Článek
Isaak Babel reálně popsal události občanské války v Sovětském svazu a stálo ho to život
Jako malý Žid z Oděsy přežil pogrom v roce 1905, když ho zachránila křesťanská rodina. Jeho dědeček Šojl takové štěstí neměl. Ani dalších tři sta povražděných Židů.
Přestože tvrdil, že pocházel z chudých poměrů, byly to jen účelové lži. Dělnický původ a chudobné dětství byly v módě.
Autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Miloval francouzské autory. Svoje první povídky psal ve francouzštině. Na radu svého mentora Maxima Gorkého střídal zaměstnání, aby získal zkušenosti a ten „správný pohled na život“.
V roce 1920 sloužil v První jízdní divizi Rudé armády maršála Buďonného. Účastnil se přepadení Polska a spíše, než vojákem byl politrukem. Nicméně viděl, slyšel a psal. „Oděské povídky“ vypovídají o jeho rodném městě. O zvycích, kultuře a zvláštním „oděském jazyku“.
Jenže to, co viděl během válečného tažení, ho inspirovalo k psaní zcela jiného stylu. Každodenní násilí, brutalita, hladomor a spousta mrtvol vyústilo v povídkovou sbírku „Rudá jízda“. Žádná propaganda země Sovětů, vzkvétající kolchozy a rozjuchaní horníci před šichtou v dolech. Jenom slzy, bolest, krev a nesmyslné umírání.
Je vůbec s podivem, že taková kniha mohla vyjít. Však také jeho velitel maršál Buďonnyj požadoval okamžitě Babela popravit. Zachránily ho přímluvy Maxima Gorkého. Dokonce mohl dál publikovat a dostal se mezi literární smetánku Sovětského svazu.
Autor: Yefim Ladizhinsky, Victoria Ladizhinskaya/commons.wikimedia.org/volné dílo
Ovšem zážitky a vjemy z Ukrajiny, kterou Rudá armáda rozdupala na kopytech svých koní, hladomor a vybité vesnice, to všechno způsobilo, že se víc a víc uzavíral do sebe. Stahoval se z veřejného života, a dokonce i ochranná ruka Stalinova miláčka Maxima Gorkého přestala plnit svoji funkci.
Přesto mu bylo umožněno vycestovat do Paříže za manželkou, která od něj odešla. Z nějakého momentálního pominutí smyslů se vrátil do Moskvy a tím si podepsal rozsudek smrti.
Autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Babelova první žena se jmenovala Evgenie Gronfeinová a v roce 1925 odjela do Paříže. Oficiálně studovat malířství. Ve skutečnosti se dozvěděla o vztahu svého muže s herečkou Tamarou Kaširinovou, se kterou měl syna. Když skončil vztah s herečkou, odjel Babel do Paříže ke své ženě. Manželům se narodila dcera Nataša, kterou podruhé a naposledy viděl v roce 1935, když přijel do Paříže na Kongres na obranu kultury a míru.
Stavební inženýrce Antonii Pirožkovové bylo dvacet tři let, když se seznámila s osmatřicetiletým už známým spisovatelem Isaakem Babelem. S první ženou, která žila v Paříži, se nikdy nerozvedl, s herečkou Kaširinovou měl syna a s Antonií Pirožkovovou, se kterou prožil posledních sedm let svého života, měl dceru Lidiji.
Přišel osudový rok 1939. Brzy ráno 16. května byl Babel zatčen a obviněn z protisovětské teroristické činnosti. V mučírnách tajné policie v Ljublance ho vyslýchali bez přestávky tři dny. Poté se přiznal ke všemu, co po něm soudruzi z NKVD chtěli.
V protokolu se uvádí: „Babel vypověděl, že v roce 1933 prostřednictvím Ilji Ehrenburga navázal špionážní spojení s francouzským spisovatelem André Malrauxem, kterému předával informace o stavu letecké flotily.“
Za dva dny, 26. ledna 1940, Babel napsal dopis, ve kterém žádal o odvolání svého svědectví, které bylo vynucené třídenním mučením. To už soudruhům těžkou hlavu nedělalo. Tak zvaná „trojka“ odsoudila spisovatele k trestu smrti a poprava byla vykonaná následující den.
Autor: Anstarrr/ commons.wikimedia.org/volné dílo
Poprava Isaaka Babela byla sovětskými orgány utajena. Na dotazy jeho ženy, jaký je jeho stav a kde se nachází, chodily stereotypní odpovědi, že je živ, zdráv a držen v pracovním táboře.
Teprve na konci roku 1954, tedy čtrnáct let po jeho popravě, přišlo oznámení, že zemřel v roce 1941 na srdeční paralýzu.
A v roce 1984, čtyřicet čtyři let po Babelově popravě, se vdově dostalo informací o datu a způsobu popravy.
Antonie Pirožkovová, poslední žena Isaaka Babela, zemřela 12. září 2010 ve svém domě v Sarasotě na Floridě ve věku sto jedna let. Bylo to sedmdesát let po popravě jejího muže.
Zdroje:
