími dobrými duchy Dostojevského.

Po propuštění z vězení − v únoru 1854 − strávil Dostojevskij zhruba měsíc v Omsku, obývaje právě domek, jenž je dnes součástí jeho muzea.

V této době (než dostal povolávací rozkaz, přidělující jej k 7. sibiřskému praporu posádkou v Semipalatinsku) se v Omsku mj. spřátelil i se Šokanem Valichanovem[2], budoucím slavným kazašským cestovatelem a etnografem, který se stal jeho nejvěrnějším přítelem pro zbytek života.

Jejich přátelství dnes připomíná jejich společná socha před Dostojevského muzeem v Semipalatinsku.

Když se před odchodem zapisuji do návštěvnické knihy, nalistovává v ní Viktor Solomonovič zápis ze 7. července 1994, v němž konstatuje Alexandr Isajevič Solženicyn potěšení, že aspoň během své druhé návštěvy Omsku měl nejen možnost konečně si prohlédnout město, ale navštívit i toto pozoruhodné muzeum zasvěcené památce jeho kolegy spisovatele-disidenta.

Hrou osudu je totiž právě zdejší věznice místem symbolického setkání dvou velkých ruských spisovatelů-disidentů, a zároveň i hluboce věřících křesťanů a obětí ruského totalitního systému – Fjodora Michajloviče Dostojevského a Alexandra Solženicyna – kteří se vystřídali na jejích pryčnách.

(O tom následující kapitola)

-------------------------------------------

[1] K této skupině ruské opoziční mládeže, vedené Michailem Vasiljevičem Petraševským (1821-66) a působící v letech 1845-49 v Petrohradě, patřili mladí důstojníci, intelektuálové a umělci (mj. i spisovatel M.J. Saltykov-Ščedrin). Jejich program, požadující zrušení nevolnictví a samoděržaví, byl ovlivněn děkabristy a učením V.G. Bělinského, L. Feuerbacha a A.I. Gercena. Pod vlivem revolučních událostí v letech 1848-49 plánovala skupina vyvolání rolnické revoluce, jež měla vyvrcholit svržením cara.

[2] Rusky Čokan Čingisovič Valichanov (Чокан Чингисович Валиханов, kazašsky Шоқан Шыңғысұлы Уәлиханұлы).

============================================

Zdroj:

F. R. Hrabal-Krondak: CESTA NA KONEC SVĚTA A ZPĚT. Výňatek z 2. dílu, str. 87–95 ( http://www.cadpress.sk/rusko2017recenze.htm )

O AUTOROVI: http://www.cadpress.sk/frhk_media.htm

TÉMATICKÉ WEBY:

http://www.cadpress.sk/sibir2017ukazky.htm

http://www.cadpress.sk/cnks2obsah.pdf

https://ferohrabal.blogspot.com/2021/12/cestovni-zapisky-z-ruska-aneb-rusko-je.html