Článek
Hotel Rossija, v němž žil Jaroslav Hašek během pobytu v Omsku
Omská epizoda Jaroslava Haška
Dnešní potulku Omskem zahajuji tematicky u někdejšího hotelu Rossija[1], kde se 4. prosince 1919 ubytoval Jaroslav Hašek, poté, co sem po obsazení města rudými přesídlil z Čeljabinsku propagandistický útvar Rudé armády.
Dobová pohlednice hotelu Rossija
Zatímco mrtví „běločeši“ (legionáři) se dodnes nedočkali ani důstojného náhrobku na místě jejich zdejšího posledního odpočinku, Haškův pobyt připomíná nejen jeho (Gašekova) ulice v Leninské čtvrti, ale i pamětní deska na budově hotelu Rossija (mezičasem zvaného taktéž Okťjabr)[2].
Haškova pamětní deska na budově Hotelu Rossija v Omsku
Jeho „Internacionální oddělení 5. armády“ (které vzniklo v červenci 1919, původně pod názvem „Zahraniční sekce politického oddělení 5. armády“) působilo v Omsku až do dubna 1920, kdy přesídlilo do Krasnojarsku (a následně v červnu do Irkutsku).
Není divu, že Hašek měl mezi legionáři pověst vlastizrádce.
Dne 25. 7. 1918 byl na Haška dokonce vydán (údajně na rozkaz generála Radoly Gajdy) níže uvedený zatykač číslo 203:
Polní soud československého vojska vydává tímto na základě návrhu veřejného žalobce zatykač na Jaroslava Haška, bývalého člena redakce Humoristických listů v Praze, bývalého dobrovolce 1. československého pluku Jana Husi, redaktora Čechoslovana v Kyjevě, člena redakce časopisu soc. dem. Pochodně v Moskvě, organizátora českosloven. rudého vojska v Samaře, obviněného z opakovaného zločinu velezrady na československém národě.
Všem příslušníkům českosloven. revolučního hnutí se přísně ukládá Jaroslava Haška - ať je to kdekoli a kdykoli - zatknouti a dopraviti pod silnou stráží k Polnímu soudu československého vojska.
Předseda Polního soudu: Eisenberger m. p.
Vyšetřující soudce: Hess m. p.
Polní soud československého vojska − Omsk 25. července 1918.
Od jara 1920 připravovalo navíc Haškovo oddělení organizaci zvláštních zahraničních sekcí bolševické strany, jejichž členové měli po návratu do vlasti působit tam jako pátá kolona. Jako první vznikla pochopitelně, již v únoru 1920, sekce československá.
Haškova zpráva o formování čs. rudoarmejců
Jedním z těchto českých renegátů, kteří byli po vyškolení odesláni do ČSR, byl jistý Leopold Zemánek, který poté, co jen o vlásek unikl oprátce po svém zadržení legionáři v srpnu 1918 a byl čs. vojenským soudem odsouzen pouze na „1,5 roku vězení s přísným dohledem a 5 letům odnětí politických práv v Československé republice“, absolvoval po osvobození bolševiky z vězení propagandistické kurzy a v r. 1921 byl vyslán do ČSR.
Zde publikoval články v pražském týdeníku „Komunista“, ale jinak s komunistickou agitací v rodném Prostějově příliš neuspěl. Rozčarován se tedy v r. 1923 vrátil zpět do Sovětského svazu. Zde se stává nejen řadovým partajním funkcionářem, ale v letech 1928-29 zastává dokonce funkci ředitele politické školy v Ťumeni. Nakonec se však dočkal spravedlivé odměny, když ho v r. 1937 zatkla NKVD a skončil v sovětském vězení jako údajný německý špion.
Pokud jde o Haška, ten si ovšem kromě organizování ideologické diverze a pitek se soudruhy našel čas i na aktivity kulturní. Mj. ve zdejším divadle režíroval jednu svou hru.
V oblastním státním archivu v Omsku se nachází přípis zaslaný Haškem 6. prosince 1919 odboru kultury:
„S ohledem na potřebu zřídit pro 30 000 cizinců pobývajících v Omsku mezinárodní divadlo, jež by působilo svým čistě socialistickým programem v kulturní a vzdělávací oblasti mezi zahraničními masami, žádá sekce politického oddělení 5. armády o veškerou možnou pomoc soudruhu Magyaru Ervinovi, organizátorovi mezinárodního divadla.
Sekce opět zdůrazňuje potřebu takové scény pro politické vzdělávání cizinců a plně doufá, že soudruh Magyar dostane prostor pro kulturní a vzdělávací činnost.
Vedoucí sekce Hašek. “
Vzhledem k Haškově činnosti, jejíž těžiště spočívalo v pokusech o rozvrácení čs. legií a verbování dezertérů ke vstupu do internacionalistických oddílů Rudé armády (ale třeba i výcviku tureckých dobrovolníků pro teroristické akce v Turkestánu), se náš rudogvardějec během působení v Omsku přinejmenším několikrát tam setkal rovněž s jihoslovanským kolegou-internacionalistou Josipem Brozem, jenž ve městě pobýval v téže době.
Broz-Tito totiž během I. světové války bojoval rovněž jako příslušník rakousko-uherské armády na ruské frontě. Poté, co o Velikonocích 1915 padl těžce raněn do ruského zajetí, strávil nejprve celý rok v lazaretu zajateckého tábora na ostrově Svijažsk[3] poblíž Kazaně (v Tatarstánu) a po vyléčení byl převezen do zajateckého tábora v Kunguru v Permském kraji, v němž byly soustředěny stovky německých, rakouských a maďarských válečných zajatců.
Po osvobození z tábora v únoru 1917 se Tito přidal k místní bolševické skupině a v létě téhož roku odcestoval do Petrohradu, kde se 17. července zúčastnil pokusu o svržení prozatímní menševické vlády. Po porážce bolševiků se pokusil uprchnout do Finska, ale byl dopaden a po třech týdnech v petropavlovské pevnosti eskortován nazpět do tábora v Kunguru.
Cestou se mu nějak podařilo uprchnout, načež se koncem října objevil v Omsku, kde vstoupil do Rudých gard.
Napadá mě, že nebýt Haškovy nadměrné konzumace alkoholu, díky níž zemřel již ve čtyřicítce a nedožil se tak „Vítězného února“, mohl se třeba v osmačtyřicátém stát i Titovým kolegou-presidentem, resp. generálem. Však s Klémou si mohli klidně podat ruce, a pokud se mohl stát advokátní koncipient Čepička armádním generálem, proč by se jím nemohl stát bývalý „velitel města Bugulmy“.
Jinak soudruh Broz (Tito), po porážce bolševiků v bitvě u Marjanovky a následném obsazení Omsku čs. legionáři počátkem června 1918 prchající z marjanovského bojiště, nalezl útočiště v domě sedláka Bělousova v nedaleké vsi Michajlovce[4], obývané kyrgyzskou komunitou.
Boje legionářů s bolševiky na stanici Marjanovka
Pobyt v ilegalitě si tento bolševický pedofil krátil – obdobně jako Stalin ve vyhnanství – milostným poměrem s dcerkou Bělousovových, čtrnáctiletou Pelagijou, s níž se následně oženil.
Během svého skrývání na venkově pracoval jako údržbář vodního mlýna v sousední Bogoljubovce. Po stažení čs. legií a evakuaci Kolčakovy vlády se koncem listopadu 1919 vrátil do Omsku, kde se 7. září 1920 s Pelagijou oženil podruhé, oficiálně (tentokrát pod jménem Josif Francovič Brozovič).
Původní sňatek byl totiž úřady označen za neplatný.
Josip Broz-Tito jako odbojář a maršál
Nutno doplnit, že Pelagija za manželství s Broz-Titem[5] krutě zaplatila (podobně jako Anna Timirjovová za románek s admirálem Kolčakem). Poté, co spolu prožili 17 let (z nichž šest strávil Broz po kriminálech), ji Josip opustil kvůli vztahu s německou soudružkou Elzou Bauer (alias Annou König), se kterou se vzápětí po rozvodu s Pelagijou v r. 1936 oženil. Poté, co se vrátila do Ruska, strávila pak Pelagija mezi léty 1938 a 1957 celých 15 let v komunistických lágrech na Sibiři.
Nejprve byla odsouzena v rámci vypořádání s tzv. „levičáky“, poté – po sovětsko-jugoslávské roztržce v r. 1948 – pak jako bývalá žena „Krvavého psa Tita“.
...
Mimochodem o moc lépe nedopadla ani Titova poslední manželka, viz Osud Jovanky, krásné manželky Tita: od první dámy Jugoslávie na 24 let do domácího vězení.
Od Haška ke Kolčakovi
Od bývalého hotelu Rossija zahýbám doprava a pokračuji přes most a kousek po Leninově ulici.
Má dopolední vycházka končí opět symbolicky na rohu ulic Ilinské a Broze-Tita (oproti oblastní nemocnici), kde se nachází pomník Kolčaka v životní velikosti jako součást vnější výzdoby stejnojmenné restaurace „Kolčak“.
Kolčakova socha u restaurace „Kolčak“, Omsk
Navíc obrovský (přes dvě patra sahající) Kolčakův portrét zdobí i fasádu budovy.
Restaurace „Kolčak“, Omsk
Restaurace „Kolčak“, Omsk
Paradoxně se tak na tomto místě symbolicky setkávají dva zarytí nepřátelé, antikomunista a vrchní velitel bílé armády admirál Kolčak a profesionální revolucionář a budoucí jugoslávský komunistický diktátor maršál Josip Broz-Tito.
Navíc je tato symbolika okořeněna skutečností, že se Broz-Tito, bojující během ruské občanské války v řadách Rudých gard, zúčastnil bojů proti bělogvardějcům právě v Omsku.
A když už jsem u „Kolčaka“ na návštěvě, dávám si zde rovnou i oběd. Ceny tu mají aspoň na ruské poměry lidové. Samozřejmě, neberu-li v úvahu liliputánské „kapitalistické“ porce.
---------------------------------------
Poznámky a vysvětlivky:
[1] Ul. Lenina č. 18, hned za Jubilejnym mostem.
[2] Ul. Lenina č. 18, hned za Jubilejnym mostem.
[3] Jako lazaret sloužil objekt Uspenského kláštera
[4] Ležící zhruba 20 km jižně od Marjanovky
[5] Pseudonym Tito začal Broz používat až v polovině 20. let, kdy organizoval v Jugoslávii podzemní komunistické hnutí.
============================================================
Zdroj: F. R. Hrabal-Krondak: CESTA NA KONEC SVĚTA A ZPĚT.
Výňatek z 2. dílu (ISBN 978-80-8236-015-1), str. 278-306.
Podrobnosti:
-----------
rozhovor_tema_xii
DOPORUČUJI i MÉ DALŠÍ ČLÁNKY:
a moje video-kanály:
AUTENTICKÉ RUSKO - Život ve východním Mordoru: https://www.youtube.com/playlist?list=PL01QgMMH96-CgQjPF4DfxwKG32PyjnPTi
VÝCHODNÍ MORDOR - Reálný život v Rusku: https://www.youtube.com/playlist?list=PLHdn8y5MfN9yUbS-NNX9cGq93d_25d_FS
RUSOVÉ - MANKURTI A ZOMBIES 21. STOLETÍ: https://www.youtube.com/playlist?list=PLHdn8y5MfN9wZhz6ZHNWvr_7bGYQHKUda
Historie RUSKA / SSSR: https://www.youtube.com/playlist?list=PLHdn8y5MfN9yF1R_kzl9fmG-a6icItDwE
=================================================================
O AUTOROVI:
CV / Biografie: http://www.cadpress.sk/frhk_biografie.htm
FB-profil: http://www.facebook.com/fero.hrabal
YouTube: https://www.youtube.com/@FeroKRONDAK
Fero HRABAL-KRONDAK
Autorovy rozhovory o Rusku, geopolitice a cestování:
