Jak se žije na Jamalu ve 21. století

Ve tři ráno, kdy projíždíme Pečorou, slunce už doslova praží a modrá obloha nás provází až k polárnímu kruhu. V 18:40 místního času vystupuji přesně po roce znovu na labytnangském nádraží, kde končí tato trať.

Vzhledem k objemnosti mého báglu si musím pochopitelně vzít taxi. Hrou okolností mne v Labytnangi vítá důvěrně známá melodie Mládkova Jóžina z bažin linoucí se z jeho palubního přehrávače. Jde tedy o ruskou satirickou parafrázi, v níž namísto Jóžina je hlavním protagonistou dobrotivý a o blaho lidu pečující Putin, jehož příjmení krásně souzní s původní melodií.

Šofér mě sice, jako inostranca, hned natáhnul o stovku, ale zato se již deset minut po příjezdu mohu složit na „svém“ gauči v kuchyni mého starého kamaráda Serjoži, kde jsem bydlel i loni.

Koukám, že se tu za ten rok nic nezměnilo. Tedy kromě toho, že předsíňka se ještě více zaplnila harampádím a sezónní pohyb permafrostu mezitím poněkud zkroutil futra a zdeformoval podlahy, kvůli čemuž musel Sergej vysadit polovinu dveří, které nešly otevírat.

Jde o běžný jev, vyskytující se u dřevěných domků bez základů, kdy díky průběžnému kolísání teplot opakovaně roztává a znovu zamrzá půda pod domem a tím se celá konstrukce různě deformuje.

Našinec, zhýčkaného Ikeou a širokou nabídkou plastových oken a plavajících podlah by v Sergejově chatce, připomínající relikt dělnických kolonií z počátku 20. století, popadl hluboké depresi i bez pomyšlení na to, že zde během půlroční zimy klesají teploty k -40°C.

Ale Serjoža je prostě typický ruský páreň, dobromyslný chasník, na kterém může vrchnost dřevo štípat. Pracuje jako elektrikář ve zdejším komunálním podniku, kde panují poměry asi jako kdysi u nás. Nikdo se nepřetrhne a mezi flekováním rozpadávajícího se komunálního hospodářství zůstává dost času i na melouchy. Jakožto hlavní městský elektrikář aspoň na místní poměry relativně slušně vydělává.

Relativně. Bydlí totiž ve zmíněném „bungalovu“, jenž se zvenčí ani zevnitř příliš neliší od obydlí našich „sociálně vyloučených“ spoluobčanů.

Pokud jde o jeho zařízení, myslím, že i mnozí obyvatelé Chanova či Janova by jeho stařičkým gaučem či předpotopním televizorem opovrhli, jelikož z nabídky našich sběrných dvorů lze domácnost vybavit luxusněji. Ale na rozdíl od našich nedoceněných odborářů Serjoža, si tu ve svém vachrlatém domku uprostřed špinavého Labytnangi žije spokojeně a ani ve snu by ho nenapadlo se odtud přestěhovat, nedej Bože dokonce do té strašné Evropy.

Auto nemá. Ostatně jediná zdejší normální silnice stejně končí na jedné straně v Charpu, 30 km odtud, resp. pár kilometrů za Salechardem na druhém břehu Obu. Do značné míry je vlastně takovým prototypem typického ruského člověka.

Hned následujícího dne po příjezdu do Labytnangi vyrážím po roce znovu do Salechardu. Z Labytnangi do Salechardu je to sice zdánlivě co by kamenem dohodil, jenže jen na první pohled (podle mapy). On totiž mezi oběma břehy Obu. dělícímu tato města, dodnes neexistuje most, a tudíž ani přímé dopravní spojení. To částečně nahrazuje trajekt. Částečně znamená, že přístaviště trajektů na labytnangské i salechardské straně se nachází mimo město.

Pokud se tak chce člověk dostat z Labytnangi do Salechardu, musí nejprve dojet jednou maršrutkou k trajektu a poté zase na druhém břehu přesednout z lodi na druhou, se kterou se dostane do 12 km vzdáleného centra Salechardu.

Absolvujete-li tuto trasu jednou za čas, žádný problém. Něco jiného je, pokud tak pendlujete denně. Místní lidé tak dodnes proklínají olympiádu v Soči i anexi Krymu, kvůli níž dodnes nestojí, a zřejmě hned tak brzy ani stát nebude, jejich most přes Ob, plánovaný již Stalinem.

Přesně před 70 lety začala totiž realizace jednoho z řady Stalinových megalomanských projektů, stavby železniční trať Čum−Salechard−Igarka neboli Transpolární magistrály, jejíž součástí měl být i most přes Ob.

Tak, jako řada podobných fantasmagorických projektů (zbytečný Belomorský kanál, Amursko-jakutská magistrála či zničení Aralského jezera odkloněním toku Amudarji a Syrdajri), i tento vzal po Stalinově smrti za své. Sotva diktátor natáhnul bačkory, nové vedení nechalo rozestavěnou trať Salechard−Igarka, která měla být dlouhá 1300 km a spojovat oblast Vorkuty s ústím Jeniseje, jejímu osudu. Z Transpolární magistrály, při jejíž výstavbě zemřely desetitisíce vězňů GULAGu, zůstaly dodnes jen tu a tam v tajze zborcené náspy, pokroucené kolejnice a trouchnivějící trosky ubikací.[1]

Po řadě peripetií se nakonec v r. 2006 už zdálo, že stavba mostu a s ní spojené prodloužení železniční trati do Salechardu je na pořadu dne. Regionální vláda tehdy nechala provést geofyzikální průzkum předmostí a zadala vypracování projektu. Následně, v r. 2008, byl projekt mostu včleněn do „Strategie rozvoje železniční dopravy v RF do r. 2030“, jehož součástí je i výstavba trati Obskaja−Salechard−Nadym a rekonstrukce stávajícího úseku Nadym −Novyj Urengoj (tedy o 70 let opožděná realizace stalinské stavby č. 503).

V r. 2011 ovšem federální ministerstvo financí došlo k závěru, že projekt je příliš drahý a odkázalo vládu JANAO na mimorozpočtové financování.

A v této fázi přichází na scénu brněnské Železniční stavitelství.

Během návštěvy ruského prezidenta Dmitrije Medveděva v Praze v prosinci 2011 došlo k podpisu smlouvy mezi českou firmou OHL ŽS a Jamalskou železniční společností o spolupráci při výstavbě uvedené železniční tratě. S tím, že česká akciová společnost bude plnit roli generálního dodavatele, přičemž české firmy se budou podílet na stavbě zhruba poloviny její délky (c. 350 km) a hlavně postaví most přes řeku Ob. Zbytek stavby měly zajistit domácí firmy. Celkové náklady se tehdy odhadovaly na 150 miliard rublů (asi 92 miliard korun). Třetinu projektu (včetně mostu přes Ob) měl zaplatit ruský stát, další třetinu Gazprom a zbývající část chtěli Rusové řešit úvěrem od České exportní banky.

V březnu 2015 byla všemi zúčastněnými stranami definitivně schválena projektová dokumentace a začalo se s přípravnými pracemi. Jenže mezitím do toho vstoupily sankce (zahrnující zákaz poskytování finančních prostředků nebo investičních služeb), a s nimi spojené zhroucení ruského rublu.

Kromě toho oblastní Duma odhlasovala přesunutí finančních prostředků, vyčleněných na stavbu mostu přes Ob, na Krym − na stavbu mostu přes Kerčskou úžinu. A z uvedených plánů na výstavbu toho zdejšího tak zůstala jen opuštěná stavbařská základna na salechardské straně, kde pomalu rezavějí stovky obytných buněk a kontejnerů.

Nadále tak stovky lidí tráví denně 2-3 hodiny pendlováním mezi Labytnangi a Salechardem. Navíc maršrutky fungují v pracovní dny jen mezi 6:00 a 19:30, přes víkend mezi 8:00 a 18:30; mimo tuto dobu se dá k přívozu z obou stran dostat jen taxíky (přičemž mezi půlnocí a šestou hodinou ranní jezdí trajekt jen jednou za hodinu).

Dá se říci, že normální doprava mezi Labytnangi a Salechardem funguje vlastně jen v zimních měsících, kdy je led na řece dostatečně silný, aby po něm mohl jezdit linkový autobus. Naopak, v období jarního tání, stejně jako za silného větru a vlnobití, znemožňujících plavbu trajektů, zde nefunguje doprava žádná.

Jelikož už vím, jak to zde chodí, obvykle jedu maršrutkou pouze k přístavišti trajektu, načež si už během plavby najdu na palubě šoféra, který mne vezme přímo do centra města. Tak ušetřím nejen 50 rublů, ale hlavně 15-20 minut. Nehledě na to, že se tak člověk během opakovaných cest sem tam má možnost seznámit s pestrým vzorkem místní společnosti a vyslechnout si nejrozličnější názory, prostě vox populi.

Hned první letošní šofér, jenž mne bere z trajektu do Salechardu, jinak majitel malé firmy zabývající se distribucí paliv, si mi například během půlhodiny společné jízdy tak otevírá srdce, že by FSB jeho výlevy ocenila aspoň 3 roky natvrdo. Ani nespočtu, koho všeho „by dal zastřelit, kdyby mohl … “

.............................................

[1] Na této stavbě pracovalo až 100 tisíc vězňů pracovních táborů GULAGu: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDelezni%C4%8Dn%C3%AD_tra%C5%A5_Salechard%E2%80%93Igarka

================================

Ještě pár fotek z vesnice Antipajuta:

Výňatek z prvního dílu mé knihy CESTA NA KONEC SVĚTA A ZPĚT

viz http://www.cadpress.sk/rusko2017recenze.htm

F.R. HRABAL-KRONDAK

===========================================